uz korpulentni tetka v zastere podavala prvni chod. Baron vyhekl, vytahl od pasu dyku a zacal se veselit. Beze slova do sebe ladoval velke kusy peceneho jelena, haldy marinovanych mekkysu, hromady morskych raku, misy salatu a majonez, a to vsechno zaleval vodopady vina, piva, medoviny a vina smichaneho s pivem a medovinou. Zchudli donove si po jednom nebo i ve dvojicich zacali prisedat k jeho stolu a baron je vital junackym mavnutim ruky a dutym brucenim.
Najednou prestal jist, uprel na Rumatu vyvalene oci a zarval medvedim hlasem:
„Uz davno jsem nebyl v Arkanaru, muj urozeny priteli. A reknu vam, neco se mi tady nelibi.“
„A co konkretne, barone?“ zeptal se se zajmem Rumata, ktery prave ohlodaval kureci kridelko.
Na tvarich zchudlych donu se objevila uctiva pozornost.
„Reknete mi, mily priteli,“ pokracoval baron a utrel si umastene ruce do cipu plaste. „Reknete mi, urozeni donove, odkdy je to v sidelnim meste naseho Jeho Velicenstva krale zarizeno tak, ze potomci nejstarsich rodu nasi rise nemohou udelat krok, aby nenarazili na vselijake kramare a rezniky?“
Zchudli donove si vymenili pohledy a zacali se klidit. Rumata strelil pohledem do kouta, kde sedeli sedi. Ti prestali pit a sledovali barona.
„Ja vam povim, cim to je, urozeni donove,“ pokracoval baron Pampa. „To vsechno je tim, ze se tady moc bojite. Trpite je, protoze mate strach. Ty napriklad mas strach!“ zarval a zabodl pohled do nejblizsiho zchudleho dona. Ten se zatvaril zkormoucene a se smutnym usmevem odesel. „Zbabelci!“ stekl baron. Kniry mu bojovne trcely do vysky.
Ale ze zchudlych donu nic nekoukalo. Zjevne nemeli chut do rvacky, chteli se napit a najist.
Baron tedy prehodil nohu pres lavici, zmackl si pravy knir v dlani, uprel pohled do kouta, kde sedeli sedi dustojnici, a prohlasil:
„To ja se nebojim ani certa! Mlatim sedou havet, kdykoli mi prijde do ruky!“
„Co to tam sipa ta pivni becka?“ zeptal se nahlas sedy kapitan s dlouhym oblicejem.
Baron se spokojene usmal. S rachotem vstal od stolu a vydrapal se na lavici. Rumata pozvedl oboci a pustil se do druheho kridelka.
„Hej, vy seda sebranko!“ zarval baron tak silne, jako by dustojnici byli od nej na mile daleko. „Abyste vedeli, tak predevcirem jsem ja, baron Pampa, don Bau, dal tem vasim pekne na frak! Vite, prite-li,“ obratil se na Rumatu od stropu, „to jsme pili s otcem Kabanim vecer u me na hrade. Najednou pribehne muj podkoni a hlasi mi, ze horda sedych dr… drancuje putyku U zlate podkovy. Moji putyku, na mem rodovem panstvi! Velim: Na kone — a jedeme tam. Prisaham pri svych ostruhach, byla jich tam cela smecka, nejakych dvacet! Zajali asi tri lidi a ozrali se jako prasata…, ti kramari vubec neumeji pit…, a zacali to mlatit hlava nehlava a vsechno rozbijet. Popadl jsem jednoho za nohy a zacala psina! Hnal jsem je az do Tezkych Mecu. Krve tam bylo, vy mi to nebudete verit, priteli, po kolena a sekyr tam zustalo tolik…“
V teto chvili bylo baronovo vypraveni preruseno. Kapitan s dlouhym oblicejem se rozmachl a tezky nuz zarincel o kyrys baronova brneni.
„No to je dost!“ poznamenal baron a vytahl z pochvy obrovsky obourucni mec.
S necekanou obratnosti seskocil na podlahu, mec jiskrivym svihem opsal ve vzduchu oblouk a presekl stropni tram. Baron zaklel. Strop se sesedl, na hlavy se zacala rinout omitka.
Ted uz byli vsichni na nohou. Zchudli donove odcouvali ke stenam. Mladi aristokrati vylezli na stul, aby lepe videli. Sedi vytasili pred sebe savle, seradili se do pulkruhu a drobnymi krucky zacali postupovat proti baronovi. Jedine Rumata zustal sedet a uvazoval, na kterou stranu od barona by se mohl zvednout, aby mu mec neufikl hlavu.
Siroka cepel zlovestne sevelila a opisovala jiskrive kruhy nad baronovou hlavou. Baron byl fantasticky. Pripominal vrtulnik, jemuz bezi vrtule naprazdno.
Sedi ho obklopili ze tri stran, ale byli nuceni se zastavit. Jeden z nich se neopatrne postavil zady k Rumatovi a ten se nahnul pres stul, popadl ho za limec, strhl ho na zada do mis se zbytky jidel a prastil ho hrbetem dlane pod ucho. Sedy zavrel oci a znehybnel. Baron vykrikl:
„Propichnete ho, urozeny Rumato, ja oddelam ty ostatni.“
On je vsechny zamorduje, pomyslel si Rumata nespokojene.
„Poslyste,“ rekl na adresu sedych. „Nebudeme si navzajem kazit veselou noc. Nam byste se neubranili. Odhodte zbrane a zmizte od-tud.“
„Zadny takovy!“ namitl baron zlostne. „Ja se chci prat! At se perou! Tak se perte, hrom do vas!“
S temito slovy se vrhl na sede, jeho mec se tocil stale rychleji. Sedi ustupovali a viditelne bledli. Zrejme nikdy v zivote nevideli nakladni vrtulnik. Rumata preskocil stul.
„Pockejte, priteli,“ rekl. „Nema zadny smysl se s temi lidmi hadat. Vam se nelibi jejich pritomnost? Oni odejdou.“
„Beze zbrani neodejdeme,“ prohlasil zachmurene jeden z poruciku. „Z toho by byl maler. Ja mam hlidku.“
„I cert vas vem! Tak odejdete se zbranemi!“ dovolil jim Rumata. „Savle skryj, ruce za hlavu a po jednom odchod! A zadne hlouposti! Nebo vam zprelamu kosti!“
„Ale jak odejdeme?“ ptal se podrazdene kapitan s dlouhym oblicejem. „Ten don nam stoji v ceste.“
„A budu stat!“ prohlasil baron uminene.
Mladi aristokrati se jizlive zachechtali.
„Tak dobra,“ rekl Rumata. „Ja budu drzet barona a vy utecete, ale rychle — ja ho dlouho neudrzim. Hej, vy tam ve dverich, uvolnete pruchod! Barone,“ dodal a vzal Pampu kolem sirokeho pasu. „Mam dojem, priteli, ze jste zapomnel na jednu dulezitou okolnost. Tento slavny mec pouzivali prece vasi predkove jedine k uslechtilemu boji, nebot stoji psano: Netas v krcmach!“
Na tvari barona, ktery stale jeste tocil mecem, se objevil zamysleny vyraz.
„Ale ja jiny mec nemam,“ pronesl vahave.
„Tim spis!“ rekl Rumata vyznamne.
„Myslite?“ Baron stale jeste nebyl rozhodnut.
„Vy to prece vite lip nez ja…“
„Ano,“ rekl baron. „Mate pravdu.“ Zahledel se nahoru na sve zurive pracujici zapesti. „Vy mi to nebudete verit, drahy Rumato, ale ja muzu takhle tocit nepretrzite tri ctyri hodiny a ani trochu se neunavim… Ach, proc ona me ted nevidi?!“
„Ja ji to budu vypravet,“ slibil Rumata.
Baron si vzdychl a spustil mec. Sedi sehnuti probehli kolem nej. Baron je sledoval pohledem.
„Nevim, nevim,“ rekl pochybovacne. „Co myslite, udelal jsem dobre, ze jsem je na rozloucenou nenakopal do zadku?“
„Naprosto spravne,“ ujistil ho Rumata.
„Inu co,“ prohlasil baron a zastrcil mec do pochvy. „Kdyz se nam nepodarilo se poprat, tak mame aspon pravo neco maleho snist a vy-pit.“
Stahl za nohy ze stolu sedeho porucika, ktery stale jeste lezel v bezvedomi, a hlasite houkl:
„Hej, hospodynko! Vino a neco k jidlu!“
Pristoupili mladi aristokrate a uctive blahoprali k vitezstvi.
„To nic nebylo, malickost,“ rekl baron shovivave. „Sest zakrslych kloucku, bojacnych jako vsichni kramari. To U zlate podkovy jsem jich rozmydlil dvacet… Jeste stesti,“ obratil se k Rumatovi, „ze jsem tenkrat nemel pri sobe svuj bojovy mec. V roztrzitosti bych ho byl mohl tasit. A trebaze Zlata podkova neni krcma, ale jenom putyka…“
„Nekde se taky rika: Netas v putyce,“ poznamenal Rumata.
Cisnice prinesla nove misy s masem a nove dzbany vina. Baron si vysoukal rukavy a pustil se do dila.
„Mimochodem,“ rekl Rumata, „kdo byli ti tri zajatci, ktere jste osvobodil U zlate podkovy?“
„Osvobodil?“ Baron prestal zvykat a zadival se na Rumatu. „Tak to jsem se asi spatne vyjadril, muj urozeny priteli. Nikoho jsem neo-svobodil. Byli prece zatceni. To je zalezitost statu… Proc bych je mel osvobozovat? Byl to nejaky don, zrejme veliky zbabelec, pak stary pismak a sluha…“ Baron pokrcil rameny.
„Ano, ovsem,“ rekl Rumata smutne.
Baron najednou zbrunatnel a hrozive vyvalil oci.
„Co? Uz zas?“ zarval.
Rumata se ohledl. Ve dverich stal don Ripat. Baron se zacal vrtet, porazel pritom lavice a srazel misy na
