zamysleni polozil roztrzite prsty na strenku noze. V te chvili Rumatovi za zady nekdo hrozne zafunel, kolem jeho ucha se do sterbiny mezi zavesy vysunula dlouha hneda foukacka. Don Reba okamzik stal, jako by naslouchal, pak si sedl, vytahl zasuvku, vyndal haldu papiru a pohrouzil se do cteni. Rumatovi za zady kdosi odplivl a trubice se opet stahla. Vsechno bylo jasne. Pavouci se dohodli. Rumata vstal a slapaje komusi po nohou se zacal prodirat zpatky z fialovych komnat.
Kral obedval v obrovskem dvoubarevnem sale. Tricetimetrovy stul se prostiral pro sto osob: patril k nim predevsim kral, don Reba, osobnosti kralovske krve (asi dvacet plnokrevnych osob, ozralku a jedliku), dvorni a ceremonialni ministri, skupina dedicnych aristokratu, kteri nechybeli u zadneho obeda (mezi ne patril i Rumata), tucet baronu, kteri jsou prave na cestach, jejich zabedneni baroneti, a na nejvzdalenejsim konci stolu nejruznejsi aristokraticky poter, ktery pravdou i lzi dosahl pozvani ke kralovske tabuli. Tyto posledni, kdyz jim predavali pozvani a cislo na kreslo, upozornovali: „Sedte nehnu-te, kral nema rad, kdyz se nekdo vrti. Ruce drzte na stole, kral nema rad, kdyz nekdo schovava ruce pod stul. Neohlizejte se, kral nema rad, kdyz se nekdo ohlizi.“ Pri kazdem takovem obede se sporadalo obrovske mnozstvi vybranych jidel, vypila se jezera starych vin, rozbila a znicila se spousta nadobi z prosluleho estorskeho porcelanu.
Ministr financi v jednom ze svych hlaseni krali hrde uvedl, ze jeden jediny obed Jeho Velicenstva stoji prave tolik, kolik cini pulrocni rozpocet Soanske akademie ved.
V ocekavani, az ministr ceremoniar za hlaholu trub trikrat provola „Ke stolu!“, stal Rumata ve skupine dvoranu a uz podesate poslouchal vypraveni dona Tamea o kralovskem obede, na nemz on, don Tameo, mel tu cest byt pred pulrokem pritomen.
„… najdu si svoje kreslo, vsichni stojime, prichazi kral, seda si, my si sedame taky. Obed probiha normalne. A najednou, predstavte si to, drazi donove, citim, ze je pode mnou mokro… Mokro! Neodva-zuju se ani pohnout, ani zavrtet, ani hmatnout rukou. Ale pak pri vhodne prilezitosti prece jen strkam ruku pod sebe — opravdu mokro! Cicham k prstum, nic zvlastniho necitim. Co to ma znamenat? Mezitim obed konci, vsichni vstavaji a ja, predstavte si to, urozeni donove, ja se bojim vstat… Vidim, ze ke mne prichazi kral — kral! — a ja porad sedim na miste jako nejaky vesnicky balik, ktery se nevyzna v etikete. Jeho Velicenstvo prichazi az ke mne, milostive se na me usmiva a klade mi ruku na rameno. 'Drahy done Tameo,' rika mi, 'my uz jsme vstali a jdeme se podivat na balet, a vy porad jeste sedite. Copak je vam, neprejedl jste se?' 'Vase Velicenstvo,' povidam ja, 'useknete mi hlavu, pode mnou je mokro.' Jeho Velicenstvo se racilo rozesmat a naridilo mi vstat. Vstal jsem — a vsichni kolem se rozesmali! Urozeni donove, ja cely obed sedel na puncovem dortu! Jeho Velicenstvo se racilo velice smat. 'Rebo, Rebo,' rekl nakonec kral, 'v tomhle mate prsty urcite vy! Ocistete laskave urozeneho dona, zaspinil jste mu sedinku!' Don Reba se mohl potrhat smichy, vytahl dyku a zacal mi oskrabovat dort z kalhot. Umite si predstavit moje pocity, urozeni donove? Priznam se, trasl jsem se strachy pri myslence, ze se mi don Reba, takhle prede vsemi ponizeny, nejak pomsti. Nastesti vsechno dobre dopadlo. Ujistuji vas, urozeni donove, to je nejstastnejsi vzpominka celeho meho zivota! Jak se nas kral smal! Jak bylo Jeho Velicenstvo spokojenou
Dvorane se chechtali. Mimochodem, takove zertiky byly u kralovske tabule obvykle. Hoste byli usazovani do pastik, do kresel s nariznutymi nohami, na husi vejce. Nekdy i na otravene jehly. Kral mel rad, kdyz ho rozveselovali. Rumata si najednou pomyslel: Jak bych se byl asi zachoval ja na miste tohohle blbce? Obavam se, ze by si kral musel hledat jineho ministra ochrany a Ustav by musel do Ar-kanaru poslat jineho pracovnika. Tak ci onak, musim byt ve strehu. Jako orel nas don Reba.
Zahlaholily trouby, ministr ceremoniar melodicky zahulakal, kulhave vstoupil kral a vsichni se zacali rozesazovat. V koutech salu, opreni o obourucni mece, stali nehnute strazni z gardy. Rumata dostal zamlkle sousedy. Vpravo od nej se do kresla nacpala traslava hora masa zarputileho zrouta don Pify, manzela proslule krasavice, vlevo bezduse ziral do prazdneho talire Gur Tvurce. Hoste znehybne-li a pohlizeli na krale. Kral si zastrkal za limec nahnedly ubrousek, rozhledl se po misach a popadl kureci stehynko. Jakmile se do nej zahryzl, stovka nozu rincive dopadla na talire, stovka rukou se vztahla nad misy. Sal naplnilo mlaskani a srkani, zazblunkalo vino. Nehybnym gardistum v koutech se hladove rozhybaly kniry. Kdysi se Rumatovi pri techto obedech zvedal zaludek. Ted uz byl zvykly.
Vykostoval dykou skopovou plec. Zasilhal vpravo a okamzite se odvratil: don Pifa se vznasel nad kancem upecenym vcelku a pracoval jako automaticky bagr. Zadne kosti po nem nezustavaly. Rumata zadrzel dech a jednim hltem vyprazdnil pohar irukanskeho. Pak zasilhal vlevo. Gur Tvurce se tam malatne stoural vidlickou v misce se salatem.
„Co noveho pisete, otce?“ zeptal se Rumata tlumene.
Gur sebou trhl.
„Co pisu? Ja…? Nevim… Hodne veci.“
„Verse?“
„Ano, verse…“
„Pisete odporne verse, otce!“ (Gur na nej podivne pohledl.) „Ano, ano, nejste basnik.“
„Nejsem basnik… Nekdy si tak rikam: kdo vlastne jsem? A ceho se bojim? Nevim.“
„Divejte se do talire a jezte dal. Reknu vam, kdo jste. Jste genialni tvurce, objevitel nove a nejplodnejsi cesty v literature.“ (Na Guro-vych tvarich pomalu vystoupil rumenec.) „Za sto let, a mozna uz driv, pujdou ve vasich stopach desitky tvurcu.“
„Budiz jim napomocen buh!“ vyhrkl Gur.
„A ted vam reknu, ceho se bojite.“
„Bojim se tmy.“
„Temna?“
„Temna taky. Za temna jsme v moci prizraku. Ale jeste vic se bojim tmy, protoze ve tme jsou vsichni stejne sedi.“
„To jste rekl hezky, otce. Mimochodem, da se jeste sehnat vase dilo?“
„Nevim… Nechci vedet.“
„Pro vsechny pripady si pamatujte: jeden exemplar je v metropoli, v cisarske knihovne. Druhy je majetkem Muzea rarit v Soanu. Treti mamja.“
Gur si tresouci rukou nabral lzicku zele.
„Ja… ja nevim…“ Smutne se zadival na Rumatu velikyma zapadlyma ocima. „Chtel bych si ho precist…, to svoje…“
„Milerad vam knihu pujcim…“
„A potom?“
„Potom mi ji vratite.“
„Pak vam ji oni vrati!“ rekl Gur ostre.
Rumata pohodil hlavou.
„Don Reba vas velice postrasil, otce.“
„Postrasil… Uz jste nekdy musel palit sve vlastni deti? Co vy vite o strachu, urozeny done!“
„Smekam pred tim, co jste musel prozit, otce. Ale otevrene vas odsuzuji za to, ze jste se vzdal.“
Gur Tvurce najednou zacal septat tak tise, ze ho Rumata mezi mlaskanim a hukotem hlasu sotva slysel:
„K cemu to vsechno je? Co je to pravda? Princ Chaar skutecne miloval krasnou Jainevnivoru s medenou kuzi. Meli deti. Osobne znam jejich vnuka… A ji opravdu otravili… Jenze bylo mi vysvetleno, ze to je lez. Bylo mi vysvetleno, ze pravda je to, co prospiva dnesnimu krali. Vsechno ostatni je lez a zlocin. Cely zivot jsem psal lez… Teprve ted pisu pravdu…“
Znenadani vstal a nahlas, zpevave zadeklamoval:
Je veliky jak nekonecno
nas kral, vzneseny slechtic ducha, prvorozenec vsehomira, v nemz jeho slava neutucha!
Kral prestal zvykat a uprel na nej prazdny pohled. Hoste vtahli hlavy mezi ramena. Jedine don Reba se usmal a nekolikrat nezvucne zatleskal do dlani. Kral vyplivl na koberec kost a rekl:
„Vsehomira…? Vlastne ano. Spravne, prvorozenec… Dobre. Muzes jist.“
Mlaskani a hovor se znovu rozproudily. Gur usedl.
„Je krasne a opojne rikat krali pravdu do oci,“ pronesl sipave.
Rumata mlcel.
„Dam vam exemplar vasi knihy, otce,“ rekl po chvilce. „Ale pod jednou podminkou. Zacnete ihned psat novou knihu.“
