oknech naproti se rozzihaly svicny a zaviraly okenice, aby svetlo nepritahovalo zle lidi a zle duchy. Bylo ticho, jen jednou kdesi dole straslivym hlasem zajecel nejaky opilec — bud ho svlekali, nebo se dobyval do cizich dveri.
Nejhorsi byly vecery, nudne, jednotvarne, zoufale. Mysleli jsme, ze to bude neustaly boj, zurivy a vitezny. Domnivali jsme se, ze si v kazdem okamziku uchovame jasnou predstavu o dobru a zlu, o priteli a nepriteli. V podstate jsme uvazovali spravne, ale mnoho veci jsme nevzali v uvahu. Napriklad jsme si neumeli predstavit tyto vecery, ackoli jsme moc dobre vedeli, ze prijdou…
Dole zarachotilo zelezo, zaskripely petlice. Dum se pripravoval na noc. Kucharka se modlila ke svatemu Mikovi, aby ji seslal aspon nejakeho muze, to je jedno jakeho, jen kdyz to bude samostatny a rozumny clovek. Stary Muga zival a palcem pritom zahanel neciste sily. Sluhove v kuchyni dopijeli vecerni pivo a vykladali si o zenskych a Uno blyskal zlostnyma ocima a rikal jim jako dospely: „Ze se vam chce takhle zvanit, vy samci…“
Rumata odstoupil od okna a prosel se po salonu. Je to beznadejne, rikal si v duchu. Zadne sily nestaci na to, aby je vytrhly z obvykleho okruhu zajmu a predstav. Muzeme jim poskytnout vsechno. Muzeme je ubytovat v nejmodernejsich spektroglasovych domech, naucit je iontovym hygienickym proceduram, a stejne se kazdy vecer budou schazet v kuchyni, mazat karty a chechtat se sousedovi, ktereho mlati zena. A bude to pro ne nejkrasneji straveny cas. V tomto smyslu ma don Kondor pravdu: Reba je nicka, nula ve srovnani s kolosem tradic, se zakony stadnosti, ktere jsou posveceny dlouhymi staletimi, ktere jsou neotresitelne, vyzkousene, dostupne chapani i nejtupejsiho tupce, ktere zbavuji cloveka nutnosti myslet a zajimat se o cokoli. A don Reba se nejspis nedostane ani do skolnich osnov. „Bezvyznam-ny dobrodruh v epose upevnovani absolutismus
Don Reba, don Reba! Neni vysoky, ale neni ani maly, ani tlusty, ani hubeny, nema prilis huste vlasy, ale ani zdaleka neni plesaty. Jeho pohyby nejsou prudke, ale taky ne pomale, jeho oblicej neutkvi v pameti, protoze se podoba hned tisici jinych. Zdvorily, ve spolecnosti dam galantni, pozorny spolecnik, ale nikdy se neblyska nejak zvlast hlubokymi myslenkami…
Pred tremi lety se vynoril z jakehosi plesniveho sklepa palacovych kancelari drobny, nenapadny urednicek, usluzny, bledy, dokonce az promodraly. Pak byl najednou tehdejsi prvni ministr zatcen a popraven, pri muceni zahynulo nekolik hodnostaru, kteri hruzou zpitomeli a v nicem se nevyznali, a doslova na jejich mrtvolach vyrostl jako obrovity bledy hrib tento tvrdosijny, nelitostny genius prumernosti. Ten nikdo. Ten odnikud. To neni velky duch u dvora debilniho panovnika, jake znaly dejiny, neni to ani silny a hrozny muz, ktery cely svuj zivot zasvecuje myslence boje za sjednoceni zeme ve jmenu sve vlastni neomezene moci. To neni karierista lacny penez, ktery ma v hlave jedine zlato a zenske, ktery zabiji napravo nalevo, aby mohl vladnout, a vladne, aby mohl zabijet. Potajmu se dokonce septa, ze to vubec neni don Reba, ze don Reba je docela jiny clovek, a tenhle je buhvikdo, karierista, dvojnik, nastrcena figura…
Na co sahl, vsechno zkrachovalo. Postval dva vlivne rody v kralovstvi proti sobe, aby je oslabil a mohl zacit frontalni utok proti baronum vubec. Ale rody se usmirily, za cinkotu poharu vyhlasily vecne spojenectvi a sebraly krali pekny kus zeme, ktery od veku patril Tocum Arkanarskym. Vyhlasil valku Irukanu, sam vedl armadu k hranicim, tam ji utopil v bazinach a poztracel v lesich, vsechno nechal napospas osudu a utekl zpatky do Arkanaru. Diky zasahu dona Huga, o jehoz existenci nemel samozrejme ani poneti, se mu podarilo uzavrit s vevodou Irukanskym mir — pouze za cenu dvou pohranicnich mest. Pak musel kral vymest az do dna vybrakovanou statni pokladnu, aby mohl bojovat proti selskym vzpouram, ktere zachvatily celou zem. Za takove kopance by byl kazdy jiny ministr povesen za nohy na spici Vesele veze, ale don Reba jako zazrakem o sve pozice neprisel. Zrusil ministerstva spravujici kulturu a hmotny blahobyt, zridil ministerstvo ochrany trunu, odvolal z vladnich kresel rodovou aristokracii a tech par vedcu, kteri se na rizeni statu podileli, privedl ekonomiku k naprostemu krachu, napsal traktat O dobytci podstate rolnika a konecne pred rokem ustavil „ochrannou gardu“ — „sede roty“. Za Hitlerem staly monopoly. Za donem Rebou nestal nikdo a bylo zrejme, ze sedi gardiste ho nakonec sezerou jako mouchu. Ale on se dal kroutil a vrtel, kupil jeden nesmysl na druhy, vy-krucoval se, jako by chtel oklamat sam sebe, jako by neznal nic jineho nez paranoicky ukol — vymytit kulturu. Podobne jako Paveza Rumpal nemel zadnou minulost. Prede dvema lety mluvil kdektery aristokraticky levobocek s pohrdanim o „bezvyznamnem trhanovi, ktery oklamal krale“, zato ted se clovek muze zeptat kterehokoli aristokrata a kazdy o sobe tvrdi, ze je pribuznym ministra ochrany trunu z matciny strany.
Ted najednou potrebuje Budacha. Zase hloupost. Znovu nejaka neslychana finta. Budach je vzdelanec. Vzdelance — na kul! S hlukem, s pompou, aby o tom kazdy vedel. Ale tady neni zadny hluk, zadna pompa. Potrebuje tedy ziveho Budacha. K cemu? Don Reba prece neni tak hloupy, aby si myslel, ze donuti Budacha pracovat pro nej! Nebo ze by byl tak hloupy? Mozna ze don Reba je proste hloupy, ale uspesny intrikan, ktery sam poradne nevi, co chce, a s moudrym vyrazem dela pitomosti pred ocima vsech. To je legrace, uz tri roky ho sleduju, a porad jeste jsem nepochopil, co je to zac. Ostatne kdyby on sledoval me, nepochopil by taky nic. Vsechno je prece mozne, v tom je ta psina! Zakladni teorie konkretizuje pouze zakladni typy psychologickeho zamereni, ovsem techto typu je ve skutecnosti tolik, kolik je lidi. A u moci se muze objevit kdokoli. Treba clovicek, ktery cely zivot travil tim, ze skodil sousedum. Plival do cizich hrncu s polevkou, hazel strepy do ciziho sena. Bude pochopitelne svrzen, ale do te doby stihne hodne naplivat, naskodit, zazit mnoho skodolibe radosti… A houby ho zajima, ze po nem v dejinach nezustane ani pamatka nebo ze si vzdaleni potomci budou lamat hlavu, az budou chtit jeho ciny zaradit do pevneho systemu bohate rozvinute historicke teorie.
Me uz ted teorie nezajima, pomyslel si Rumata. Vim jenom jedno: Clovek je objektivnim nositelem rozumu, vsechno, co cloveku brani rozvijet rozum, je zlo, a toto zlo je treba odstranit co nejdrive a jakoukoli cestou. Jakoukoli? Opravdu jakoukoli? Ba ne, jakoukoli asi ne. Nebo snad prece jakoukoli? Ty neknubo! vyplisnil se v duchu. Musis se rozhodnout. Driv nebo pozdeji se stejne budes muset rozhodnout.
Najednou si vzpomnel na donnu Okanu. Tak, a rozhodni se, rekl si odhodlane. A zacni zrovna timhle. Jestlize se buh rozhodne vybrat zumpu, at si nemysli, ze si neuspini prsty… Pocitil osklivost pri pomysleni, co ho ceka. Ale porad je to lepsi nez zabijet. Radsi spinu nez krev. Po spickach, aby neprobudil Kiru, zasel do pracovny a prevlekl se. Nekolikrat prevratil v ruce obruc s vysilackou a nakonec ji odhodlane zastrcil do zasuvky stolu. Pak si za pravym uchem vetkl do vlasu bile pero, symbol vasnive lasky, pripevnil si mece a oblekl si nejlepsi plast. Dole, kdyz uz odtahoval zavory, ho napadlo: Dozvi-li se to don Reba, je s donnou Okanou konec. Ale na navrat uz bylo pozde.
KAPITOLA CTVRTA
Hoste uz byli shromazdeni, ale donna Okana stale neprichazela. U pozlaceneho stolku se zakusky popijeli v malebnych pozach, s prohnutymi zady a vyspulenymi vychrtlymi zadky, prislusnici kralovske gardy, proslaveni souboji a milostnymi dobrodruzstvimi. U krbu se chichotaly neduzive letite damicky, ktere nicim nevynikaly, a proto si je donna Okana najala jako donasecky. Sedely v rade vedle sebe na nizkych stolickach a pred nimi poskakovali tri stareckove na hubenych, neustale rozkmitanych nohou — vyhlaseni galani z dob byvaleho regentstvi, posledni pametnici davno zapomenutych anekdot. Kazdy vedel, ze bez techto starecku neni salon salonem. Uprostred salu stal rozkrocen ve vysokych jezdeckych botach don Ripat, Ruma-tuv verny a ne hloupy agent, porucik sede roty kramaru. Mel nadherne kniry a absolutne zadne zasady. Velke cervene ruce mel zastrcene za opasek a poslouchal dona Tamea, ktery zmatene vykladal svuj novy projekt na omezeni prav rolnictva ve prospech kupeckeho stavu, a cas od casu zahybal knirem smerem k donu Serovi, ktery se potacel od jedne steny ke druhe — zrejme hledal dvere. V koute dojidali duseneho krokodyla na cesneku dva slavni maliri, portretiste, a vrhali kolem sebe vystrazne pohledy, vedle nich sedela v okennim vyklenku starsi zena v cernem — bona, kterou don Reba pridelil donne Okane. Divala se prisne pred sebe nehybnym pohledem a obcas se znenadani prudce predklanela celym telem. Stranou od ostatnich se bavila hrou v karty osobnost kralovske krve a sekretar soan-skeho vyslanectvi. Osobnost svindlovala a sekretar se shovivave usmival. Byl to jediny clovek v celem salonu, ktery tu neco delal — shromazdoval material pro sve pristi diplomaticke hlaseni.
Gardiste u stolku uvitali Rumatu hlucnymi vykriky. Rumata na ne pratelsky mrkl a obesel vsechny pritomne. Uklonil se galantnim stareckum, utrousil nekolik lichotek donaseckam, ktere okamzite uprely zraky na jeho bile pero za uchem, poplacal osobnost kralovske krve po tucnych zadech a zamiril k donu Ripatovi a donu Tameovi. Kdyz kracel kolem okenniho vyklenku, klovla bona znovu celym telem kupredu, jako by padala, a zavanul z ni silny pach koralky.
