jedine presnym a bezpodminecnym plnenim rozkazu nadrizenych velitelu — a zadne nepatricne recicky kolem! Maxim se s nim dvakrat poradne chytil. Totalne nechapal, nac nicit veze a ztracet tam schopne a odvazne lidi, cas, prostredky, zbrane, kdyz behem deseti dvaceti dnu bude vez stat znova a vsechno pujde jako driv, jen s tim rozdilem, ze obyvatelstvo okolnich vesnic se na vlastni oci presvedci, jaci odporni dablove jsou ti degenerati. General Maximovi nedokazal vylozit, v cem spociva smysl teto zaskodnicke cinnosti. Bud neco tajil, nebo sam nechapal, k cemu je to dobre, ale pokazde tvrdil jedno a totez: o rozkazech se nediskutuje, kazdy utok na vez je rana zasazena nepriteli, lidi nelze zrazovat od bojove aktivity, jinak v nich nenavist zkysne a zit uz vlastne nebude proc… »Musime patrat po centru!« nalehal Maxim. »Je treba zautocit rovnou na centrum, vsemi silami najednou! Co to v tom stabu mate za hlavy, kdyz nechapou tak samozrejmou vec?« »Stab vi, co dela!« odpovidal padne General, vysunoval energicky bradu a vysoko zvedal oboci. »V nasi situaci je nejdulezitejsi disciplina, takze to sve selske volnomyslenkarstvi si strc za klobouk, Maku. Vsechno ma svuj cas, dockas se i centra, pokud se toho dozijes.« Jinak si Maxima vazil, a kdyz ho paprskove udery zastihly v Lesnikove sklepe, ochotne se uchyloval k jeho sluzbam.
»A stejne jsem proti!« rekl uminene Memo. »Co kdyz nas normalne odstreli? Co kdyz to nestihnem za pet minut a budeme potrebovat sest? Je to sileny plan a vzdycky sileny byl.«
»Casovane naloze uzivame poprve,« poucil ho General, ktery jen stezi odtrhl pohled od Ordi. »Pritom i kdybychom brali v uvahu starsi zpusob prekonavani dratenych zatarasu, osud operace se rozhodoval v prubehu tri ctyr minut. Pokud se nam opravdu podari je zaskocit, mame vlastne jeste minutku dve k dobru.«
»Dve minuty, to je spousta casu,« soudil Lesnik. »Za dve minuty je tam vsechny zaskrtim holejma rukama. Hlavne abych tam stacil dobehnout.«
»Hlavne stacit dobehnout…, to jo…« poznamenal se stale touz zlovestnou roztouzenosti Zelenac. »Vid, Maku?«
»Nechces jeste neco rict, Maku?« zeptal se General.
»Uz jsem vsechno rekl,« odpovedel Maxim. »Novy plan je lepsi nez stary, ale stejne je spatny. Nechte me to udelat samotneho! Risknete to jednou.«
»O tom se nebudeme bavit,« broukl General popuzene. »Pro me je to uzavrena zalezitost. Nejake vecne pripominky nemas?«
»Ne,« rekl Maxim a zalitoval, ze se na tak tenky led znovu poustel.
»Kde jste vzali ty nove tablety?« zeptal se z niceho nic Memo.
»Jsou vlastne stare,« priznal General. »Makovi se jen podarilo trochu je vylepsit.«
»Ach tak — Makovi…«
Kopyto ta slova pronesl takovym tonem, ze z toho vsem bylo trochu trapne. Smysl byl jasny: Novacek, o kterem se nota bene skoro nic nevi, u ktereho neni jasne, zda je vubec s nami, a ktery vlastne prebehl od nepritele — nezavani to tak trochu provokaci? Takove veci uz se prece staly…
»Ano,« rekl tvrde General. »A prosil bych bez poznamek. Je to rozkaz stabu. Tak se mu laskave podrid, Kopyto.«
»Ja se podrizuju,« pokrcil rameny Memo Kopyto. »Jsem proti, ale podrizuju se. Co mi zbyva…«
Maxim se na ne smutne zadival. Sedeli pred nim a byli kazdy naprosto jiny — za normalnich okolnosti by je pravdepodobne ani nenapadlo, ze by se mohli dat dohromady: byvaly farmar, byvaly recidivista, byvala ucitelka… To, co se chystali udelat, nemelo smysl — uplyne nekolik hodin a vetsina jich bude po smrti, ve svete se nic nezmeni a ti, co to preziji, si v nejlepsim pripade na par dni oddechnou od pekelnych utrap, ale budou rozdrasani ranami, ustvani neustalym utekem a cvicenymi psy, budou nuceni skryvat se v dusnych norach a pak to vsechno zacne znovu. Spolupracovat s nimi bylo hloupe, ale opustit je by bylo podle, takze musel volit hloupost. Neni vylouceno, ze tady u nich to jinak nejde, a pokud clovek chce neco dokazat, musi projit hlouposti, prebrodit potoky nesmyslne krve a mozna i podlosti. Ubohy clovek…, hloupy clovek…, podly clovek… Co jineho by se dalo od cloveka ocekavat v tak ubohem, hloupem a podlem svete? Hlavne je treba mit na pameti, ze hloupost je dusledkem bezmocnosti a bezmocnost prameni z nevzdelanosti, z neznalosti spravne cesty… To snad neni mozne, ze by se mezi tisicovkou cest nakonec nenasla jedna spravna! Po jedne uz jsem sel, pomyslel si Maxim, a ta spravna nebyla. Ted musim absolvovat tuhle, i kdyz uz nyni je zrejme, ze je take chybna. Neni vylouceno, ze se na nespravnou cestu nebo do slepe ulicky dostanu jeste vickrat. Pred kym se to vlastne ospravedlnuju, pomyslel si. A proc? Ti lide se mi libi a ja jim mohu pomoct, to je vsechno, co bych si mel uvedomovat…
»Ted se rozejdem,« rekl General. »Kopyto pujde s Lesnikem, Mak se Zelenacem a ja se Sojkou. Setkame se v devet nula nula u milniku, postupovat se bude vyhradne lesem, zadne cesty. Dvojice zustavaji neustale pohromade, kazdy odpovida za kazdeho. Jako prvni odchazeji Mak se Zelenacem.« Sebral nedopalky na list papiru, zabalil je a strcil do kapsy.
Lesnik si promnul kolena.
»Bolej me kosti,« sdelil ostatnim. »To vypada na desticek. Bude to dobra noc, tmava…«
Kapitola jedenacta
Od kraje lesa k ostnatemu dratu se museli plizit. Vpredu opatrne postupoval Zelenac s tyci, na niz byla upevnena casovana naloz, a sotva slysitelne nadaval na bodliny, ktere se mu zabodavaly do rukou. Maxim s pytlem magnetickych min se plazil kousek za nim. Nebe potahla mracna a drobne mrholilo. Trava byla mokra, takze behem nekolika malo minut se promaceli na kost. Za zavojem deste nebylo nic videt, Zelenac se orientoval podle kompasu, ale ani jednou se od spravneho smeru neodchylil — je to zkuseny chlapik, tenhle Zelenac. Ostre zavonela vlhka rez, Maxim spatril tri rady dratenych zatarasu, za nimi prizracnou zebrovanou pyramidu veze, a kdyz trochu prizvedl hlavu, vsiml si i prizemni stavby obdelnikoveho profilu tesne pri upati veze. To je bunkr, ve kterem sedi tri legionari s kulometem. Selestem deste prorazely tri nesrozumitelne hlasy, pak tam nekdo skrtl sirkou a slabe zlutave svetlo ozarilo uzkou sterbinu strilny.
Zelenac s pridusenymi kletbami podsouval tyc s vybusninou pod zatarasy. »Hotovo,« zaseptal nakonec. »Kousek se vrat.« Couvli asi o deset kroku a chvili cekali. Zelenac sevrel roznetku v pesti a napjate sledoval fosforeskujici rucicky hodinek. Chvel se. Maxim taky. Strcil ruku do pytle a dotkl se min — byly drsne a studene. Dest zesilil a jeho sum potlacil vsechny ostatni zvuky. Zelenac se nadzvedl a stoupl si na ctyri. Celou tu dobu si neco septal. Snad se modlil, mozna nadaval. »Tak, vy svine!« rekl najednou nahlas a ucinil prudky pohyb pravickou. Prskla kapsle, pak neco zasycelo a pred nimi ze zeme vyrazil praporec rudych plamenu, dalsi praporec zatrepotal daleko vlevo, nasledovala rana do usnich bubinku, na hlavy se jim sesypala horka mokra hlina, cary zetlele travy a par rozpalenych hrudek a kaminku. Zelenac se vrhl kupredu a rozerval se nelidskym hlasem; najednou bylo svetlo jako ve dne, dokonce svetleji, oslniveji. Maxim zamhouril oci, v prsou ho zamrazilo a hlavou strelila obava: »To je konec!« ale nikdo nestrilel, ticho trvalo.
Kdyz Maxim otevrel oci, spatril skrz nemilosrdne jasnou zar sedy bunkr, siroky pruchod v zatarasech a nejake postavy, na obrovskem prostranstvi kolem veze zoufale malicke a opustene — ti lide, co jim sily stacily, se mlcky a nehlucne hnali k bunkru, klopytali, padali, znovu vyskakovali a bezeli dal. Pak se ozvalo zalostne zastenani a Maxim zjistil, ze Zelenac neutika, nybrz sedi na zemi hned za zatarasy, rytmicky se pokyvuje a svira si rukama hlavu. Maxim se k nemu vrhl, odtrhl mu dlane od obliceje a spatril oci v sloup a bublinky peny na rtech… A vystrely porad zadne, uplynula uz cela vecnost, a bunkr stale mlcel. Az z nej najednou zaznela znama pisen.
Maxim povalil toho neporadnika na zem, druhou rukou uz si rychle prohledaval kapsy a potesene blahorecil Generalovi za jeho neduverivost, protoze ten dal pilulky proti bolesti pro kazdy pripad i Maximovi. Nasilim otevrel Zelenacovy celisti sevrene kreci a zastrcil tablety hluboko do cerneho chropticiho jicnu. Potom popadl Zelenacuv samopal a otocil se ve snaze zjistit, odkud se bere to svetlo, proc je tu tolik svetla, to by prece byt nemelo… Vystrely jeste porad neznely zadne, osameli lide bezeli k bunkru, prvni z nich uz byl temer u cile, druhy zustal trochu pozadu a treti, ten, co se blizil zprava, najednou zakopl a udelal krkolomny premet pres hlavu. »Upi zloduch…!« rval bunkr a svetlo busilo do planiny shora, z vysky asi deseti metru — nejspis primo z veze, kterou momentalne vubec nebylo videt. Pet nebo sest nesnesitelne zaricich modrobilych disku. Maxim zvedl hlaven a stiskl spoust, jenze mala, nepohodlna, amatersky vyrobena zbran se mu nekontrolovane zazmitala v rukou; jakoby ve snaze odpovedet se ve strilne bunkru rozmihotaly plamenky, ale vtom uz mu nekdo samopal z rukou vyrval, jeste nestacil zasahnout ani jediny z rozpalenych disku a Zelenac uz mu zbran sebral, vyrazil kupredu a okamzite na uplne rovnem miste upadl
