Probudily ho Unovy rozhorcene vykriky a dobromyslne basove buraceni:
„Zmiz! Zmiz, stene, nebo ti ukousnu ucho!“
„Ale rikam vam, ze pan spi!“
„Ksc! Neplet se mi pod nohy!“
„Povidam, ze tam nesmite!“
Dvere se rozletely a do salonu vpadla postava, obrovita jako staroveke zvire Pech. Byl to baron Pampa, don Bau, brunatny, s bilymi zuby, s kniry nakroucenymi kupredu, v sametovem baretu nasazenem na ucho a prepychovem malinovem plasti, pod nimz matne po-bleskovalo medene brneni.
„Barone!“ vykrikl Rumata a spustil nohy z pohovky. „Kde se berete ve meste, kamarade? Uno, nech barona na pokoji!“
„Je to sakramentsky jizlivy kluk,“ hrmel baron a priblizoval se s rozevrenou naruci. „Z toho neco bude. Kolik za nej chcete? Ostatne o tom az pozdeji… Nechte se obejmout.“
Objali se. Z barona zavanula vune prasne silnice, konskeho potu a smesice nejruznejsich vin.
„Vidim, ze jste taky naprosto strizlivy, priteli,“ rekl rozhorcene. „Ovsem, vy jste vzdycky strizlivy. Stastlivce!“
„Posadte se, priteli!“ rekl Rumata. „Uno! Prines nam estorske, ale hodne!“
Baron vztycil obrovskou dlan.
„Ani kapku!“
„Ani kapku estorskeho? Uno, nenos estorske, prines irukanske!“
„At nenosi zadne vino!“ rekl baron litostive. „Ja nepiju.“
Rumata si sedl.
„Co se stalo?“ zeptal se znepokojene. „Marodite?“
„Jsem zdrav jako byk. Ale ty zatracene rodinne sceny… Zkratka a dobre, nepohodl jsem se s baronesou — a proto jsem tady.“
„Vy jste se nepohodl s baronesou? Vy?! Tak dost, barone, to jsou prapodivne zerty!“
„Predstavte si to. Sam chodim jako v mlhach. Sto dvacet mil jsem jel na koni jako v mlhach!“
„Mily priteli,“ rekl Rumata. „Okamzite sedneme na kone a jedeme do Bau.“
„Ale moje kobyla si jeste neodpocinula!“ namitl baron. „A potom, ja ji chci vytrestat!
„Koho?“
„No baronesu, ksakru! Koneckoncu —jsem chlap, nebo ne? Tak prosim, ona neni spokojena s opilym Pampou, tak at vidi, jaky je Pampa strizlivy. Radsi tady shniju od vody, nez abych se vratil na hrad…“
Uno poznamenal zarputile:
„Reknete mu, at tolik nefnuka…“
„Jedes, ty hade!“ zaburacel baron dobromyslne. „A prines pivo! Zpotil jsem se, musim nahradit ubytek tekutiny v tele.“
Baron nahrazoval ubytek tekutiny v tele asi pul hodiny, a mirne zmalatnel. V prestavkach mezi dousky vykladal Rumatovi o svych potizich. Nekolikrat proklel „ty ozralky ze sousedstvi, kteri jsou na hrade peceni vareni. Rano prijedou pod zaminkou, ze se jde na hon, a nez se clovek vzpamatuje, jsou vsichni namazani a rozbijeji nabytek. Rozlezou se po celem hrade, vsude nadelaji, obtezuji sluzebnictvo, mrzaci psy a davaji spatny priklad mlademu baronetovi. Pak se vsichni rozjedou domu a clovek, opily do nemoty, zustane s baronesou mezi ctyrma ocima…“
Ke konci sveho vypraveni se baron docela vazne rozcilil, a dokonce uz chtel pozadat o estorske, ale ovladl se a rekl:
„Rumato, priteli, pojdme odtud. Vy mate prilis bohate sklepy. Odjedme nekam!“
„Ale kam?“
„To je uplne jedno kam. Tak treba do Sede radosti.“
„Hm,“ poznamenal Rumata. „A co budeme delat v Sede radosti?“
Baron chvili mlcel a zurive se skubal za knir.
„Jak to co?“ rekl nakonec. „Zvlastni otazka… Proste posedime, popovidame si…“
„V Sede radosti?“ otazal se Rumata s pochybnostmi.
„Ano. Chapu vas,“ rekl baron. „Je to hrozne… Ale stejne odjedme. Tady mam porad chut pozadat o estorske.“
„Kone!“ rozkazal Rumata a zasel si do pracovny pro obruc s vysilackou.
Za nekolik minut uz jeli vedle sebe uzkou ulici, pohrouzenou do neproniknutelne tmy. Baron trochu ozil a nahlas vykladal, jakeho predevcirem ustvali knoura, o nevidanych vlastnostech mladeho baroneta, o zazraku v klastere svateho Tukky, kde otec prevor porodil z boku chlapce s sesti prsty… Pritom nezapominal na zabavu. Cas od casu vyl jako vlk, pokrikoval a slehal karabacem do zavrenych okenic.
Kdyz dojeli k Sede radosti, baron zarazil kone a hluboce se zamyslel. Rumata cekal. Zaspinena okna pivnice jasne svitila, pred ni preslapovali uvazani kone, ospale si nadavaly namalovane holky sedici v rade na lavicce pod okny, dva sluhove s namahou vtlacili clo otevrenych dveri obrovsky sud pokryty skvrnami ledku.
Baron rekl smutne:
„Sam… Strasne pomysleni. Cela noc pred nami a ja jsem sam… a ona tam je taky sama…“
„Neberte si to tak, priteli,“ rekl Rumata. „S ni je prece baronet a s vami ja.“
„To je neco docela jineho,“ rekl baron. „Vy to vubec nechapete, priteli. Jste prilis mlady a lehkomyslny… Mozna ze vam dokonce dela poteseni divat se na tyhle coury…“
„A proc by ne?“ namitl Rumata a zvedave pozoroval barona. „Myslim, ze to jsou docela prijemna devcatka.“
Baron pohodil hlavou a sarkasticky se usklibl:
„Tamhle te, co stoji,“ rekl nahlas, „visi zadek. A ta, co se zrovna cese, nema zase zadny zadek… To jsou kravky, priteli, v nejlepsim pripade kravky. Vzpomente si na baronesu! Ty ruce, ta gracie… A to drzeni tela, priteli…“
„Ano,“ souhlasil Rumata. „Baronesa je nadherna. Pojedme pryc.“
„Kam?“ zeptal se baron sklicene. „A proc?“ Na tvari se mu pojednou objevila rozhodnost. „Ba ne, priteli, nikam odtud nepojedu. A vy delejte, jak myslite.“ Zacal slezat z kone. „I kdyz by me velice mrzelo, kdybyste me tu nechal samotneho.“
„Samozrejme ze zustanu s vami,“ uklidnil ho Rumata. „Ale…“
„Zadne ale!“ odsekl baron.
Hodili uzdu sluhovi, ktery uz k nim spechal, hrde presli kolem holek a vstoupili do salu. Bylo tu k zalknuti. Plameny lampicek se jen s namahou prodiraly mlhou vyparu, hustou jako ve velke a spinave parni lazni. Na lavicich u dlouhych stolu pili, jedli, kleli, smali se, plakali, libali se a vyrvavali oplzle pisnicky zpoceni vojaci v rozepnutych uniformach, namorni tulaci v pestrych kabatcich na nahem tele, zeny s chatrne zahalenou hrudi, prislusnici sedych oddilu se sekyrami mezi koleny a remeslnici v propalenych hadrech. Vlevo bylo mozno v mlze tusit pult, kde sedel majitel na zvlastnim vyvysenem miste mezi sudy a dirigoval smecku sikovnych, mazanych cisniku. Vpravo zaril jasny obdelnik vchodu do salonku — pro urozene dony, vazene kupce a sede dustojniky.
„Koneckoncu, proc bychom se nenapili?“ prohlasil baron Pampa podrazdene, popadl Rumatu za rukav a zamiril uzkym pruchodem mezi stoly k pultu. Cestou do krve rozdrasal zada sedicich hostu trny, ktere mu vycnivaly z opasku brneni. U pultu vytrhl majiteli z ruky objemny naberak, z nehoz sef rozleval vino do dzbanku, beze slova jej vyprazdnil do dna a prohlasil, ze ted uz je vsecko v troube a nezbyva nez se jaksepatri po veselit. Pak se otocil na majitele a hromovym hlasem se informoval, najde-li se v tomhle podniku misto, kde by urozeni lide mohli slusne a ve vsi skromnosti stravit nejakou chvili, aniz by se museli stitit spolecnosti vselijake pakaze, luzy a zlodej- stva. Majitel ho ujistil, ze prave v tomto podniku se takove misto najde.
„Vyborne!“ zahlaholil baron majestatne a hodil majiteli nekolik zlataku. „Poslete mne a tady tomu donovi vsechno, co tu mate nejlepsi, a at nas neobsluhuje nejaka nafintena rozhodnozka, ale ctnostna starsi zena!“
Majitel osobne zavedl urozene dony do salonku. Sedelo tu jen par lidi. V koute se chmurne veselila skupina sedych dustojniku — ctyri porucici v prilehavych uniformach a dva kapitani v kratkych plastich s prymky ministerstva ochrany trunu. U okna pri velkem dzbanku s uzkym hrdlem se nudili dva mladi aristokrati s obliceji zapsklymi obecnym znechucenim. Kousek od nich se usadila skupina zchudlych donu s osoupanymi sirokymi limci a zaplatovanymi plasti. Malymi dousky upijeli pivo a neustale prejizdeli mistnost lacnymi pohledy.
Baron se zhroutil k volnemu stolu, zasilhal po sedych dustojnicich a zavrcel: „Ona ta pakaz je i tady…“ Ale to
