„Ba ne,“ rekl Gur. „Uz je pozde. At pise Kiun. Ja jsem nakazen. A uz me to ani nezajima. Ted si preju jen jedno — naucit se pit. A nejde mi to. Boli me bricho…“
Dalsi porazka, pomyslel si Rumata. Prisel jsem pozde.
„Poslyste, Rebo,“ rekl najednou kral. „Kde je ten lekar? Slibil jste, ze po obede prijde lekar.“
„Je tady, Vase Velicenstvo,“ odpovedel don Reba, „Prejete si ho zavolat?“
„Jestli si preju? Samozrejme! Vas kdyby tak bolelo koleno jako me, kvicel byste jako prase! At uz je tady!“
Rumata se v kresle pohodlne oprel, aby dobre videl. Don Reba zvedl ruku nad hlavu a luskl prsty. Dvere se otevrely a do salu s neustalymi poklonami vstoupil starsi nahrbeny muz v dlouhem pracovnim plasti zdobenem stribrnymi pavouky, hvezdami a hady. V podpazi drzel plochou podlouhlou brasnu. Rumata byl zdesen — predstavoval si Budacha docela jinak. Vedec a humanista, autor Traktatu o jedech, prece nemohl mit takova tekava, vybledla ocka, strachem roztresene rty, zalostny, pochlebnicky usmev. Ale pripomnel si Gura Tvurce. Vyslech podezreleho irukanskeho spiona byl zrejme na stejne urovni jako literarni rozmluva v pracovne dona Re- by. Vzit tak Rebu za ucho, pomyslel si slastne, a zatahnout ho do mucirny. „Tohle je irukansky spion prevleceny za naseho slavneho ministra, kral naridil vytahnout z nej, kde je pravy ministr. Pustte se do prace a beda vam, zemre-li driv nez za tyden…“ Dokonce si dal ruku pred oblicej, aby nikdo nevidel, jak se tvari. Ta nenavist je hrozna vec…
„Tak pojd, pojd, doktore,“ pobidl ho kral. „Ty jsi ale chcipak! Tak honem nekolik drepu. Delej drepy, povidam!“
Nestastny Budach zacal delat drepy. Oblicej se mu zkrivil hruzou.
„Jeste, jeste,“ huhnal kral. „Jeste jednou! A jeste! Kolinka te neboli, je videt, ze svoje kolinka sis umel vylecit. Ukaz zuby! No, docela ujdou. Kdybych ja mel takove… A ruce taky ujdou, jsou silne. Jsi zdravy, zdravy, i kdyz Jsi chcipak… Tak delej, chlape, dej se do leceni, co stojis?“
„Vavase Velicenstvo…, kdyby mi racilo ukazat nozku… Nozku,“ uslysel Rumata a pozvedl oci.
Lekar klecel pred kralem a opatrne mu ohmataval nohu.
„E-e,“ odfrkl kral. „Co to delas? Nesahej na me! Prisel Jsi me lecit, tak koukej lecit!“
„Ja uz rorozumim, Vase Velicenstvo,“ zamumlal lekar a zacal se chvatne prehrabovat ve sve brasne.
Hoste prestali zvykat. Drobni slechtici na vzdalenem konci stolu dokonce trochu povstali a zvedave natahli krky.
Budach vytahl z brasny nekolik kameninovych lahvicek, odzatkoval je, postupne ke kazde cichl a rozestavil je na stul do rady. Pak vzal kraluv pohar a naplnil ho do poloviny vinem. Provedl nad poharem obema rukama kouzelne pohyby, zaseptal zarikavani a rychle do vina vylil obsah vsech lahvicek. Salem se roznesl vyrazny pach cpavku. Kral ohrnul rty, nahledl do poharu, svrastil nos a pohledl na dona Rebu. Ministr se soucitne usmal. Dvorane zatajili dech.
Co to dela? pomyslel si Rumata s podivenim. Vzdyt stary ma po-dagru. Co mu to tam namichal? V traktatu se pravi jasne; potirat otekle klouby vytazkem z tridenniho jedu bile zmije Ku. Ze by tohle bylo na potirani?
„A co s tim? Natirat?“ zeptal se kral a bazlive pohodil hlavou smerem k poharu.
„Nikoli, Vase Velicenstvo,“ pravil Budach. Uz se ponekud vzpamatoval. „Vypit.“
„Vypit?“ Kral se nafoukl a oprel se zady o operadlo. „Ja to nechci pit. Masiruj!“
„Jak si Vase Velicenstvo preje,“ rekl Budach poslusne. „Ale dovolim si upozornit, ze masirovani neprinese zadny vysledek.“
„To je zajimave, vsichni masirujou,“ pravil kral stitive, „jenom ty do me musis mermomoci nalevat takovou ohavnost.“
„Vase Velicenstvo,“ rekl Budach a hrde se vzprimil. „Tento lek znam pouze ja. Vylecil jsem jim stryce vevody irukanskeho. A pokud jde o ty, co masirovali, ti vas prece nevylecili, Vase Velicenstvo…“
Kral se podival na dona Rebu. Don Reba se soucitne usmal.
„Jsi previt,“ rekl kral doktorovi nevrazive. „Chrapoun. Prasivy chcipak.“ Vzal pohar do ruky. „Ja ti dam tim poharem jednu do zubu…“ Nahledl dovnitr. „A co kdyz to vyzvratim?“
„Budeme to muset opakovat, Vase Velicenstvo,“ pronesl Budach litostive.
„Tak dobre, buh s nami!“ prohlasil kral, uz zvedl pohar k ustum, ale najednou tak prudce ucukl, az vysplichl na ubrus. „Hele, napij se nejdriv sam. Ja vas moc dobre znam, vy Irukanci, svateho Miku jste prodali barbarum. Pij, povidam!“
Budach dotcene vzal pohar a upil nekolik dousku.
„Tak co?“ zeptal se kral.
„Je to horke, Vase Velicenstvo,“ rekl Budach priskrcene, „ale musi to byt.“
„Musi, musi,“ zabrblal kral. „Ja vim nejlip, co se musi. Dej to sem. No prosim, pul poharu mi vychlemtal, jen se k tomu dostal…“
Jednim douskem do sebe pohar obratil. U stolu se ozvaly soucitne povzdechy — a najednou vsechno ztichlo. Kral znehybnel s otevrenymi usty. Z oci se mu vyrinuly proudy slzi. Pomalu zrudl, pak zmodral. Vztahl ruku nad stul a krecovite luskal prsty. Don Reba mu spesne vsunul do ruky kyselou okurku. Kral beze slova mrstil okurkou po donu Rebovi a znovu vztahl ruku.
„Vino,“ zasipel.
Kdosi vyskocil a nabidl dzban. Kral zurive koulel ocima a hlucne polykal. Cervene praminky mu stekaly po bilem kabatku. Kdyz byl dzban prazdny, hodil jej kral po Budachovi, ale netrefil se.
„Mrcho!“ zadunel neobvyklym basem. „Proc jsi me zabil? Jeste je vas malo povesenych! Pukni, lumpe!“
Odmlcel se a promnul si koleno.
„Boli,“ zahuhnal uz normalnim hlasem. „Porad to boli.“
„Vase Velicenstvo,“ rekl Budach. „Abyste se zcela vylecil, musite pit tento lek denne prinejmensim tyden…“
Krali v krku cosi hvizdlo.
„Ven!“ zapistel. „Vsichni ven!“
Dvorane zacali vyskakovat, porazet kresla a hrnout
se ke dverim.
„Ve-e-en!“ nepricetne jecel kral a shazoval ze stolu
Rumata vybehl ze salu, schoval se za nejaky zaves a dal se do smichu. Za sousednim zavesem se taky nekdo chechtal, krecovite, udychane, hvizdave.
KAPITOLA SESTA
Na straz k princove loznici se nastupovalo o pulnoci, a tak se Ru-mata rozhodl zajit jeste domu — prevleknout se a zjistit, je-li vsechno v poradku. Vecerni mesto ho ohromilo. Ulice byly pohrouzeny do hroboveho ticha, krcmy zavrene. Na krizovatkach postavaly a rincely kovem skupinky prislusniku udernych oddilu s pochodnemi v rukou. Mlceli a vypadalo to, jako by na neco cekali. Nekolikrat k Rumatovi pristoupili, prohlizeli si ho, a, kdyz ho poznali, rovnez beze slova mu uvolnovali cestu. Kdyz uz k domu zbyvalo asi padesat kroku, prilepil se na nej houfec podezrelych osob. Rumata se zastavil, zarincel jednim mecem o druhy a individua zustala stat. Ale v te chvili ve tme vrzla natahovana tetiva. Rumata chvatne vykrocil dal, tiskl se ke zdem, nahmatal dvere sveho domu, otocil klicem a celou tu dobu citil, jak ma nechranena zada. S ulevnym vydechnutim vpadl do predsine.
Bylo tu shromazdeno vsechno sluzebnictvo. Kazdy byl nejak ozbrojen. Rumata se dovedel, ze uz nekolikrat zvenku zkouseli pevnost dveri. To se mu nelibilo. Co abych tam nechodil? pomyslel si. Cert vem prince!
„Kde je baron Pampa?“ zeptal se.
Uno, strasne rozcileny, s kusi pres rameno, odpovedel, ze „baron se racil probudit uz v poledne, vypil vsechen lak, co byl v dome, a sel se znova veselit“. Pak tlumenejsim hlasem sdelil, ze Kira je velmi znepokojena a uz se nekolikrat ptala, kde je pan.
„Dobre,“ rekl Rumata a naridil sluhum, aby se pripravili k boji.
Sluhu bylo sest nepocitaje kucharku — vsichni protreli, zvykli na poulicni sarvatky. S sedymi si samozrejme