Rumata si s ulevou oddychl. Stary sedivy Muga potrasal hlavou, s obvyklou uctou natahl ruce pro prilbu a mece.
„Co Kira?“ zeptal se Rumata.
„Kira je nahore,“ odpovedel Muga. „Je zdrava.“
„Vyborne,“ rekl Rumata a vyvlekl se z remeni s meci. „A kde je Uno? Proc me nevita?“
Muga od neho vzal mec.
„Una zabili,“ pravil klidne. „Lezi v celedniku.“
Rumata zavrel oci.
„Tak Una zabili,“ opakoval. „Kdo ho zabil?“
Necekal na odpoved a zamiril do celedniku. Uno lezel na stole prikryty az po pas prosteradlem, ruce mel slozene na prsou, oci dosiroka rozevrene, usta stazena v grimasu. Zachmureni sluhove stali okolo stolu a poslouchali, jak v koute mumla mnich. Kucharka vzlykala. Rumata nespoustel oci z chlapcovy tvare a zacal si rozepinat limec bluzy neohebnymi prsty.
„Bestie!“ ulevil si. „Vsichni jsou takove bestie!“
Odhodlal se, pristoupil ke stolu, zadival se do mrtvych oci, nad-zvihl prosteradlo a zaseje spustil.
„Ano, je pozde,“ rekl nahlas. „Pozde… Beznadejne… Bestie jedny! Kdo ho zabil? Mnisi?“
Otocil se k mnichovi, trhnutim ho nadzvedl a nahnul se nad jeho oblicej.
„Kdo ho zabil? Vasi? Mluv!“
„To neudelali mnisi,“ rekl tise za jeho zady Muga. „To sedi vojaci…“
Rumata se jeste chvili dival mnichovi do hubeneho obliceje, do jeho pomalu se rozsirujicich zritelnic. „Ve jmenu Pane,“ zasipal mnich. Rumata ho pustil, sedl si na lavici k Unovym noham a rozplakal se. Plakal s oblicejem v dlanich a poslouchal Muguv traslavy, monotonni hlas. Muga vypravel, jak po druhem stridani strazi zacal nekdo bouchat do dveri jmenem krale, jak Uno krici, aby neotevirali, ale ze bylo nutne otevrit, protoze sedi venku vyhrozovali, ze dum podpali. Vrazili do predsine, zmlatili a svazali sluhy a zacali se hrnout po schodech nahoru. Uno, ktery stal u dveri do komnat, zacal strilet z kusi. Mel dve kuse, a tak stacil vystrelit dvakrat, ale jednou minul. Sedi po nem hodili noze a Uno upadl. Stahli ho dolu, dupali po nem, mlatili ho sekyrami, ale tu vtrhli do domu cerni mnisi. Dva sede oddelali, ostatni odzbrojili, hodili jim na krk opratky a odvlekli
je.
Muguv hlas utichl, ale Rumata jeste dlouho sedel Unovi u nohou, opren lokty o stul. Pak se s namahou zvedl, utrel si rukavem slzy, ktere mu uvizly ve dvoudennim strnisku, polibil chlapce na ledove celo a s tezkyma nohama zacal stoupat nahoru.
Byl unavou polomrtvy a zdrceny tim, co videl. Vyskrabal se po schodech, prosel jidelnou, dosel k posteli a se zastenanim se svalil tvari do polstaru. Pribehla Kira. Byl tak vycerpan, ze ji ani nepomahal, kdyz ho odstroj ovala. Stahla mu boty, pak s placem nad jeho opuchlym oblicejem z nej strhala rozedranou uniformu, kosili z plastickeho kovu a znovu se rozplakala, kdyz spatrila jeho potlucene telo. Teprve ted pocitil, jak ho boli vsechny kosti jako kdysi po zkouskach pretizeni. Kira ho potirala houbou namocenou v octe, Rumata se zavrenyma ocima sycel pres zatate zuby a mumlal: „Vzdyt jsem ho mohl odkrouhnout… Stal vedle me… Dvema prsty rozmackat… Copak tohle je nejaky zivot, Kiro? Odjedeme pryc… Tohle je Experiment se mnou, a ne s nimi!“ Ani si neuvedomoval, ze mluvi rusky. Kira na nej obcas vydesene pohledla ocima skelnatyma od slzi a jen ho mlcky libala na tvare. Pak ho prikryla osumelymi prosteradly — tak Uno se prece jen nedostal k tomu, aby koupil nova — a rozbehla se dolu pripravit mu horke vino. Rumata zatim slezl z postele a stenaje bolesti, ktera mu drasala cele telo, se bos odsoural do pracovny, vytahl ze stolu tajnou zasuvku, prohrabl leky a spolkl nekolik tabletek sporaminu. Kdyz se Kira vratila s kouricim kotlikem na tezkem stribrnem podnosu, lezel na zadech a sledoval, jak bolest mizi, jak slabne huceni v hlave a jak se telo naleva novou silou a cilosti. A kdyz vyprazdnil kotlik, pocitil, ze je v naprostem poradku, zavolal Mugu a naridil mu, aby pripravil obleceni.
„Nechod, Rumato,“ rekla Kira. „Nechod nikam. Zustan doma.“
„Musim, malicka.“
„Bojim se. Zustan doma… Zabijou te.“
„Ale prosim te! Proc by me zabijeli? Vzdyt se me vsichni boji.“
Znovu se rozplakala. Plakala tise, nesmele, jako by se bala, ze se bude zlobit. Rumata si ji posadil na klin a hladil ji po vlasech.
„To nejhorsi mame za sebou,“ rikal ji. „A pak, vzdyt jsme se chystali odtud odjet…“
Prestala plakat a pritiskla se k nemu. Muga potrasal hlavou a lhostejne stal vedle nich. Drzel prichystane panovy kalhoty se zlatymi rolnickami.
„Ale predtim tady musim jeste moc veci zaridit,“ pokracoval Rumata. „Dneska v noci bylo hodne lidi zabito. Musim zjistit, kdo je mrtev a kdo zustal nazivu. A musim pomoct zachranit ty, ktere by oni jeste chteli zabit.“
„A kdo pomuze tobe?“
„Stasten, kdo mysli na druhe… A pak — nam dvema pomahaji ti nejmocnejsi.“
„Ja nemuzu myslet na druhe,“ rekla Kira. „Vratil ses polomrtvy. Vidim, ze te bili. Una dokonce zabili. Kam koukali ti tvoji nejmocnejsi? Proc tomu zabijeni nezabranili? Neverim… Neverim…“
Pokusila se mu vymknout, ale drzel ji pevne.
„Co se da delat,“ odpovedel. „Tentokrat se trochu opozdili. Ale ted uz nas znovu sleduji a chrani. Proc mi dnes neveris? Vzdyt jsi mi vzdycky verila. Sama jsi to videla — vratil jsem se polomrtvy a podivej se na me ted'…“
„Nechci se divat,“ rekla a zaborila se mu oblicejem do prsou. „Nechci zase plakat.“
„To je toho! Par skrabancu… Nejhorsi mame za sebou. Alespon my dva. Ale existuji vyborni, pozoruhodni lide, pro ktere tahle hruza jeste neskoncila. A ja jim musim pomoct.“
Zhluboka vzdychla, polibila ho na krk a jemne se mu vyprostila.
„Prijd dnes vecer,“ poprosila. „Prijdes?“
„Urcite!“ prohlasil se zapalem. „Prijdu driv a asi ne sam. Cekej me s jidlem.“
Poodesla, sedla si do kresla, polozila si ruce na kolena a divala se, jak se obleka. Rumata mumlal ruska slova, natahl si kalhoty s rolnickami (Muga si okamzite k nemu sedl na bobek a zapinal nescetne hacky a knofliky), znovu si pres ciste tricko pretahl kovovou kosili, ktera mu prokazala tak dobre sluzby, a nakonec se zoufalym odhodlanim rekl:
„Malicka, pochop to, no tak, ja musim jit — co mohu delat? Ja nemohu nejit!“
Rekla najednou zamyslene:
„Nekdy mi nejde do hlavy, proc me nebijes.“
Rumata, ktery si prave dopinal kosili s bohatym krajkovim, ztuhl.
„Jak to myslis, proc te nebiju?“ zeptal se rozpacite. „Copak tebe je mozne bit?“
„Ty nejsi jenom hodny, dobry clovek,“ pokracovala Kira a vubec ho neposlouchala. „Ty jsi navic velice podivny clovek. Jsi jako archandel… Kdyz jsi se mnou, nabyvam odvahy. Ted napriklad jsem odvazna… Nekdy se te urcite zeptam na jednu vec. Budes mi — nemyslim ted, ale pozdeji, az to vsechno skonci — budes mi vypravet o sobe?“
Rumata dlouho mlcel. Muga mu podal oranzovou bluzu s cervene prouzkovanymi stuhami. Rumata si ji s odporem navlekl a pevne se prepasal.
Stale neodpovidal.
„Ano,“ rekl az po dlouhe chvili. „Nekdy ti o sobe povim vsechno, malicka.“
„Budu cekat,“ pronesla vazne. „A ted uz jdi a vubec si me nevsimej.“
Rumata k ni pristoupil, pevne ji pritiskl na usta sve rozbite rty, pak stahl z ruky zelezny naramek a podal ji ho.
„Vem si ho na levou ruku,“ rekl ji. „Dneska uz by k nam do domu nemeli prijit, ale kdyby prece — ukaz jim ho.“
Divala se za nim a on vedel presne, co si mysli. Rikala si v duchu:
Nevim, mozna ze jsi dabel, nebo syn bozi, nebo clovek z pohadkovych zamorskych zemi, ale ne vratis-li se, umru… A za to, ze mlcela, ji byl neskonale vdecny, protoze se mu hrozne tezko odchazelo. Bylo mu, jako by mel z prosluneneho smaragdoveho brehu skocit po hlave do pachnouciho mocalu.
