„Dnes v noci mate straz u princovy loznice, neni-liz pravda?“
Rumata se mlcky uklonil.
Rumata bloumal bez cile nekonecnymi chodbami a pruchody palace, tmavymi, vlhkymi, prosycenymi cpavkem a hnilobou, kolem prepychovych komnat vyzdobenych gobeliny, kolem zaprasenych pracoven s uzkymi zamrizovanymi okny, kolem skladist nabitych haraburdim s opryskanym pozlatkem. Nikde skoro zadni lide. Maloktery dvoran riskoval navstevovat tento labyrint v zadni casti palace, kde kralovske komnaty nepozorovane prechazeji v uradovny ministerstva ochrany trunu. Tady nebylo tezke zabloudit. Vsichni se pamatovali na pripad, kdy gardova hlidka, obchazejici palac po jeho obvodu, byla vylekana upenlivym narkem cloveka, ktery protahoval mrizi ve strilne podrapane ruce. „Zachrante me!“ kricel ten clovek. „Ja jsem dvoran! Nevim, jak se dostat ven! Dva dni jsem nemel v ustech! Vytahnete me odtud!“ (Deset dni probihala pak mezi ministrem financi a ministrem dvora ziva korespondence, nez bylo rozhodnuto prece jen mriz vylomit, a celych tech deset dni krmili nestastneho dvorana tak, ze mu podavali maso a chleb na spicce kopi.) Krome toho tu nebylo bezpecno. V uzkych chodbach na sebe narazeli podnapili gardiste strezici osobu krale a podnapili prislusnici udernych oddilu strezici ministerstvo. Bili se hlava nehlava. A kdyz se uspokojeni rozchazeli, odtahovali sve ranene. Nakonec se tu potulovaly i duse zavrazdenych. Za dve staleti se jich nashromazdila pekna radka.
Z hlubokeho vyklenku ve stene se vynorila hlidka z uderneho oddilu se sekyrou v bojove pohotovosti.
„Tam se nesmi,“ prohlasil vojak ponure.
„Ty tomu tak rozumis, troubo!“ rekl Rumata ledabyle a odstrcil ho rukou.
Slysel, jak vojak vzadu nerozhodne preslapuje, a v te chvili si uvedomil, ze urazliva sluvka a ledabyla gesta u nej vznikaji reflexivne, ze uz nehraje vysoce urozeneho pitomce, ale do znacne miry se jim stal. Predstavil si, ze by takhle jednal na Zemi, a pocitil odpor a stud. Proc? Co se to se mnou stalo? Kam zmizela od detstvi vstepovana a pestovana ucta a duvera k sobe podobnym, k cloveku, k one pozoruhodne bytosti nazyvane clovekem? Mne uz ted nikdo nepomuze, pomyslel si s hruzou. Ja uz je prece doopravdy nenavidim, ja jimi pohrdam… Ne ze bych je litoval. Ja je nenavidim, ja jimi pohrdam. Mohu jak dlouho chci ospravedlnovat tupost a zvireckost toho kluka, kolem ktereho jsem ted prosel, prihlizet k socialnim podminkam, k desive vychove, ke vsemu moznemu, ale vidim ted jasne, ze je to muj nepritel, nepritel vseho, co ja mam rad, nepritel mych pratel, nepritel toho, co ja povazuji za nejsvetejsi. A nenavidim ho nikoli teoreticky, ne jako „typickeho predstavitele“, ale konkretne jeho, jeho jako osobu. Nenavidim jeho uslintanou tlamu, puch jeho nemyteho tela, jeho slepou viru, jeho zlost na vsechno, co presahuje ramec pohlavnich ukonu a chlastu. On tam ted preslapuje, ten vyrostek, ktereho jeste pred pulrokem mlatil jeho panderaty tata, protoze ho chtel naucit prodavat ztuchlou mouku a zcukernatela povidla, funi, drevak jeden, a marne se snazi vzpomenout si na paragraf spatne nauceneho radu a zaboha nevi, ma-li v takovemhle pripade vzit urozeneho dona sekyrou po hlave, zarvat „Poplach!“, nebo jenom mavnout rukou — stejne se to nikdo nedovi. A nakonec mavne rukou, vrati se do sveho vyklenku, nacpe si do tlamy hrst zvykaci kury a bude zvykat, mlaskat a slintat. Nic na svete nechce vedet, o nicem na svete nechce premyslet. Premyslet! A oc lepsi je orel nas don Reba? Ano, pochopitelne, jeho psychologie je komplikovanejsi a reflexy slozitejsi, ale jeho myslenky se podobaji temto palacovym labyrintum pachnoucim zlociny a cpavkem, a sam don Reba je uz nepredstavitelne odporny — hrozny zlocinec a nemilosrdny pavouk. Prisel jsem sem milovat lidi, pomoct jim narovnat se a spatrit nebe. Ba ne, jsem spatny pracovnik Ustavu, rekl si litostive. Jsem historik k nicemu. Kdy jsem to vlastne zabredl do baziny, o ktere mluvil don Kondor? Copak buh nema pravo na nejaky jiny cit krome soucitu?
Vzadu se ozvalo rychle dupani bot po chodbe. Rumata se otocil a uchopil oba mece zkrizenyma rukama. Bezel k nemu don Ripat a drzel si savli pri boku.
„Done Rumato…, done Rumato!“ zavolal uz zdali chraptivym septem.
Rumata pustil mece. Kdyz k nemu don Ripat dobehl, rozhledl se a sotva slysitelne mu zaseptal do ucha:
„Hledam vas uz hodinu. V palaci je Paveza Rumpal. Vyjednava s donem Rebou ve fialovych komnatach.“
Rumata na okamzik privrel oci. Pak opatrne poodstoupil a se zdvorilym udivem rekl:
„Mate na mysli toho slavneho lupice? Ale ten uz byl prece popraven, nebo snad vubec nikdy neexistoval.“
Porucik si olizl suche rty.
„Existuje. A je v palaci… Myslel jsem, ze vas to bude zajimat.“
„Muj rozmily done Ripate,“ rekl Rumata durazne. „Zajimaji me drby! Pomluvy. Zerty… Zivot je tak nudny! Zrejme jste me nepochopil spravne…“ (Porucik na nej vyvaloval zpitomele oci.) „Posudte sam. Co je mi do necistych styku dona Reby, ktereho si mimochodem prilis vazim, nez abych ho jakkoli odsuzoval… A krome toho, prominte, specham. Ceka me dama.“
Don Ripat si znovu olizl rty, nemotorne se uklonil a bokem se zacal vzdalovat. Rumatu najednou napadla stastna myslenka.
„Mimochodem, priteli,“ zavolal vlidne. „Jak se vam libil maly zert, ktery jsme dnes rano provedli donu Rebovi?“
Don Ripat se odhodlane zastavil.
„Jsme velmi spokojeni,“ prohlasil.
„Vidte, ze to bylo velice mile?“
„Bylo to velkolepe! Sedy dustojnicky sbor je neobycejne rad, ze jste se konecne postavil na nasi stranu. Takovy chytry clovek jako vy, done Rumato, a bratrickuje se s barony a urozenymi zrudami…“
„Drahy Ripate!“ pravil Rumata nadute a obratil se k odchodu. „Zapominate, ze z vysin meho puvodu neni videt zadny rozdil dokonce ani mezi kralem a vami. Na shledanou.“
Razne vykrocil chodbami, bez vahani zatacel do pricnych pruchodu a mlcky odstrkoval strazne. Nemel dost jasno, co chce podniknout, ale uvedomoval si, ze to je podivuhodne, vzacne stesti. Musel vyslechnout rozhovor mezi dvema pavouky. Nebylo nahodou, ze don Reba sliboval za ziveho Rumpala ctrnactkrat tolik, co za mrtveho…
Z fialovych zavesu proti nemu vystoupili dva sedi porucici s obnazenymi savlemi.
„Budte zdravi, pratele,“ rekl don Rumata a zastavil se mezi nimi. „Ministr je u sebe?“
„Ministr je zaneprazdnen, done Rumato,“ odpovedel jeden z poruciku.
„Pockam,“ rekl Rumata a prosel mezi zavesy.
Byla tu neproniknutelna tma. Po hmatu se Rumata pohyboval mezi kresly, stoly a litinovymi podstavci svicnu. Nekolikrat zretelne slysel cisi funeni nad uchem a citil dech prosyceny cesnekem a pivem. Pak spatril uzky prouzek svetla, zaslechl znamy huhnavy teno-rek ctihodneho Pavezy a zastavil se. V tu chvili se mu cepel kopi oprela mezi lopatky. „Pozor, moulo,“ rekl podrazdene, ale tise. „To jsem ja, don Rumata!“ Kopi se stahlo. Rumata si pritahl kreslo k prouzku svetla, usedl, natahl nohy a zivl tak, aby to bylo slyset. Pak se dival.
Pavouci se setkali. Don Reba sedel napjate, lokty na stole a prsty propletene. Vpravo od nej lezel na hromadce papiru tezky kovovy nuz s drevenou strenkou. Na ministrove tvari se usadil vlidny, trebaze trochu strnuly usmev. Ctihodny Paveza sedel na pohovce zady k Rumatovi. Vypadal jako stary podivinsky velmoz, ktery poslednich tricet let zivota stravil ve svem palaci za mestem, aniz jej jedinkrat opustil.
„Vystrebani se obstrachnou,“ rikal. „A dutou cernulovkou poterne chlopnou po margazech. To uz je dvacet dlouhych chocharu. Marko by bylo tuknout na pestraky. Ale chocharove obligo ruzujou. Na tom i pokalym srostem. To je nas primar…“
Don Reba si prsty prejel oholenou bradu.
„Studno je tukovo,“ rekl zamyslene.
Rumpal pokrcil rameny.
„To je nas primar. Prece se s nami nebudete gabuzit o vas oglog. Gabara?“
„Gabara,“ rekl odhodlane ministr ochrany trunu. „A pej krug,“ dodal Rumpal a vstal.
Rumata, ktery poslouchal tu hatmatilku jako ve snu, spatril na Rumpalove obliceji hunate kniry a ostre rezanou sedou bradku. Pravy dvoran z dob byvaleho regentstvi.
„Byl to prijemny rozhovor,“ rekl Paveza.
Don Reba rovnez vstal.
„Rozmluva s vami mi prinesla velke poteseni,“ rekl. „Prvne v zivote vidim tak odvazneho cloveka, jako jste vy, vazeny…“
„Prave tak ja,“ oplatil mu Rumpal skripavym hlasem. „I ja jsem prekvapen a hrdy na smelost prvniho ministra naseho kralovstvi.“
Otocil se k donu Rebovi zady a opiraje se o berlicku odkulhal k vychodu. Don Reba ho nespoustel z oci a v
