vlevo, znamena to do kancelare. Pohodil hlavou. Nevadi, rekl si v duchu. Dokud ziju, mohu se jeste prat. Zahnuli vlevo. Takze ne hned, pomyslel si Rumata. Bude predbezne vysetrovani. Zvlastni vec. Pokud prijde vysetrovani, z ceho me mohou obvinovat? Vlastne je to jasne. Pozvani travice Budacha, otraveni krale, spiknuti proti trunu… Treba i zavrazdeni prince. A pochopitelne spionaz ve prospech Iru-kanu, Soanu, barbaru, baronu, Svateho radu a tak dale a tak dale… On je to vlastne div, ze jsem jeste nazivu. Z toho vyplyva, ze ta bleda houba ma jeste neco za lubem.
„Sem,“ prikazal muz s panovitym hlasem.
Otevrel nizke dvere a Rumata sehnut vstoupil do rozlehle, tuctem svicnu ozarene mistnosti. Uprostred na osoupanem koberci sedeli a lezeli zkrvaveni, svazani lide. Nekteri z nich byli uz mrtvi nebo v bezvedomi. Skoro vsichni byli bosi, v potrhanych nocnich kosilich. Podel sten, nedbale opreni o sekyry a halapartny, stali prislusnici udernych oddilu s rudymi tlamami, sverepi a sebevedomi — vitezove. Pred nimi prechazel s rukama za zady dustojnik s mecem. Mel na sobe sedou uniformu s promastenym limcem. Rumatuv pruvodce, vysoky muz v cernem plasti, pristoupil k dustojnikovi a cosi mu zaseptal do ucha. Dustojnik prikyvl, se zajmem pohledl na Rumatu a zmizel za kvetovanymi zavesy.
Vojaci si Rumatu prohlizeli rovnez se zajmem. Jeden z nich s oteklym okem rekl:
„Ten don ma peknej kaminek!“
„Kaminek je moc peknej,“ pritakal druhy. „Akorat tak pro krale. A obruc je z lityho zlata.“
„Ted jsme kralove my.“
„Tak co, sundame mu ji?“
„Ml-lcet!“ rekl polohlasne muz v cernem plasti.
Vojaci se na nej zadivali nechapave.
„Kdo si to na nas jeste otvira hubu?“ rekl vojak s oteklym okem.
Muz v plasti neodpovedel, otocil se k nemu zady, pristoupil k Rumatovi a postavil se vedle nej. Vojaci ho vyhruzne obhlizeli od hlavy k pate.
„Neni to farar?“ rekl vojak s oteklym okem. „Co to mas, farari, za ksindl na tvari?“
Vojaci se rozrehtali. Ten s oteklym okem si plivl do dlani, prehodil si sekyru z jedne ruky do druhe a vykrocil k Rumatovi. Jen pockej, ty ji chytnes, pomyslel si Rumata a nenapadne naprahl pravou nohu.
Vojak se pred nim nastavil a prohlizel si cloveka v cernem.
„Koho jsem nejradsi zabijel,“ pokracoval, „tak to byli farari, vselijaka pismacka havet a remeslnicka sebranka. To jednou…“
Muz v plasti prudce zdvihl ruku dlani nahoru. Pod stropem cosi zvucne cvaklo. Z-z-z! Vojak s oteklym okem pustil sekyru z ruky a zvratil se naznak. Z prostredka cela mu trcel kratky, silny sip ze samostrilu s bohate operenym koncem. Rozhostilo se ticho. Vojaci ucouvli a bazlive prejizdeli ocima otvory pod stropem. Muz v plasti spustil ruku a rozkazal:
„Odtahnout tu mrsinu, rychle!“
Nekolik vojaku priskocilo, popadli zabiteho za nohy a za ruce a vlekli ho pryc. Ze zavesu se vynoril sedy dustojnik a pohybem ruky zval dovnitr.
„Pojdte, done Rumato,“ rekl muz v plasti.
Rumata vykrocil k zavesum obloukem kolem hromady zajatcu. Vubec tomu nerozumim, rikal si v duchu. Za zavesy ve tme ho chytili, prohledali, strhli mu z opasku prazdne pochvy a postrcili ho do svetla.
Rumata ihned pochopil, kam se dostal. Byla to znama pracovna dona Reby ve fialovych komnatach. Don Reba sedel opet na stejnem miste, v naprosto stejne poze, napjate vzprimeny, s lokty na stole a propletenymi prsty. No prosim, a on ma pritom hemeroidy, napadlo najednou Rumatu znicehonic s litosti. Vpravo od dona Reby trunil otec Cupik, dulezity, soustredeny, s naspulenymi rty, vlevo pak dobromyslne usmevavy tloustik s prymky kapitana na sedem stejnokroji. Jinak v pracovne nebyl nikdo. Kdyz Rumata vstoupil, rekl don Reba potichu a vlidne:
„A tady mame, pratele, dona Rumatu.“
Otec Cupik se pohrdlive zasklebil a tloustik blahovolne pokyvl.
„Naseho stareho a neobycejne umineneho protivnika,“ dodal don Reba.
„Kdyz je to protivnik, tak povesit,“ prohlasil otec Cupik chraptive.
„A jaky je vas nazor, bratre Abo?“ zeptal se don Reba a sklonil se k tloustikovi.
„Vite… Ja nejak…“ Bratr Aba se rozpacite, skoro detsky usmal a rozhodil kratke rucky. „Vite, mne je to vlastne jedno. Ale snad prece jen radsi neveset… Radsi upalit, co myslite, done Rebo?“
„No, to by slo,“ odpovedel don Reba zamyslene.
„Rozumite,“ pokracoval okouzlujici bratr Aba a vlidne se na Rumatu usmival, „vesi se chatra, spodina… Musime prece v lidu udrzovat uctu ke spolecenskym vrstvam. Mame tu potomka stareho rodu, vyznamneho irukanskeho spiona… Irukanskeho, nemylim se, ze?“ Popadl ze stolu listek a kratkozrace se do nej zahledel. „A vida, jeste soanskeho… No, tim spis!“
„Kdyz upalit, tak upalit,“ souhlasil otec Cupik.
„Vyborne,“ rekl don Reba. „Tak jsme domluveni. Upalit.“
„Ovsem myslim, ze si don Rumata muze svuj osud zmirnit,“ rekl bratr Aba. „Rozumite mi, done Rebo?“
„Priznam se, ani moc ne…“
„Majetek! Urozeny done, majetek! Rumatove jsou pohadkove bohaty rod!“
„Mate pravdu jako vzdy,“ rekl don Reba.
Otec Cupik zivl, prikryl si usta rukou a zasilhal po fialovych zavesech vpravo od stolu.
„Inu, zacneme tedy podle vsech pravidel,“ vzdychl si don Reba.
Otec Cupik stale silhal po zavesech. Zjevne na neco cekal a vyslech ho vubec nezajimal. Co je to za komedii? pomyslel si Rumata. Co to ma znamenat?
„Nuze, urozeny done,“ rekl don Reba na adresu Rumaty, „bylo by nam neobycejne mile slyset vase odpovedi na nektere otazky, ktere nas zajimaji.“
„Rozvazte mi ruce,“ rekl Rumata.
Otec Cupik sebou trhl a pochybovacne zazmoulal rty. Bratr Aba prudce zavrtel hlavou.
„Prosim?“ rekl don Reba a podival se nejprve na bratra Abu, pak na otce Cupika. „Ja vas chapu, pratele. Avsak vzhledem k okolnostem, ktere jsou donu Rumatovi bezpochyby znamy…,“ vyznamnym pohledem prejel rady otvoru pod stropem. „Rozvazte mu ruce,“ prikazal nezvysenym hlasem.
Kdosi zezadu neslysne pristoupil. Rumata pocitil, jak se cisi podivne mekke, obratne prsty dotykaji jeho rukou, ozvalo se vrznuti preriznutych provazu. Bratr Aba s cilosti, pri jeho telesne konstrukci necekanou, vytahl zpod stolu obrovity bojovy samostril a polozil si ho pred sebe primo na papiry. Ruce sklesly Rumatovi podel tela jako hadry. Skoro vubec je necitil.
„Zacneme tedy,“ rekl don Reba povzbudive. „Vase jmeno, rod, ti-tul.“
„Rumata z rodu Rumatu Estorskych. Urozeny dvoran z dvaadva-cateho kolena.“
Rumata se ohledl, sedl si na pohovku a zacal si masirovat zapesti. Bratr Aba si ho se vzrusenym funenim vzal na musku.
„Vas otec?“
„Muj urozeny otec? Cisarsky poradce, oddany sluha a osobni pritel cisare.“
„Zemrel.“
„Davno?“
„Pred jedenacti lety.“
„Kolik je vam let?“
Rumata nestacil odpovedet. Za fialovym zavesem se ozval hluk, bratr Aba se dotcene ohledl. Otec Cupik se zlovestne usklibl a pomalu vstal.
„No a tim to konci, panove,“ zacal radostne a skodolibe.
Ze zavesu vyrazili tri lide, jejichz objevem tady Rumata ani ve snu neocekaval. Ovsem otec Cupik zrejme taky ne. Byli to chlapacky urostli mnisi v cernych rizach a kapich stazenych pres oci. Rychle a bez hluku priskocili k otci Cupikovi a chytili ho za lokty.
„Ale… to…,“ zamumlal otec Cupik. V obliceji smrtelne zbledl. Bezpochyby cekal nekoho jineho.
„Tak co myslite, bratre Abo?“ zeptal se don Reba klidne a naklonil se k tloustikovi.
„No samozrejme!“ ozval se bratr Aba odhodlane. „Jak jinak!“
Don Reba ucinil lehky pohyb rukou. Mnisi zvedli otce Cupika a stale bez nejmensiho hluku ho odnesli za
