Jakmile spatril Rumatu, vytahl don Ripat ruce zpod remeni, srazil podpatky a don Tameo vykrikl:
„Jste to vy, priteli? To je dobre, ze jste prisel, uz jsem prestal doufat… A jako labut znavena zitim lunu vzyva svou pisni…, tak jsem tesknil. Nebyt dona Ripata, byl bych umrel zalem!“
Bylo znat, ze don Tameo vystrizlivel asi tak v poledne, ale nedokazal to tak nechat.
„Podivejme se,“ podivil se Rumata. „My citujeme burice Cure-na?“
Don Ripat v mziku zpozornel a krvelacne se zadival na dona Ta-mea.
„E-e…,“ zahekal don Tameo rozpacite. „Curena? A proc myslite? Aha tak! Ovsem to jsem uvedl ironicky, ujistuji vas, urozeni donove. Protoze kdo to je Curen? Nizky, nevdecny demagog. A ja chtel pouze zduraznit…“
„Ze tu neni donna Okana,“ navazal Rumata, „a ze se vam po ni styska.“
„Presne to jsem chtel zduraznit!“
„Mimochodem, kde je donna Okana?“
„Cekame ji kazdym okamzikem,“ rekl don Ripat, uklonil se a odesel.
Donasecky, vsechny se stejne otevrenymi usty, bez mrknuti ziraly na bile pero. Staricti galani se skrobene pochichtavali. Nakonec si pera vsiml i don Tameo a rozklepal se.
„Priteli,“ zaseptal. „Nac tohle? Muze se ledacos stat. Co kdyz prijde don Reba? Sice ho tu dnes neocekavaji, ale stejne…“
„Nemluvme o tom,“ rekl Rumata a netrpelive se rozhlizel. Chtel, aby uz to vsechno co nejdriv skoncilo.
Blizili se gardiste s pohary.
„Jste tak bledy,“ septal don Tameo. „Ja to chapu. Laska, vasen… Ale svaty Miko! Stat je nadevse… A kdyby nic jineho, je to nebezpecne… Urazka citu…“
Vyraz jeho obliceje se zmenil, Tameo zacal couvat, ustupovat, odchazet, a neustale se pri tom klanel. Rumatu obstoupili gardiste. Kdosi mu podal pohar.
„Na cest a krale!“ prohlasil jeden z gardistu.
„A na lasku,“ dodal druhy.
„Predvedte ji, co to je garda, urozeny Rumato,“ rekl treti.
Rumata uchopil cisi a tu spatril donnu Okanu. Stala ve dverich, ovivala se vejirem a vlacne pohupovala rameny. Ano, byla hezka. Z dalky byla dokonce krasna. Nebyl to vubec Rumatuv typ, ale bezpochyby patrila mezi krasavice, ta hloupa, chlipna slepice. Velike modre oci bez jedineho zablesku myslenky nebo vlidnosti, nezna, ve- lezkusena usta, skvostne, dovedne a peclive obnazene telo… Gardista za Rumatovymi zady uz se zrejme neudrzel a dost hlasite mlaskl. Rumata se ani neohledl, vstrcil mu do ruky svuj pohar a dlouhymi kroky zamiril k donne Okane. Vsichni pritomni je prestali sledovat a horlive se zacali bavit o vselijakych hloupostech.
„Jste okouzlujici,“ zamumlal Rumata a hluboce se uklonil, az mu mece zarincely. „Dovolte, abych spocinul u vasich nohou… Abych jako pes lezel u nohou nahe a lhostejne krasavice…“
Donna Okana se skryla za vejirem a sibalsky primhourila oci.
„Jste velice odvazny, urozeny done,“ poznamenala. „My, ubohe venkovanky, nejsme schopny ubranit se takovemu naporu…“ Mela hluboky, trochu ochraptely hlas. „Ach, nezbyva mi nez otevrit branu pevnosti a vpustit vitezneho dobyvatele…“
Rumata zaskripal zuby studem i vztekem a uklonil se jeste hloubeji. Donna Okana sklopila vejir a vykrikla:
„Urozeni donove, bavte se! My se s donem Rumatou hned vratime! Slibila jsem, ze mu ukazu sve nove irukanske koberce…“
„Neopoustejte nas nadlouho, carodejko!“ zabecel jeden ze starecku.
„Krasavice!“ pronesl sladce druhy. „Vilo!“
Gardiste sborove zarinceli meci. „Ten ma nos na to, co je dobre!“ rekla zretelne osobnost kralovske krve. Donna Okana vzala Rumatu za rukav a tahla ho za sebou. Jeste v chodbe Rumata uslysel, jak don Sera dotcene prohlasil: „Nevidim jediny duvod, proc by se urozeny don nemohl podivat na irukanske koberce…“
Na konci chodby se donna Okana nahle zastavila, obemkla Rumatu kolem krku a s chraptivym zastenanim, jez melo znazornovat vybuch vasne, se mu vpila do rtu. Rumata prestal dychat. Od vily vanul ostry smiseny pach nemyteho tela a estorskych vonavek. Rty mela horke, mokre a lepkave od cukrovi. Premohl se a pokusil se na polibek odpovedet. Zrejme se mu to podarilo, protoze donna Okana znovu zastenala a zustala mu se zavrenyma ocima viset v naruci. Trvalo to celou vecnost. No pockej, ty mrcho, pomyslel si Rumata a pevne ji stiskl v objeti. Neco zaprastelo, snad korzet, snad zebro, krasavice zalostne vypiskla, vydesene otevrela oci a zacala se zmitat, aby se vyprostila. Rumata honem uvolnil sevreni.
„Protivo,“ rekla nadsene, sotva dechu popadajic. „Vzdyt jsi me div nerozmackal…“
„Horim laskou,“ zamumlal provinile.
„Ja taky. Tolik jsem te cekala. Pojd honem!“
Tahla ho za sebou pres nejake tmave, studene komnaty. Rumata vytahl kapesnik a potajmu si otrel usta. V teto chvili mu jeho plan pripadal zcela beznadejny. Musim, sugeroval si znovu. Jenze ja musim tolik veci! Tohle nespravi nejaka slova… Svaty Miko, proc oni se tady u dvora nikdy nemyji? A jak ona to bere zhurta! Kdyby aspon prisel don Reba… Tahla ho beze slova, urputne, jako mravenec zdechlou housenku. Rumata si pripadal jako nejtupejsi idiot, ale donutil se zazvatlat nejakou salonni pitomost o bystrych nozkach a rudych rticich — donna Okana se jen uchichtavala. Vstrcila ho do pretopeneho budoaru, kde byly skutecne po vsech stenach rozveseny koberce, vrhla se na sirokou postel, rozvalila se na polstarich a zadivala se na nej vlhkyma, vodnatyma ocima. Rumata stal jako sloup. V budoaru vyrazne pachly stenice.
„Jsi krasny,“ zaseptala. „Tak uz ke mne pojd. Cekala jsem tak dlouho…“
Rumata zvedl oci ke stropu, delalo se mu spatne. Po tvari se mu rinuly kapky potu a protivne svedily. Nejsem schopen, uvedomil si. Aby hrom vzal vsechny informace, ktere jsem od ni chtel ziskat! Liska… Opice… Vzdyt to je proti prirode! Spina… Spinaje lepsi nez krev, ale tohle je mnohem horsi nez spina.
„Proc vahate, urozeny done?“ vykrikla donna Okana pistivym, preskakujicim hlasem. „Hned sem pojdte, cekam!“
„K certu!“ zavrcel Rumata chraptive.
Vyskocila a pribehla k nemu.
„Co je ti? Ty jsi opily?“
„Nevim,“ vymackl ze sebe. „Je mi dusno.“
„Mam nechat prinest kyblik?“
„Coze,jakykyblik?“
„No ne, tak nic…, to prejde.“ Prsty rozechvelymi netrpelivosti mu zacala rozepinat bluzu. „Jsi krasny,“ mumlala udychane. „Ale nesmely jako panic. To bych si nikdy nepomyslela… Ale je to rozkosne, prisaham pri svate Bare…“
Musel ji chytit za ruce. Dival se na ni shora a videl neupravene vlasy lesknouci se lakem, obla obnazena ramena a na nich kulicky sezmoulaneho pudru, male rude usi. Hnus, pomyslel si. Nic z toho nebude. A je to skoda, ona urcite ledacos vi… Don Reba mluvi ze spani… Vodi ji na vyslechy, ona ma strasne rada vyslechy… Ale ja nemuzu.
„Tak co?“ rekla uz podrazdene.
„Vase koberce jsou prekrasne,“ rekl Rumata nahlas. „Ale ja uz musim jit.“
Nejdriv nepochopila, pak se ji zkrivila tvar.
„Co se to opovazujes?“ sykla septem, ale on uz lopatkami nahmatl dvere, vybehl do chodby a rychle zamiril pryc. Od zitrka se prestanu myt, uvazoval pri tom. Tady je potreba byt kanec, a ne buh!
„Valachu!“ vykrikla za nim. „Kastrate usmrkana! Noumo! Na kul s tebou…“
Rumata otevrel nejake okno a seskocil do zahrady. Chvili stal pod stromem a lacne vdechoval chladny vzduch. Pak si vzpomnel na pitome bile pero, vytrhl je, zmuchlal a odhodil. Paska by to taky nedokazal, pomyslel si. Nikdo by to nedokazal. „Vis to jiste?“ „Ano, vim.“ „V tom pripade stojite za starou belu!“ „Ale mne se z toho zveda zaludek!“ „Experiment kasle na tvoje pocity. Kdyz to nezvladnes, jdi od valu.“ „Nejsem dobytek.“ „Vyzaduje-li to Experiment, musis se stat dobytkem.“ „Neco takoveho nemuze Experiment zadat.“ „Jak vidis, muze,“ „To potom…“ „Co potom?“ Nevedel co potom. „Potom… Potom… Tak dobra, dejme tomu, ze jsem spatny historik.“ Pokrcil rameny. „Vynasnazim se byt lepsi. Naucim se prevtelovat v prase…“
Domu se dostal kolem pulnoci. Ani se nesvlekl, jen si popustil spony remeni, svalil se v salonu na pohovku a usnul, jako kdyz ho do vody hodi.
