zavesy. Rumata se stitive zamracil. Bratr Aba si zamnul mekke tlapky a rekl ozivene:
„Vsechno dopadlo skvele, co myslite, done Rebo?“
„Ano, nebylo to zle,“ souhlasil don Reba. „Ale pokracujme. Tedy kolik je vam let, done Rumato?“
„Tricet pet.“
„Kdy jste prijel do Arkanaru?“
„Pred peti lety.“
„Odkud?“
„Predtim jsem zil v Estoru, na rodovem hradu.“
„A jaky cil melo toto prestehovani?“
„Okolnosti me donutily opustit Estor. Hledal jsem hlavni mesto, kde by se zilo na stejne urovni jako v hlavnim meste metropole.“
Rukama se mu konecne rozbehli ohnivi mravenci. Rumata si dal trpelive a uminene masiroval natekla zapesti.
„A muzete nam rict, jake to byly okolnosti?“ zeptal se don Reba.
„Zabil jsem pri souboji clena cisarske rodiny.“
„Podivejme! A koho konkretne?“
„Mladeho vevodu Ekina.“
„Jaka byla pricina souboj e?“
„Zena,“ rekl Rumata kratce.
Nabyl dojmu, ze vsechny tyto otazky nic neznamenaji. Ze je to prave takova hra jako predtim vymena nazoru na zpusob popravy. Vsichni tri na neco cekame. Ja cekam, az me prejde bolest v rukou. Bratr Aba, pitomec, ceka, az mu do klina spadne zlato z rodove pokladnice dona Rumaty. Don Reba taky na neco ceka… Ale ti mnisi, mnisi! Kde se v palaci vzali mnisi? A navic takovi obratni, kurazni hosi?
„Jmeno te zeny?“
To jsou mi otazky, pomyslel si Rumata. Hloupe, ze to dal nejde. Jestlipak se mi podari je vy drazdit…
„Donna Rita,“ odpovedel.
„Necekal jsem, ze odpovite. Dekuji vam…“
„Jsem vzdy k sluzbam.“
Don Reba se poklonil.
„Byl jste nekdy v Irukanu?“
„Ne.“
„Jste sitimjist?“
„Vy taky.“
„Chceme se dovedet pravdu!“ rekl don Reba mentorsky. Bratr Aba zakyval. „Jen a jen pravdu!“
„Aha,“ poznamenal Rumata. „A ja myslel…“ Odmlcel se.
„Cojstemyslel?“
„Myslel jsem, ze vam jde hlavne o to, ziskat pro sebe moje rodove jmeni. Nemam nejmensi predstavu, done Rebo, jakym zpusobem byste toho chtel dosahnout.“
„A co formou daru? A co formou daru?“ vykrikl bratr Aba.
Rumata se zasmal, jak umel nejurazliveji.
„Jsi pitomec, bratre Abo, nebo jak ti rikaji… Hned je videt, ze jsi kramar. Copak nevis, ze dedicny majetek nemuze prejit do cizich rukou?“
Bylo znat, ze bratr Aba v nitru desne zuri, ale premaha se.
„Nemel byste mluvit takovym tonem,“ rekl don Reba vlidne.
„Chcete se dovedet pravdu?“ ozval se Rumata. „Tak ja vam ji rikam, jen a jen pravdu: bratr Aba je pitomec a kramar.“
Ale bratr Aba uz se ovladl.
„Myslim, ze jsme odbocili!“ rekl s usmevem. „Nezda se vam, done Rebo?“
„Mate jako vzdy pravdu,“ souhlasil don Reba. „Urozeny done, a byl jste nekdy v Soanu?“
„Ano, v Soanu jsem byl.“
„Za jakym ucelem?“
„Navstivit Akademii ved.“
„Podivny ucel u mladika vaseho postaveni.“
„Je to muj rozmar.“
„A znate se s nejvyssim soudcem Soanu donem Kondorem?“
Rumata zbystril pozornost.
„Je to davny pritel nasi rodiny.“
„Velice uslechtily clovek, neni-liz pravda?“
„Neobycejne vazena osobnost.“
„A vite o tom, ze don Kondor je ucastnikem spiknuti proti Jeho Velicenstvu?“
Rumata zpupne zvedl bradu.
„Zapiste si za usi, done Rebo,“ rekl povysene. „Pro nas, rodilou slechtu metropole, byly a navzdycky zustanou vsechny ty Soany, Irukany a nakonec i Arkanar pouze vazaly cisarske koruny.“ Prehodil si nohu pres nohu a odvratil se.
Don Reba na nej hledel zamyslene.
„Jste bohaty?“
„Mohl bych si koupit cely Arkanar, ale o hnojiste nemam zajem…“
Don Reba si vzdychl.
„Srdce mi krvaci,“ pravil. „Utnout tak slavnou odnoz tak slavneho rodu… Byl by to zlocin, kdyby to nebylo ve statnim zajmu nevyhnutelnem
„Myslete min na statni zajmy a vic na vlastni kuzi,“ poradil mu Rumata.
„Mate pravdu,“ rekl don Reba a luskl prsty.
Rumata rychle napjal a zase uvolnil svaly. Zda se, ze telo posloucha. Ze zavesu znovu vybehli tri mnisi. Opet s onou nepostrehnutelnou rychlosti a presnosti, nasvedcujici obrovskym zkusenostem, se shlukli okolo bratra Aby, ktery se stale jeste ulisne usmival, popadli ho a zkroutili mu ruce za zady.
Bratr Aba zajecel. Masity oblicej se mu zkrivil bolesti.
„Rychle, rychle, neloudejte se!“ rekl don Reba stitive.
Tloustik se zurive vzpiral, kdyz ho tahli za zavesy. Bylo slyset, jak krici a kvili, pak najednou zarval desivym, k nepoznani zmenenym hlasem — a v mziku ztichl. Don Reba vstal a opatrne vytahl sip z jeho nabiteho samostrilu. Rumata ho ohromene sledoval.
Don Reba se prochazel po mistnosti a v zamysleni se skrabal na zadech sipem ze samostrilu. „Vyborne, vyborne,“ mumlal si takrka nezne. „Nadherne!“ Na Rumatu jako by byl zapomnel. Jeho kroky byly stale rychlejsi, v chuzi si taktoval sipem jako dirigentskou hulkou. Pak se najednou razne zastavil u stolu, mrstil sipem do kouta, opatrne si sedl a s rozzarenym usmevem rekl:
„Ale ze jsem to s nimi… Zadny ani nepip… Myslim, ze tohle u vas neni mozne…“
Rumata mlcel.
„No…,“ protahl don Reba snive. „Vyborne! A ted si promluvime, done Rumato… Ackoli mozna ze ne Rumato… A mozna ze ani ne done. Co?“
Rumata stale mlcel a se zajmem si ho prohlizel. Reba byl bledy, na nose cervene zilky, cely rozechveny vzrusenim, nejradeji by zatleskal a vykrikl: „A ja to vim! A ja to vim!“ A pritom nic nevis, ty nerade! A kdyby ses to dovedel, stejne bys neveril. Tak mluv, mluv, posloucham.
„Posloucham vas,“ rekl nahlas.
„Vy nejste don Rumata,“ prohlasil don Reba. „Jste samozvanec.“ Dival se na Rumatu pronikavym pohledem. „Rumata Estorsky zemrel pred peti lety a lezi v rodinne hrobce. A vsichni svati uz davno doprali vecne blazenosti jeho bourlive, a rekneme to primo, ne zcela ciste dusi. Tak co, priznate se sam, nebo vam budeme muset po- moct?“
„Priznam se sam,“ rekl Rumata. „Jmenuj i se Rumata Estorsky a nejsem zvykly, aby se o mych slovech pochybovalo.“
Zkusim te trochu popichnout, rekl si v duchu. Boli me ten bok, jinak bych tady s tebou zametl.
