zrejme ji bylo lidi nesmirne lito.
„Asi mate pravdu, ctihodny Budachu,“ rekl Rumata. „Ale vezmete si napriklad me. Ja jsem obycejny urozeny don.“ (Budachovo vysoke celo se pokrylo vraskami, oci se mu udivene a vesele zakulati-ly.) „Nesmirne miluji moudre lidi, to je duchovni slechta. A nechapu, proc vy, strazci a vylucni majitele nejvyssich vedomosti, proc jste tak beznadejne pasivni. Proc se pokorne nechavate prezirat, uvrhovat do zalare, upalovat na hranicich? Proc odtrhujete smysl zivota — ziskavani znalosti, od praktickych potreb zivota — boje proti zlu?“
Budach odstrcil prazdny talir od koblih.
„Kladete mi podivne otazky, done Rumato,“ rekl. „Povedene na tom je, ze presne tytez otazky mi kladl urozeny don Hug, komori naseho vevody. Vy se s nim znate? Ja si to myslel… Boj proti zlu! Ale co je to zlo? Kazdy ma moznost ho chapat po svem. Pro nas, vedce, je zlo v neznalosti, ale cirkev uci, ze neznalost je stesti a vsechno zlo pochazi naopak z vedeni. Pro rolnika jsou zlem dane a sucha, kdezto pro obchodnika obilim jsou sucha pozehnanim. Pro otroka je zlem opily pan, pro remeslnika ziskuchtivy lichvar. Tak co je vlastne zlo, proti kteremu se ma bojovat, done Rumato?“ Smutne se rozhledl po posluchacich. „Zlo se neda vyhubit. Zadny clovek neni schopen snizit mnozstvi zla ve svete. Muze jen ponekud zlepsit svuj vlastni osud, ale vzdycky na ukor zhorseni osudu jinych. A vzdycky budou kralove, vice ci mene kruti, baroni, vice ci mene divoci, a vzdycky bude omezeny lid, nadsene vzhlizejici ke svym utla-covatelum a nenavidejici sveho osvoboditele. A to vsechno proto, ze otrok mnohem lepe rozumi svemu panovi, byt sebekrutejsimu, nez svemu osvoboditeli, nebot kazdy otrok si vyborne dokaze predstavit sam sebe na miste pana, ale malokdo si predstavuje sam sebe na miste nezistneho osvoboditele. Takovi uz jsou lide, done Rumato, takovy je nas svet.“
„Svet se neustale meni, doktore Budachu,“ rekl Rumata. „Zname dobu, kdy zadni kralove neexistovali…“
„Svet se nemuze menit donekonecna,“ namitl Budach, „protoze nic neni vecne, ani zmeny ne… Nezname zakony dokonalosti, ale dokonalosti se drive ci pozdeji prece jen dosahne. Podivejte se napriklad, jak je usporadana nase spolecnost. Jak krasny je pohled na tu presnou, geometricky pravidelnou soustavu. Dole rolnici a remeslnici, nad nimi slechta, pak duchovenstvo a nejvys kral. Jak promyslene, jak pevne, jaky harmonicky rad! Co by se jeste melo menit na tomhle vybrousenem krystalu, ktery vysel z rukou nebeskeho klenotnika? Neexistuje pevnejsi stavba nez pyramida, to vam rekne kazdy trochu obeznaly architekt.“ Mentorsky zvedl prst. „Zrni vysypane z pytle se neulozi do rovne vrstvy, ale vytvori takzvanou kuzelovitou pyramidu. Kazde jednotlive zrnko se drzi sousedniho, aby nespadlo dolu. A stejne tak lidstvo. Chce-li vytvorit nejaky celek, museji se lide drzet jeden druheho, a tak nevyhnutelne vytvori pyramidu.“
„Copak vy opravdu pokladate tento svet za dokonaly?“ podivil se Rumata. „Po setkani s donem Rebou, po vezneni…“
„Ale ovsem, muj mlady priteli! Mnoho veci se mi na svete nelibi, mnoho veci bych rad videl jinak… Ale co mohu delat? V ocich vyssich sil ma dokonalost jinou podobu nez v ocich mych. Ale nema smysl, aby strom bedoval, ze se nemuze pohybovat, ackoli by asi rad utekl pred drevorubcovou sekyrou.“
„A co kdyby bylo mozne zmenit vyssi zamery?“
„Toho jsou schopny pouze vyssi sily…“
„Ale nicmene, predstavte si, ze jste buh…“
Budach se zasmal.
„Kdybych si mohl predstavit, ze jsem buh, stal bych se jim!“
„A kdybyste mel moznost bohu poradit?“
„Mate bohatou fantazii,“ rekl Budach s potesenim. „To je dobre. Vy jste gramotny? Vyborne! S velikou chuti bych vas ucil dal…“
„Lichotite mi… Ale vratme se. Co byste poradil Vsemohoucimu? Co by mel podle vaseho Vsemohouci udelat, abyste mohl prohlasit: Tak ted je svet spravny a dobry.“
Budach se vesele usmival, oprel se zady a slozil ruce na brise. Ki-ra ho dychtive sledovala.
„Prosim, jak chcete. Rekl bych Vsemohoucimu: Stvoriteli, neznam tve plany, treba ani nemas v umyslu udelat lidi dobrymi a stastnymi. Ale chtej to! Je tak snadne toho dosahnout! Dej lidem dostatek chleba, masa a vina, dej jim strechu nad hlavou a obleceni. At zmizi hlad a bida a zaroven s tim vsechno, co lidi rozdeluje.“
„A to je vsechno?“ zeptal se Rumata.
„Vy myslite, ze je to malo?“
Rumata potrasl hlavou.
„Buh by vam odpovedel: To nebude lidem ku prospechu. Nebot silni vaseho sveta uzmou slabym to, co jsem jim dal, a slabi opet zustanou zebraky jako dosud.“
„Poprosil bych boha, aby se slabych zastal. Rekl bych mu: Prived krute vladce k rozumu!“
„Krutost je sila. Ztrati-li vladci krutost, ztrati i silu, a jini prijdou na jejich misto.“
Budach se prestal usmivat.
„Potrestej krute,“ rekl tvrde, „aby silnym zasla chut krute zachazet se slabymi.“
„Clovek se rodi slaby. Silnym se stava, neni-li kolem nej nikdo silnejsi. Budou-li potrestani kruti z rad silnych, zaujmou jejich mista silni z rad slabych. A zase kruti. A tak bude treba trestat vsechny, a tojanechci.“
„Ty se v tom vyznas lip, Vsemohouci. Tak to zarid jednoduse tak, aby lidi dostali vsechno a nebrali si navzajem, cos jim dal.“
„Ani to nebude lidem ku prospechu,“ povzdychl si Rumata. „Do-stanou-li vsechno zadarmo, bez vlastniho pricineni, z mych rukou, zapomenou pracovat, ztrati chut k zivotu a stanou se mym domacim zvirectvem, ktere budu muset sam naveky krmit a oblekat.“
„Nedavej jim vsechno najednou!“ rekl Budach vasnive. „Davej jim to postupne, kousek po kousku.“
„Postupne si lide sami vezmou, co budou potrebovat.“
Budach se stisnene zasmal.
„Ano, vidim, ze to neni tak jednoduche,“ rekl. „Driv jsem o takovych vecech nejak nepremyslel… Myslim, ze uz jsme probrali vsechno. Vlastne,“ prudce se nahnul kupredu, „existuje jeste jedna moznost. Zarid, aby lide ze vseho nejvic milovali praci a vedeni, aby se prace a vedeni staly jedinym smyslem jejich zivota!“
Ano, to jsme taky chteli zkouset, rekl si Rumata v duchu. Masova hypnoindukce, pozitivni remoralizace. Hypnozarice instalovane na trech rovnikovych druzicich…
„I to bych mohl udelat,“ rekl nahlas. „Ale je spravne pripravit cloveka o jeho historii? Je spravne nahrazovat jedno lidstvo jinym? Nebude to totez jako vymazat toto lidstvo z povrchu zeme a vytvorit na jeho miste nove?“
Budach svrastil celo, mlcel a uvazoval. Rumata cekal. Venku znovu zalostne zavrzaly povozy. Budach pronesl potichu:
„V tom pripade, boze, vymaz nas z povrchu zeme a vytvor nas znovu, dokonalejsi…, nebo jeste lepe — odejdi od nas a nech nas jit vlastni cestou.“
„Me srdce je plne litosti,“ rekl Rumata pomalu. „Tohle nemohu udelat.“
A tu se setkal s pohledem Kiry. Divala se na nej s uzkosti a nadeji.
KAPITOLA DEVATA
Rumata ulozil Budacha k odpocinku pred dalekou cestou a zamiril k sobe do pracovny. Ucinnost sporaminu koncila, znovu se citil unaveny a rozlamany, znovu ho rozbolely podlitiny a zacala mu natekat zapesti, rozedrena provazy. Musim se vyspat, bezpodminecne vyspat, myslel si, a pak se musim spojit s donem Kondorem. A taky, je treba se spojit s hlidkovou vzducholodi, aby podala zpravu na Zakladnu. A je treba uvazit, co ted mame delat, muzeme-li vubec neco delat, a co bude dal, nedokazeme-li uz nic udelat.
V pracovne sedel v kresle cerny mnich s kapi stazenou pres oci, nahrbeny, s rukama na vysokych operadlech. To je nadeleni, pomyslel si Rumata.
„Kdo jsi?“ zeptal se unavene. „Kdo te pustil dovnitr?“
„Dobry den, urozeny done Rumato,“ pronesl mnich a odhrnul kapi.
Rumata pohodil hlavou.
„Sikovne!“ rekl. „Dobry den, slavny Arato. Proc jste tu? Co se stalo?“
