sklepa, uz davno tam nevyhravala zadna kapela, ale obyvatele mesta vez stale jeste nazyvali Veselou.
Obvykle byvalo kolem Vesele veze prazdno. Ale dnes tu bylo neobycejne rusno. Odevsad k ni vedli, tahli, po zemi vlekli prislusniky udernych oddilu v sedych uniformach, zavsivene tulaky v hadrech, polonahe mestany, jimz ze strachu naskocily vyrazky, upenlive jecici devky, hnali sem cele bandy pochmurne se rozhlizejicich otrhancu z nocni armady. A soucasne z jakychsi tajnych vychodu vytahovali dlouhymi haky mrtvoly, hazeli je na vozy a odvazeli za mesto. Ti nejposlednejsi z dlouhe rady slechticu a zamoznych mestanu, ktera vybihala z otevrenych dveri kancelare, se s hruzou a neklidem ohlizeli na ten desivy shon.
Do kancelare byli vpusteni vsichni, nekteri byli dokonce privadeni eskortou. Rumata se protlacil dovnitr. Bylo tam k nedychani jako pred chvili na rumisti, U sirokeho stolu, oblozen seznamy, sedel urednik s nazloutle sedivym oblicejem a velkym husim brkem za odstavajicim uchem. Zadatel, ktery byl prave na rade, urozeny don Keu, nafoukane najezil kniry a predstavil se.
„Smeknete klobouk,“ pronesl bezbarvym hlasem urednik, aniz zvedl oci od papiru.
„Rod Keu ma privilegium nosit klobouk na hlave i v pritomnosti sameho krale,“ prohlasil don Keu hrde.
„Vuci Radu nema privilegia nikdo,“ odpovedel urednik tymz bez-krevnym hlasem.
Don Keu zafunel, ale klobouk smekl. Urednik klouzal po seznamu dlouhym zlutym nehtem.
„Don Keu…, don Keu,“ mumlal. „Don Keu, tady… Kralovska ulice cislo dvanact?“
„Ano,“ rekl don Keu zvucnym, podrazdenym hlasem.
„Cislo ctyri sta osmdesat pet, bratre Tibaku.“
Bratr Tibak sedel u sousedniho stolu. Byl hrmotny, zrudly zadu-chou. Chvili se prehraboval v papirech, pak si otrel z plese pot, vstal a monotonne precetl:
„Cislo ctyri sta osmdesat pet, don Keu, Kralovska dvanact, za hanobeni jmena Jeho Preosvicenosti biskupa arkanarskeho dona Reby, k nemuz doslo predloni pri plese v palaci, odsuzuje se k trem tuctum ran na obnazenou sedaci cast a k libani boty Jeho Preosvicenosti.“
Bratr Tibak usedl.
„Jdete touhle chodbou,“ rekl urednik bezbarvym hlasem, „mrska-ni vpravo, bota vlevo. Dalsi…“
K Rumatovu obrovskemu udivu don Keu neprotestoval. Zrejme uz v te fronte ledacos videl. Jen si hekl, dustojne si prihladil kniry a vykrocil chodbou. Dalsi z rady, obrovity don Pifa, na kterem se trasly haldy tuku, uz stal bez klobouku.
„Don Pifa…, don Pifa,“ mumlal urednik a prejizdel prstem po seznamu. „Mlekarska ulice dve?“ Don Pifa zachrcel.
„Cislo pet set ctyri, bratre Tibaku.“ Bratr Tibak si znovu otrel pot a znovu vstal. „Cislo pet set ctyri, don Pifa, Mlekarska dve, nicim se vuci Jeho Preosvicenosti neprovinil — je tudiz cist.“
„Done Pifo,“ rekl urednik, „prijmete odznak ocisteni.“ Shybl se, vytahl z truhlice stojici u kresla zelezny naramek a podal ho urozenemu Pifovi. „Noste na leve ruce, predkladejte na prvni pozadani organu Radu. Dalsi…“
Don Pifa vydal hrdelni zvuk a odesel prohlizeje si naramek. Urednik uz drmolil dalsi jmeno. Rumata se rozhledl po rade lidi. Bylo mezi nimi mnoho znamych tvari. Nekteri byli obleceni jako obvykle prepychove, jini ze sebe viditelne delali chude, ale vsichni bez rozdilu byli dukladne zablaceni. Kdesi uprostred fronty stal don Sera a nahlas, aby to kazdy slysel, uz potreti za poslednich pet minut prohlasoval: „Nevidim jediny duvod, proc by i urozeny don nemohl prijmout nejake to mrskani ve jmenu Jeho Preosvicenosti.“
Rumata pockal, az poslali do chodby dalsiho (byl to znamy obchodnik rybami a dostal pet ran bez libani za malo nadseny zpusob mysleni), protlacil se ke stolu a bez okolku polozil dlan na papiry pred urednikem.
„Prosim o prominuti. Potrebuju rozkaz k propusteni doktora Bu-dacha. Jsem don Rumata.“
Urednik ani nezvedl hlavu.
„Don Rumata…, don Rumata,“ zamumlal, odstrcil Rumatovi ruku a rozjel se nehtem po seznamu.
„Co to delas, inkouste stara?“ vybafl Rumata. „Potrebuju rozkaz k propusteni!“
„Don Rumata…, don Rumata…“ Zastavit tento automat bylo zrejme vylouceno. „Kotlarska ulice osm. Cislo sestnact, bratre Tibaku.“
Rumata citil, ze za jeho zady vsichni zatajili dech. A uprimne receno, ani jemu samotnemu nebylo dvakrat do smichu. Upoceny, brunatny bratr Tibak povstal.
„Cislo sestnact, don Rumata, Kotlarska osm, za zvlastni zasluhy o Rad udeluje se mimoradne podekovani Jeho Preosvicenosti a svoluje se vydati rozkaz k propusteni doktora Budacha, s kterymzto doktorem muze byt nakladano podle vlastniho uvazeni — viz doklad cislo sest sedmnact jedenact.“
Urednik pomalu vytahl jmenovanou listinu zpod seznamu a podal ji Rumatovi.
„Zlutymi dvermi do prvniho poschodi, mistnost sest, chodbou rovne, vpravo a vlevo,“ rekl monotonne. „Dalsi…“
Rumata si prohledl listinu. Nebyl to rozkaz k propusteni Budacha. Byl to podklad pro ziskani propustky ke vstupu do pateho, zvlastniho oddeleni kancelare, kde mel dostat pruvodni list na sekretariat pro tajne zalezitosti.
„Co jsi mi to dal, trdlo?“ zeptal se Rumata. „Kde je prikaz?“
„Zlutymi dvermi do prvniho poschodi, dvere cislo sest, chodbou rovne a pak vpravo a vlevo,“ opakoval urednik.
„Ptam se, kde je prikaz!“ vystekl Rumata.
„Nevim…, nevim… Dalsi!“
Za Rumatovym uchem se ozvalo funeni a cosi mekkeho a horkeho mu nalehlo na zada. Poodstoupil. Ke stolu se znovu prodral don Pifa.
„Nenandam ho,“ rekl pisklave.
Urednik na nej pohledl kalnyma ocima.
„Jmeno? Titul?“ zeptal se.
„Ja ho nenandam,“ opakoval don Pifa a potrhaval naramkem, ktery se mu vesel sotva na tri tucne prsty.
„Nenanda…, nenanda…,“ mumlal urednik a najednou si rychle pritahl tlustou knihu, ktera mu lezela pri prave ruce. Vypadala v cerne promastene vazbe zlovestne. Don Pifa na ni nekolik vterin pripitomele koukal, pak prudce odskocil a beze slova zamiril k vychodu. Z dlouhe rady se ozvalo netrpelive: „Nezdrzovat! Rychle!“ Rumata rovnez odstoupil od stolu. To je ale bahnisko, rekl si v duchu. No, jen pockejte… Urednik zacal mumlat do prazdna: „Jestlize se zmineny odznak ocisteni nevejde na leve zapesti ocisteneho, pripadne ne-ma-li ocisteny leve zapesti jako takove…“ Rumata obesel stul, hrabl obema rukama do truhly, vzal, kolik pobral, a odchazel.
„Hej, hej,“ okrikl ho urednik monotonne. „Povoleni!“
„Ve jmenu Pane!“ prohlasil Rumata vyznamne a ohledl se pres rameno. Urednik a bratr Tibak jako na povel vstali a dvojhlasne odpovedeli: „Ve jmenu Jeho!“ Lide v rade sledovali Rumatu zavistivymi a nadsenymi pohledy.
Kdyz vysel z kancelare, zamiril Rumata pomalu k Vesele vezi a natahoval si cestou naramky na levou ruku. Mel jich celkem devet a na levou ruku se mu jich veslo pouze pet. Zbyvajici ctyri si tedy natahl na pravou. Tak biskup arkanarsky si me chce ziskat svou vytrvalosti, pomyslel si. Ale z toho nic nebude. Naramky na kazdem kroku pocinkavaly, v ruce, aby ho bylo dobre videt, drzel Rumata uctyhodny papir — listinu sest sedmnact jedenact, ozdobenou ruznobarevnymi razitky. Mnisi, ktere potkaval, at pesi nebo na konich, mu chvatne ustupovali z cesty. V uctive vzdalenosti se chvilemi objevoval a hned zase mizel v davu nenapadny speh, osobni strazce. Kdo neuskocil dost rychle, toho Rumata nelitostne tepal pochvami mecu. Dosel k brane, vyhruzne zarycel na strazneho, ktery naznacil snahu zastavit ho, presel nadvori a zacal sestupovat po kluzkych, proslapanych schodech do priseri ozareneho cadivymi pochodnemi. Tudy se prichazelo do nejtajnejsi svatyne ministerstva ochrany trunu — do kralovskeho vezeni a vysetrovacich cel.
V klenutych chodbach po kazdych deseti metrech trcela z rezate-ho drzaku ve zdi cpici pochoden. Ve vyklenku pod kazdou pochodni se jako v jeskyni cernala dvirka se zamrizovanym okenkem. Byly to vchody do vezenskych kobek, zajistene zvenci tezkymi zeleznymi zavorami. V chodbach bylo plno lidi. Tlacili se, pobihali, vykrikovali, rozkazovali… Vrzaly zavory, bouchaly dvere, kohosi mlatili a postizeny kricel, kohosi tahli a on se vzpiral, kohosi se snazili vmacknout do cely nabite uz k prasknuti, jineho zase z cely vytahovali, neslo to a on zoufale kricel: „To nejsem ja, to nejsem ja!“ a chytal se okolnich spoluveznu. Obliceje mnichu, s nimiz se Rumata potkaval, byly soustredene, az krute. Kazdy pospichal, kazdy plnil povinnosti celostatniho vyznamu. Rumata se snazil dovedet se co nejvic, a proto pomalu prochazel jednu chodbu za druhou a sestupoval stale niz. Ve spodnich
