donnu Midaru a proneslo historicka slova: „Mars ven, lumpe!“ Vetsina posluchacu ochotne uverila v tato historicka slova, nebot usuzovala, ze kral pokladal vraha za lokaje. A vsichni se shodovali v nazoru, ze don Reba je jako vzdy ostrazity a v zapase nedostizny. Rumata pochvalnymi slovy souhlasil s timto minenim a na oplatku vypravel historku, kterou si prave nyni vymyslel, jak dona Rebu prepadlo dvanact lupicu, a on tri vyridil na miste a ostatni zahnal na utek. Historka byla vyslechnuta s neobycejnym zajmem a souhlasem, nacez Rumata jakoby mimochodem poznamenal, ze mu o tom rikal don Sera. Nadseni a zajem okamzite ochably, protoze bylo vseobecne znamo, ze don Sera je nebetycny pitomec a lhar. O donne Okane se nikdo ani slovem nezminil. Bud o tom jeste nevedeli, nebo se tvarili, ze nic nevedi.
Rumata utrusoval komplimenty, tiskl rucky damam a ponenahlu se posunoval do prvnich rad vyfinteneho, navoneneho, vydatne propoceneho davu. Urozena slechta polohlasne besedovala: „No no, to byla stejna kobyla. Slapala si zadnima na predni, a at visim, jestli ji na mne nevyhral hned ten vecer don Keu…“ „A pokud jde o boky, urozeny done, tak ty maji neobycejnou formu. Jak to rikal Curen… Hmm… Chladive peny pahrbky nezne… hmm… ne, chladive pahrbky nezne peny… No to je jedno, proste boky jako hrom!“ „A ja potichoucku otviram oko, beru do zubu dyku a predstavte si, priteli, citim, ze se mriz pode mnou prohyba…“ „A prejel jsem mu pres zuby jilcem mece, jak si zaslouzil…“ „A don Tameo se vyzvracel na podlahu, pak uklouzl a vletel hlavou do krbu…“ „No a ten mnich ji povida: Vypravuj mi, krasavice, co se ti zdalo… hahaha…“
To je hrozna smula, myslel si Rumata. Jestli me ted zabijou, bude tahle kolonie prvoku to posledni, co ve svem zivote uvidim. Jedine prekvapeni! Zachrani me prekvapeni. Me a Budacha. Vystihnout pravou chvili a prekvapive zautocit. Zaskocit ho nepripraveneho, nenechat ho otevrit usta, nedovolit mu, aby me zabil. Nemam ani nejmensi duvod umirat.
Protlacil se az ke dverim loznice, polozil obe ruce na jilce mecu, podle etikety pokrcil nohy v kolenou a priblizil se ke kralove posteli. Jeho Velicenstvu prave natahovali puncochy. Ministr ceremoniar se zatajenym dechem pozorne sledoval obratne ruce dvou komorniku. Vpravo od rozhazene postele stal don Reba a neslysne se bavil s dlouhym, kostnatym muzem ve vojenske uniforme z sedeho aksamitu. Byl to otec Cupik, jeden z vudcu arkanarskych udernych oddilu, plukovnik palacove ochrany. Don Reba byl zkuseny dvoran. Podle vyrazu jeho tvare se mohl rozhovor tykat nanejvys vlastnosti nektereho kone nebo dobrocinnosti kralovy netere. Zato otec Cupik, jakozto vojak a byvaly kupec, neumel oblicej ovladat. Mracil se, kousal si rty, jeho prsty na jilci mece se sviraly a rozeviraly; nakonec mu znicehonic cuklo ve tvari, otec Cupik se prudce otocil a proti vsem pravidlum etikety zamiril ven z loznice primo proti davu dvoranu zasnoucich nad tou nevychovanosti. Don Reba se za nim s omluvnym usmevem zadival, a Rumata, ktery sledoval neforemnou odchazejici sedou postavu, si pomyslel: Tak dalsi neboztik. Vedel o trenicich mezi donem Rebou a sedou generalitou. Historie hnedeho kapitana Ernsta Rohma se snadno mohla opakovat.
Puncochy byly natazeny. Komornici na melodicky rozkaz ministra ceremoniare vzali zbozne do konecku prstu kralovy strevice. Ale kral se najednou oprel do komorniku nohama, odstrcil je a otocil se k donu Rebovi tak prudce, az se mu bricho, pripominajici napechovany pytel, prevalilo najedno koleno.
„Ja uz mam dost tech vasich atentatu!“ zajecel hystericky. „Atentaty! Atentaty! Atentaty! V noci chci spat, a ne bojovat s vrahy! Proc to nejde zaridit, aby atentatnici chodili ve dne? Jste na kocku ministr, Rebo! Jeste jedna takova noc a dam vas uskrtit!“ (Don Reba se uklonil s rukou pritisknutou k srdci.) „Po atentatech me boli hlava!“
Najednou se odmlcel a zadival se na sve bricho. To byla vhodna chvile. Komornici chvilku zavahali. Predevsim bylo treba upoutat na sebe pozornost. Rumata vytrhl komornikovi pravy strevic, klekl si pred kralem na jedno koleno a zacal strevic uctive obouvat na tucnou, hedvabim potazenou nohu. Byla to odveka vysada rodu Rumatu — vlastnorucne obouvat pravou nohu korunovanych hlav rise. Kral na nej ziral kalnyma ocima. Pak v nich zableskla jiskricka zajmu.
„A, Rumata!“ rekl kral. „Vy jeste zijete? Vidite, a Reba mi slibil, ze vas uskrti!“ Uchichtl se. „To je na kocku ministr, ten Reba. Porad jenom slibuje. Slibil, ze vymyti rebelii, a rebelie sili. Prospikoval cely palac nejakymi sedymi hulvaty… Ja jsem nemocny clovek, a on dal povesit vsechny osobni zarikavace.“
Rumata navlekl strevic, uklonil se a odstoupil o dva kroky. Zachytil upreny pohled dona Reby a rychle nasadil vyraz tupe nafoukanosti. nosti.
„Jsem uplne nemocny clovek,“ pokracoval kral. „Vsechno me boli. Chci na odpocinek. Uz davno bych byl odesel na odpocinek, ale vzdyt vy byste tady beze mne vsichni zasli, oslove…“
Obuli mu druhy strevic. Kral vstal a v te chvili zastenal, sehnul se a chytil se za koleno.
„Kde jsou zarikavaci?“ zaupel zalostne. „Kde je muj zlaty Tata? Vy jste ho povesil, pitomce! A mne se vzdycky ulevilo, jen na me promluvil. Mlcte, ja to vim taky, ze byl travic. Ale na to se muzu vykaslat. Co na tom, ze to byl travic? Umel lecit! Rozumite, vy vrahu? Lecit! Jednoho otravil, druheho vylecil. Kdezto vy umite jenom travit! Vy byste udelal nejlip, kdybyste se sam obesil!“ (Don Reba se uklonil, ruku pritiskl k srdci a zustal v sehnute poze). „Vzdyt vy jste vsecky povesil! Zbyli jenom ti vasi sarlatani. A knezi, kteri mi davaji pit svatou vodu misto leku… Kdo vymysli slozeni leku? Kdo mi namaze nohu masti?“
„Vase Velicenstvo!“ rekl Rumata plnym hlasem a pripadalo mu, ze vsechno v palaci ztichlo. „Staci vydat rozkaz a nejlepsi lekar cele rise bude za pul hodiny v palaci!“
Kral na nej nechapave vyvalil oci. Bylo to velike riziko. Staci, aby don Reba mrkl… Rumata primo fyzicky citil, kolik oci ho ted uprene sleduje pres operene sipy — moc dobre vedel, k cemu je pod stropem loznice kolem dokola rada kulatych otvoru. I don Reba se na nej dival s vyrazem zdvorileho a vlidneho zajmu.
„Co to znamena?“ zeptal se kral nabrucene. „Dobre, tak vydam rozkaz. No, a kde je ten vas lekar?“
Rumata se napjal jako struna. Zdalo se mu, ze uz ho hroty sipu pichaji mezi lopatky.
„Vase Velicenstvo,“ rekl rychle, „narid'te donu Rebovi, aby vam predstavil slavneho doktora Budacha!“
Tak zrejme don Reba prece jen prisel do rozpaku a zavahal. To hlavni bylo vysloveno, a Rumata presto jeste zije. Kral otocil kalne oci na ministra ochrany trunu.
„Vase Velicenstvo,“ pokracoval Rumata, ted uz beze spechu a v patricnem slohu. „Jelikoz znam vase vskutku nesnesitelne utrapy a mam v pameti povinnosti sveho rodu vuci panovnikum, povolal jsem z Irukanu slavneho, velemoudreho lekare, doktora Budacha. Cesta doktora Budacha byla vsak bohuzel prerusena. Sedi vojaci vazeneho dona Reby se ho minuly tyden zmocnili a dalsi jeho osud je znam pouze donu Rebovi. Domnivam se, ze lekar je nekde nablizku, nejspis ve Vesele vezi, a doufam, ze podivna neprizen dona Reby vuci lekarum se zatim neprojevila nenapravitelnym zpusobem na udelu doktora Budacha.“
Rumata zmlkl a zatajil dech. Zda se, ze vsechno dopadlo skvele. Ted se drz, done Rebo! Pohledl na ministra — a po zadech mu prebehl mraz. Ministr ochrany trunu nebyl ani trochu vyveden z rovnovahy. Pokyvoval Rumatovi s vlidnou otcovskou vycitkou. Tohle Rumata necekal. On snad je tim dokonce nadsen, pomyslel si ohromeny Rumata. Zato kral se choval podle ocekavani.
„Darebaku!“ zarval. „Uskrtim vas! Kde je doktor? Kde je doktor, ptam se vas? Mlcet! Ptam se vas, kde je doktor?“
Don Reba predstoupil s vlidnym usmevem.
„Vase Velicenstvo,“ rekl, „jste skutecne stastny panovnik, protoze mate tolik vernych poddanych, ze si nekdy navzajem prekazeji ve snaze prokazat vam sluzbu.“ (Kral na nej tupe civel.) „Nebudu tajit, ze stejne jako o vsem ostatnim, co se v nasi zemi odehrava, vedel jsem i o uslechtilem umyslu horliveho dona Rumaty. Nebudu tajit, ze jsem vyslal naproti doktoru Budachovi nase sede vojaky — vyhradne proto, abych usetril ctihodneho starsiho pana moznych neprijemnosti vyplyvajicich z daleke cesty. Nebudu tajit ani to, ze jsem se neukvapoval predstavit Budacha Irukanskeho Vasemu Velicenstvu…“
„Jak jste se mohl opovazit?“ zeptal se kral s vycitkou.
„Vase Velicenstvo, don Rumata je mlady a v politice prave tak nezkuseny, jak zkuseny jev uslechtilych bitkach. Vubec by ho nenapadlo, jake nizkosti je schopen vevoda irukansky ve sve zurive zlobe proti Vasemu Velicenstvu. Ovsem my dva to vime, ze mam pravdu, Vase Velicenstvo?“ (Kral zakyval.) „A proto jsem povazoval za nutne provest predbezne mensi vysetrovani. Nespechal bych ani nyni, ale jestlize vy, Vase Velicenstvo,“ (hluboka uklona) „a don Rumata“ (pokyvnuti smerem k Rumatovi) „tak nalehate, predstoupi pred vas, Vase Velicenstvo, doktor Budach hned dnes po obede a zahaji lec-bu.“
„Vy prece jenom nejste hloupy, done Rebo,“ rekl kral po chvilce rozmysleni. „Vysetrovani, to je dobra vec. To nemuze nikdy skodit. Sakramentsky Irukanec…“ Kral zavyl a znovu se chytil za koleno. „Zatracena noha! Tak po obede, rikate? Budeme cekat, budeme ce-kat.“
A kral, opren o rameno ministra ceremoniare, pomalu prosel do trunniho salu kolem ohromeneho Rumaty. Kdyz zmizel v davu rozestupujicich se dvoranu, usmal se don Reba na Rumatu privetive a zeptal se:
