„Pivo!“ vyhrkl baron. „Tady nekde bylo pivo.“ Zacal prechazet po cele, vlacel za sebou pretrzene retezy a hromoval pritom: „Polo-vicku noci jsem prolital po meste. Hrom do toho, rekli mi, ze jste zatcen, a ja pomlatil spoustu lidi. Neco mi rikalo, ze vas urcite najdu tady v tom vezeni! A prosim, opravdu!“
Pristoupil ke katovi a smetl ho jako prasek i s umyvadlem. Pod umyvadlem se objevil soudek. Baron pesti vyrazil dno, zvedl soudek, zvratil hlavu a nahnul soudek nad sebe. Proud piva zblunkave zamiril do jeho hrdla. To je nadhera, pomyslel si Rumata a nezne barona sledoval. Na prvni pohled byk, primitivni hovado, ale on me prece hledal, chtel me zachranit, prisel sem do vezeni bezpochyby dobrovolne, pro me… Ba ne, existuji opravdovi lide i v tomhle svete, mizernem a proklatem… Dopadlo to skutecne vyborne!
Baron vyprazdnil soudek a mrstil jim do kouta, kde se nahlas tetelil urednik. Z kouta se ozvalo vypisknuti.
„Tak,“ prohlasil baron a otrel si dlani vousy. „Ted jsem ochoten vas nasledovat. Nevadi, ze jsem nahy?“
Rumata se rozhledl, prikrocil ke katovi a vytrasl ho ze zastery.
„Vezmete si zatim tohle,“ rekl Pampovi.
„Mate pravdu,“ souhlasil baron a uvazal si zasteru kolem boku.
„Nebylo by slusne objevit se pred baronesou nahy…“
Vysli z cely. Ani jeden clovek se neodvazil zastoupit jim cestu, chodba se vyprazdnovala uz dvacet kroku pred nimi.
„Ja je vsecky rozsekam,“ hrimal baron. „Obsadili mi zamek! A nasadili tam nejakyho otce Arimu! Ja sice nevim, ci to je otec, ale z jeho deti, jak je buh nade mnou, nadelam co nevidet sirotky. Kruci-nal, priteli, nezda se vam, ze tady maji strasne nizke stropy? Ja uz mam celou hlavu odrenou…“
Vysli z veze. Pred ocima se mihl a zase zmizel v hustych zastupech speh, osobni strazce. Rumata pokynul Budachovi, aby je nasledoval. Dav u brany se rozestoupil jako rozetnuty mecem. Bylo slyset, jak jedni vykrikuji, ze utekl tezky zlocinec, velezradce, jini zase volali: „Tamhle je, to je Nahy dabel, slavny estorsky kat, ctvrtitel.“
Baron dosel na prostredek namesti a zastavil se s ocima primhourenyma pred slunecnim svitem. Museli pospichat. Rumata se rychle rozhledl.
„Tady nekde jsem mel kone,“ rekl baron. „Hej, vy tam! Kone!“
U sloupu, kde preslapovali privazani kone radoveho jezdectva, vznikl zmatek,
„Ale toho ne!“ vybafl baron. „Tamhletoho sedeho grosaka!“
„Ve jmenu Pane,“ vykrikl Rumata dodatecne a stahl si pres hlavu remeni s mecem.
Vylekany mnich v uspinene rize privedl baronovi kone.
„Dejte mu neco, done Rumato,“ rekl baron a s namahou se vyhoupl do sedla.
„Stuj! Stuj!“ ozvalo se od veze.
Pres namesti uhaneli mnisi a mavali klacky. Rumata vstrcil baronovi mec do ruky.
„Pospeste si, barone.“
„Ano,“ rekl Pampa, „musim si pospisit. Ten Arima by mi vydrancoval sklepy. Ocekavam vas u sebe zitra nebo pozitri, priteli. Co mam vyridit baronese?“
„Uctive rukypolibeni,“ rekl Rumata. Mnisi uz byli docela blizko. „Delejte, rychle, barone!“
„A vam nic nehrozi?“ zeptal se baron starostlive.
„Ne, hrome, ne! Jedte!“
Baron pobidl kone do cvalu primo proti shluku mnichu. Nekteri se svalili a kutaleli po zemi, jini zacali jecet, zvedl se oblak prachu, po kamennem dlazdeni zadusala kopyta — a baron zmizel Rumata se dival do ulicky, kde posedavali povaleni mnisi, a tu se mu u ucha ozval ulisny hlas:
„Muj urozeny done, nezda se vam, ze si dovolujete prilis?“
Rumata se otocil. Do obliceje se mu s trochu krecovitym usmevem dival don Reba.
„Prilis?“ opacil Rumata. „Neznam to slovo — prilis.“ Najednou si pripomnel dona Seru. „A vubec, nevidim jediny duvod, proc by nemohl jeden urozeny don druhemu urozenemu donovi pomoct z nesnazi.“
Kolem nich dunive prejela skupina jezdcu s naprazenymi pikami — pronasledovatele. V obliceji dona Reby se cosi zmenilo.
„No dobra,“ rekl. „To tedy nechme… O, vidim tu velemoudreho doktora Budacha… Vypadate bajecne, doktore. Budu muset provest revizi ve sve veznici. Velezradci, byt i propusteni na svobodu, nesmeji z vezeni vychazet, ale museji byt vynaseni.“
Doktor Budach proti nemu vykrocil jako slepy. Rumata se rychle postavil mezi ne.
„Mimochodem, done Rebo,“ rekl, „jaky nazor mate na otce Ari-mu?“
„Na otce Arimu?“ Don Reba vysoko zvedl oboci. „Vytecny vojak. Zaujima vyznamne misto v me diecezi. Proc se ptate?“
„Jako verny sluha Vasi Preosvicenosti,“ rekl Rumata hodne jizlive a uklonil se, „vam musim sdelit, ze toto vyznamne misto muzete povazovat za uvolnene.“
Rumata se zadival do ulicky, kde se stale jeste neusadila oblaka zluteho prachu. Zadival se tam i don Reba a na jeho tvari se objevilo znepokojeni.
Bylo uz hodne pres poledne, kdyz Kira pozvala urozeneho dona a jeho velemoudreho pritele ke stolu. Doktor Budach, umyty, prevleceny do cisteho a peclive oholeny, vypadal velmi seriozne. Jeho pohyby byly rozvazne a plne dustojnosti, moudre sede oci se divaly vlidne, dokonce shovivave. Predevsim se Rumatovi omluvil za to, ze se na namesti neovladl.
„Ale pochopte me, prosim,“ vysvetloval. „Je to hrozny clovek. Je to vlkodlak, ktery prisel na svet nedopatrenim boha. Jsem lekar, ale nestydim se priznat, ze bych ho pri vhodne prilezitosti nevahal zbavit zivota. Slysel jsem, ze krale otravili. A nyni chapu, cim byl otraven.“ (Rumata zbystril pozornost.) „Tenhle Reba ke mne prisel do cely a zadal, abych mu napsal recept na jed, ktery pusobi po nekolika hodinach. Samozrejme jsem odmitl. Vyhrozoval mucenim — a ja jsem se mu vysmal do oci. A ten lump krikl na katy a ti mu zvenku privedli asi tucet chlapcu a devcat, ne starsich nez deset let. Postavil je prede me, otevrel mou brasnu a prohlasil, ze na tech detech bude zkouset vsechny lektvary, jeden po druhem, dokud nenajde ten pravy. Takhle byl otraven kral, done Rumato…“
Budachovi se zacaly trast rty, ale opanoval se. Rumata se taktne odvratil a pokyval. Jasne, rikal si v duchu. Naprosto jasne. Z ruky sveho ministra by si byl kral nevzal ani okurku. A ten darebak krali podstrcil nejakeho bezvyznamneho sarlatana, kteremu byl za kralovo uzdraveni sliben titul osobniho zarikavace. Ted je jasne i to, proc Reba tak zajasal, kdyz jsem ho v kralove loznici napadl. Tezko by byl vymyslel vhodnejsi prilezitost, jak krali nastrcit nepraveho Buda-cha. Veskera odpovednost padala na Rumatu Estorskeho, irukanske-ho spiona a spiklence. Jsme bridilove, pomyslel si. V Ustavu bude bezpodminecne treba zavest seminar feudalni intriky. A prospech znamkovat v rebech. Nebo jeste lepe v decirebech. Jenomze to vsecko…
Doktor Budach mel bezpochyby velky hlad. Presto jemne, ale rozhodne odmitl jakoukoli masitou stravu a venoval pozornost pouze salatum a koblizkam s marmeladou. Vypil pohar estorskeho, oci se mu zaleskly a na tvarich vyrazil zdravy rumenec. Rumata jist nemohl. Pred ocima mu praskaly a cadily purpurove pochodne, odevsad pachlo spalene maso a v hrdle mu uvizl chuchvalec velky jako pest. Proto stal u okna, cekal, az se host nasyti, a udrzoval zdvorilou konverzaci, uvazlivou a klidnou, aby hostu nebranil v jidle.
Mesto ponenahlu ozivalo. Na ulici se objevili lide, hlasy stale silily, ozvalo se klepani kladiv a praskot dreva — ze strech a ze zdi se odstranovaly pohanske symboly. Tlusty plesaty kramar prejel okolo domku s vozikem, na nemz mel soudek piva — jel prodavat na namesti po dvou grosich za pullitr. Obyvatele se prizpusobovali. Ve dverich protejsiho domu klabosil maly speh a osobni strazce s hubenou pani domaci a dloubal se pritom v nose. Pak pod oknem zacaly prejizdet vozy s nakladem dosahujicim az k oknum prvniho poschodi. Rumata nejdriv nepochopil, co to je za vozy, ale pak spatril modre a cerne ruce a nohy couhajici zpod pytloviny — a rychle odstoupil ke stolu.
„Podstatou cloveka,“ rikal Budach a pomalu zvykal, „je podivuhodna schopnost zvykat si na vsechno. Neexistuje v prirode nic, cemu by clovek neprivykl. Ani kun, ani pes, ani mys takovou schopnost nemaji. Buh, kdyz cloveka tvoril, si nejspis dobre uvedomoval, k jakym utrapam ho predurcuje, a tak mu dal velikou zasobu sil a trpelivosti. Tezko rict, je-li to dobre nebo spatne. Kdyby clovek nemel takovou trpelivost a odolnost, vsichni dobri lide by uz byli davno vyhynuli a na svete by zustali jen zli a nemilosrdni. Na druhe strane vsak zvyk trpet a prizpusobovat se meni cloveka v nemou tvar, ktera se krome anatomickych znaku od zvirat nicim nelisi, naopak, je jeste bezbrannejsi a zranitelnejsi nez zvire. A kazdy novy den prinasi nove hrozne zlo a nasili…“
Rumata pohledl na Kiru. Sedela proti Budachovi a napjate poslouchala, tvari oprena o pest. Mela smutne oci,
