se ted miluje na Zemi — klidne a bez zabran…
„Proc jsi plakala?“
„Proc jsi takovy rozzlobeny?“
„Ne, rekni mi, proc jsi plakala.“
„To ti reknu potom. Mas unavene oci, tuze unavene… Co se sta-?“
„Az pozdeji. Kdo ti ublizil?“
„Nikdo mi neublizil. Odvez me odtud.“
„Rozhodne te odvezu.“
„Kdy odjedeme?“
„Nevim, malicka. Ale urcite odjedeme.“
„Daleko?“
„Moc daleko.“
„Do metropole?“
„Ano… Do metropole. Ke mne.“
„Je tam hezky?“
„Kouzelne hezky. Tam nikdy nikdo neplace.“
„To neni mozne.“
„No ovsem, neni to mozne. Ale ty tam nikdy nebudes plakat.“
„A jaci jsou tam lide?“
„Jako ja.“
„Vsichni jsou takovi?“
„Ne, vsichni ne. Nekteri jsou mnohem lepsi.“
„To uz vubec neni mozne.“
„To prave je docela dobre mozne!“
„Proc je tak snadne ti verit? Otec neveri nikomu. A bratr rika, ze jsou vsichni prasata, ze jsou jenom darebaci, jinak nikdo. Ale ja jim neverim, zato tobe vzdycky verim…“
„Mamterad…“
„Pockej, Rumato… Sundej si tu obruc… Rikal jsi, ze to je hrisne…“
Rumata se stastne zasmal, stahl si z cela obruc, polozil ji na stul a prikryl knihou.
„To je bozi oko,“ vysvetlil ji. „At se zavre…“ Zvedl ji do naruce. „Je to sice velice hrisne, ale kdyz jsem s tebou, nepotrebuji boha. Je to tak?“
„Je,“ rekla tise.
Kdyz usedli ke stolu, bylo uz teple jidlo vychladle a vino prinesene ze sklepa zteplale. Prisel sluha Uno a neslysnymi kroky, jimz ho naucil stary Muga, chodil kolem sten a zapaloval svicny, trebaze bylo jeste svetlo.
„To je tvuj otrok?“ zeptala se Kira.
„Ne, to je svobodny hoch. Vyborny chlapec, jenom je strasne lakomy.“
„V penezich ma byt poradek,“ poznamenal Uno, aniz se otocil.
„Tak ta nova prosteradla jsi porad nekoupil?“ zeptal se Rumata.
„Nac taky?“ rekl chlapec. „Stara jeste ujdou…“
„Poslechni, Uno,“ rekl Rumata. „Prece nemuzu cely mesic spat na jednom prosteradle!“
„Che,“ utrousil sluha. „Jeho Velicenstvo spi treba pul roku na jednom, a nestezuje si…“
„A co olej?“ rekl Rumata a mrkl na Kiru. „Co olej ve svicnech? Ten je snad zadarmo?“
Uno se zarazil.
„Mate prece navstevu,“ rekl nakonec odhodlane.
„Vidis, jaky je!“ zasmal se Rumata.
„Je hodny,“ rekla Kira vazne. „Ma te rad. Vis co? Vezmeme ho s sebou.“
„Uvidime,“ poznamenal Rumata.
Chlapec se s neduverou zeptal:
„Kam zase? Ja nikam nepoj edu.“
„Pojedeme tam,“ vysvetlila Kira, „kde jsou vsichni lide jako don Rumata.“
Chlapec se zamyslel, pak opovrzlive rekl: „Nejspis asi do raje pro urozene…,“ pak pohrdave odfrkl a soupaje po podlaze rozbitymi botami vravorave odesel z pracovny. Kira se za nim zadivala.
„Skvely chlapec. Zarputily jako maly medved. Mas dobreho pritelem
„Vsichni moji pratele jsou dobri.“
„A baron Pampa?“
„Odkud ho znas?“ podivil se Rumata.
„Vzdyt o nikom jinem nevypravis! Neslysim od tebe nic jineho nez baron Pampa, baron Pampa…“
„Baron Pampa je vytecny kluk.“
„Jak to — baron a kluk?“
„Chci rict — vyborny clovek. Hodny a vesely. A velice miluje svou zenu.“
„Rada bych se s nim seznamila… Nebo ty se za me stydis?“
„Ne, nestydim se za tebe. Jenze to je tak. On je sice vyborny clovek, ale prece jenom baron.“
„Aha,“ rekla Kira.
Rumata odstrcil talir.
„Rekni mi konecne, proc jsi plakala. A pribehla jsi sama. Copak dneska muzes behat po ulicich uplne sama?“
„Nevydrzela jsem to doma. Uz se tam nevratim. Smim u tebe zustat jako sluzka? Zadarmo…“
Rumata se krecovite zasmal, hrdlo mel dusive sevrene.
„Otec kazdy den prepisuje udani,“ pokracovala s tichym zoufalstvim. „A papiry, z nichz to opisuje, jsou cele od krve. Dostavaje ve Vesele vezi. Proc tys me naucil cist! Vecer co vecer, vecer co vecer… Otec prepise zaznam o muceni — a pije… Tak hrozne, tak hrozne… Vidis, Kiro, povida treba, nas soused kaligraf ucil lidi psat. A kdo myslis, ze to je? Pri muceni se priznal, ze je carodej a irukansky spion. Tak komu ted clovek muze verit? Ja sam jsem se u nej ucil psat… A pak prijde z hlidky bratr, opily namol, na rukou zaschlou krev… A rika: Vsecky vyvrazdime do dvanactyho kolena…! A dorazi na otce, jak je mozne, ze umi cist a psat… Dneska pritahl jeste s jednim kamaradem do domu nejakeho cloveka. Bili ho, vsecko kolem bylo zastrikano krvi. Ten clovek uz pak ani nekricel. Ja to nesnesu, nevratim se, radsi me zabij!“
Rumata si stoupl vedle ni a hladil ji po vlasech. Divala se nehnute do jednoho mista suchyma, planoucima ocima. Co ji mohl rict? Zvedl ji do naruce, odnesl na pohovku, usedl vedle ni a zacal ji vypravet o kristalovych chramech, o veselych parcich, kde se po cele mile nenajde jedina trouchnivina, komari ani haraburdi, o stolecku, ktery se sam prostira, o letajicich kobercich, o kouzelnem meste Leningrade, o svych pratelich, hodnych, veselych a hrdych lidech, o carovnem kraji za mori a za horami, ktery ma tak podivny nazev — Zeme… Poslouchala tise, pozorne, jen se k nemu pevneji pritiskla, kdyz venku pod okny zadunely okovane boty — drrrum, drrrum, drrrum…
Mela bajecnou vlastnost — svatosvate a bezelstne verila v dobro. Kdyby takovou pohadku vypravel nevolnemu rolnikovi, pochybovacne by odfrkl, utrel by si rukavem nos a beze slova by sel pryc, jen by se s litosti ohlizel na toho hodneho, strizliveho, jenze bohuzel potresteneho urozeneho dona. Kdyby neco takoveho zacal vypravet donu Tameovi s donem Serou, ani by ho nevyslechli do konce. Jeden by usnul, druhy by krkl a rekl: „To je vsecko ohromne hezky, ale jak je to tam s zenskejma?“ Zato don Reba by ho vyslechl az do konce pozorne, po poslednim slove by mrkl na strazne, aby urozenemu dono vi zkroutili ruce za zada a zjistili od nej presne, od koho urozeny don ty nebezpecne bachorky pochytil a komu uz je stacil vypravet…
Kdyz se uklidnila a usnula, polibil ji na spokojenou spici tvar, prikryl ji zimnim plastem s kozesinovym lemovanim a po spickach vysel. Kdyz za sebou zaviral dvere, protivne zavrzaly. Rumata prosel tmavym domem, sestoupil do mistnosti pro sluzebnictvo a nad hlavami, sehnutymi v uctive poklone, prohlasil:
„Vzal jsem si hospodyni. Jmenuje se Kira. Bydlet bude nahore se mnou. Ten pokoj za pracovnou hned zitra peclive uklidit. Hospodyni budete poslouchat jako me.“ Prejel sluzebnictvo pohledem, jestli se nekdo nezubi. Nikdo se nezubil, vsichni poslouchali s nalezitou uctou. „A jestli bude nekdo venku zvanit, vyriznu mu jazyk!“
Po skonceni proslovu jeste chvilku postal, aby jeho slova mela vetsi duraz, pak se otocil a znovu zasel k sobe. V salonu, ovesenem rezavymi zbranemi a obstavenem bizarnim nabytkem prozranym cervotocem, se postavil k oknu, zadival se na ulici a pritiskl celo k chladne, temne okenni tabuli. Odbilo prvni stridani strazi. V
