podlahu. Don Ripat se vyznamne zadival Rumatovi do oci a vysel.
„Prosim o prominuti, barone,“ omluvil se Rumata a vstal. „Kralovska sluzba…“
„A,“ protahl baron zklamane. „Citim s vami… Ja bych do sluzby nesel ani za nic!“
Don Ripat cekal hned za dvermi.
„Co je noveho?“ zeptal se Rumata.
„Prede dvema hodinami,“ spustil don Ripat hned k veci, „jsem na rozkaz ministra ochrany dona Reby zatkl a dopravil do Vesele veze donnu Okanu.“
„Aha,“ rekl Rumata.
„Pred hodinou donna Okana zemrela, nevydrzela muceni ohnem.“
„Aha,“ rekl znovu Rumata.
„Oficialne byla obvinena ze spionaze. Ale…“ Don Ripat zrozpacitel a sklopil oci. „Myslim, ze… Zda se mi…“
„Rozumim,“ rekl Rumata.
Don Ripat k nemu pozvedl provinile oci.
„Byl jsem bezmocny…“
„To nebyla vase zalezitost,“ rekl Rumata chraptive.
Oci dona Ripata znovu nabyly oloveneho lesku. Rumata mu pokyvl a vratil se ke stolu. Baron prave dojidal maso nadivane mletymi sepiemi.
„Estorske!“ vykrikl Rumata. „A hodne estorskeho!“ Odkaslal si. „Budeme se veselit. Hrom do toho, budeme se veselit…“
Kdyz prisel k sobe, uvedomil si, ze stoji uprostred rozlehleho prazdneho prostranstvi. Nadchazel sedivy rozbresk. Zdali se ozyvaly sipave hlasy kohoutu. Krakaly vrany krouzici v hustem houfu nad jakousi neprijemnou haldou opodal, ve vzduchu se vznasel vlhky hnilobny pach. Mlha v hlave se rychle rozptylovala, zacinal znamy stav pronikave jasnosti a zretelnosti vnimam, z jazyka se prijemne ztracela korenena trpkost. Prsty prave ruky ho hrozne svedily. Rumata si zvedl k ocim zatatou pest. Kuzi na kloubech mel odrenou, v pesti sviral prazdnou krabicku od kasparamidu, silneho prostredku proti otrave alkoholem, jimz Zeme prozirave vybavovala sve pracovniky na zaostalych planetach. Zrejme si uz tady, na teto plani, nez upadl do stavu nejhorsi zvireckosti, mechanicky, skoro instinktivne, vysypal do ust vsechen zbyvajici obsah krabicky.
Byla to znama mista — primo pred nim se cernala vez vyhorele observatore, o neco dal vlevo se v seru rysovaly strazni hlasky kralovskeho palace, stihle jako minarety. Rumata se zhluboka nadechl vlhkeho, studeneho vzduchu a vykrocil domu.
Baron Pampa se tu noc bajecne poveselil. V doprovodu zchudlych donu, kteri rychle ztraceli lidskou tvar, absolvoval velike tazeni po arkanarskych putykach, propil vsechno vcetne prepychoveho opasku, pozrel neuveritelne mnozstvi lihovin a jidel a cestou vyvolal nejmene osm rvacek. Aspon Rumata si zretelne vzpominal na osm rvacek, do nichz se vmesoval, aby rvace od sebe odtrhl a zabranil krveproliti. Dalsi jeho vzpominky tonuly v mlze. A z teto mlhy se vynorovaly hned dravci tlamy s nozi v zubech, hned nesmyslne nestastny oblicej posledniho zchudleho dona, ktereho chtel baron Pampa v pristavu prodat do otroctvi, hned zase rozzureny nosaty Irukanec, ktery zlostne pozadoval, aby mu urozeni donove vratili jeho kone…
Zpocatku stale jeste byl pracovnikem Ustavu. Pil stejne jako baron — irukanske, estorske, soanske, arkanarske, ale pred kazdou zmenou napoje si tajne kladl pod jazyk tabletu kasparamidu. Uchovaval si jeste zdravy rozum a ze zvyku pozoroval shluky sedych hlidek na krizovatkach a u mostu, jizdni hlidku barbaru na soanske silnici, kde by barona byli urcite zastrelili, kdyby Rumata neovladal nareci barbaru. Jasne si pamatoval, jak jim otrasla myslenka, ze nehybne rady prapodivnych vojaku v dlouhych cernych plastich s ka-pucemi, nastoupene pred Vlasteneckou skolou — ze to je klasterni druzina. Co se do toho plete cirkev? pomyslel si v te chvili. Odkdy se v Arkanaru vmesuje cirkev do civilnich veci?
Opijel se pomalu, ale presto se opil. Prislo to pak nejak nepozorovane, naraz; a kdyz ve chvilce vystrizliveni pred sebou spatril roz-seknuty dubovy stul v naprosto nezname mistnosti, taseny mec ve sve ruce a kolem sebe tleskajici zchudle dony, napadlo ho, ze by bylo nacase jit domu. Ale to uz bylo pozde. To uz se ho zmocnila vlna zurivosti a odporu, naval nezrizene radosti z toho, ze ze sebe setrasl vsechno lidske. Stale jeste zustaval pozemstanem, pracovnikem Ustavu, potomkem lidi ohne a zeleza, kteri neznali, co to je setrit se, a nikoho nelitovali ve jmenu vysokeho cile. Nemohl se stat Rumatou Estorskym, pokrevnim nasledovnikem dvaceti generaci vybojnych predku, proslulych loupezemi a chlastem. Ale nebyl uz ani prukopnik. Nemel jiz povinnosti vuci Experimentu. Starost mu delaly jedine povinnosti vuci sobe samemu. Uz nepochyboval. Bylo mu jasne vsechno, absolutne vsechno. Vedel bezpecne, kdo nese na vsem vinu, a vedel presne, co chce: sekat hlava nehlava, hazet do ohne, shazovat z palacoveho schodiste na zdvizena kopi a vidle rvouciho davu…
Rumata se otrasl a vytahl mece z pochev. Cepele byly zubate, ale ciste. Vzpomnel si, ze se s nekym bil, ale s kym? A jak to dopadlo?
Kone propili. Zchudli donove zmizeli neznamo kam. Rumata — na to si taky vzpominal — pritahl barona k sobe domu. Don Bau byl cily, naprosto strizlivy a pln odhodlani pokracovat ve veseli — jedine ze uz se neudrzel na nohou. Krome toho nabyl nezvratneho dojmu, ze se prave nyni rozzehnal s milou baronesou a je ve valecnem tazeni proti svemu odvekemu nepriteli baronu Kaskovi, ktery si troufa tolik, ze to presahuje vsechny meze. („Posudte sam, priteli, ten darebak porodil z boku sestiprsteho chlapce a dal mu jmeno Pam-pa…“) „Slunce zapada,“ prohlasil baron a zahledel se na gobelin znazornujici vychod slunce. „Mohli bychom sice prohyrit celou nadchazejici noc, urozeni donove, lec hrdinske ciny na poli valecnem vyzaduji trochu spanku. Behem tazeni ani kapku vina! A krome toho — baronesa by se zlobila. Coze? Postel? Jakepak postele v otevrenem terenu? Nasi posteli je konska houne.“
S temito slovy strhl ze steny nestastny gobelin, zabalil se do nej i s hlavou a s rachotem se svalil do kouta pod svicnem. Rumata naridil Unovi, aby vedle barona postavil vedro s lakem od okurek a soudek slanecku. Chlapcuv oblicej byl zlostny, rozespaly. „Ten se zridil,“ brucel. „Az z toho silha…“ „Mlc, ty moulo,“ rekl Rumata… Pak se neco stalo. Neco strasne odporneho, co ho vyhnalo pres cele mesto na tuto prazdnou plan. Neco strasne odporneho, neodpustitelneho, hanebneho…
Vzpomnel si na to, kdyz uz se blizil k domu, a zarazil se.
Ano, odstrcil Una, vydrapal se po schodech nahoru, prudce otevrel dvere a vpadl k ni jako majitel a pan, ve svitu nocni lampicky spatril jeji bledy oblicej, velike oci plne hruzy a odporu, a v tech ocich uvidel sam sebe — vravorajiciho, s povislym uslintanym rtem, odrenymi pestmi, v zablacenem obleku, nestydateho a nizkeho hulvata modre krve, a jeji pohled ho odhodil zpatky, na schody, dolu do predsine, za dvere, do temne ulice a dal, dal, dal, co nejdal…
Mel pocit, jako by mu vsechny vnitrnosti zledovately, zmrzly. Zatal zuby, tise otevrel dvere a po spickach vstoupil do predsine. V koute lezel jako obrovity morsky savec baron a funel z klidneho spanku. „Kdo je tu?“ zavolal Uno, ktery drimal na lavici s kusi na kline. „Ticho,“ zaseptal Rumata. „Pojd do kuchyne. Soudek vody, ocet, nove saty, rychle!“
Dlouho a zurive, s bolestnym pozitkem se poleval vodou a otiral octem. Seskrabal ze sebe nocni spinu. Uno, proti svym zvyklostem zamlkly, pobihal kolem nej. Teprve kdyz pomahal donovi zapinat pitome fialove kalhoty s prezkami vzadu, rekl zachmurene:
„V noci, jak jste utekl, prisla dolu Kira a ptala se, jestli byl don doma nebo ne. Myslela asi, ze se ji neco zdalo. Tak jsem ji rekl, ze jste vecer odesel do straze a od te doby jste se nevratil…“
Rumata si zhluboka vzdychl a odvratil se. Neulevilo se mu. Naopak.
„A ja pak celou noc sedel s kusi u barona. Bal jsem se, aby ho v opilosti nenapadlo lezt nahoru.“
„Dekuju ti, chlapce,“ rekl Rumata s namahou.
Obul si strevice, vysel do predsine a chvili stal pred tmavym kovovym zrcadlem. Kasparamid ucinkoval spolehlive. Ze zrcadla na nej hledel elegantni urozeny don, ponekud unaveny po namahave nocni strazi, ale nanejvys sporadany. Vlhke vlasy obepnute zlatou obruci spadaly mekce a ladne po stranach obliceje. Rumata mechanicky posunul objektiv nad koren nosu. Jen co je pravda, pekne scenky sledovali dneska na Zemi, pomyslel si.
Mezitim se rozednilo. Do zaprasenych oken nakouklo slunce. Ozvalo se bouchani sklenic. Na ulici zaznely prvni ospale hlasy. „Jak jste spal, bratre Kirisi?“ „Bohu budiz dik, klidne, bratre Tiko. Noc presla a bohu budiz slava.“ „Nam nekdo mlatil do oken. Urozeny don Rumata pry v noci radil.“ „Ma pry hosta.“ „Ale stejne, copak tohle je nejake radeni? To kdyz kral byl mlady, to don Rumata radil, vzpominam si. Ani nevedel a pul mesta lehlo popelem.“ „Ja vam neco reknu, bratre Tiko. Bohu budiz dik, ze nam dopral za souseda takoveho dona. Ten jestli si
