V pristavu se vznasel pach jako nikde jinde v Arkanaru. Pachla tu slana voda, zahnivajici zabinec, koreni, pryskyrice, dym, ulozene nasolene maso, z krcem se nesl cmoud, vune pecenych ryb a zkysleho piva. V dusnem vzduchu plulo stavnate mnohojazycne kleni. Na nabrezich, v uzkych pruchodech mezi skladisti i kolem krcem se tisnily tisice lidi podivneho vzezreni: otrhani namornici, nafoukani kupci, zachmureni rybari, obchodnici s otroky, obchodnici s zenami, namalovane behny, opili vojaci, jakesi tajemne osoby ovesene zbranemi, neslychani otrhanci se zlatymi naramky na spinavych prackach. Vsichni byli rozcileni a rozezleni. Na rozkaz dona Reby nesmela uz treti den zadna lod, zadny clun opustit pristav. Na molu si pohravali rezatymi reznickymi sekyrami prislusnici sedych udernych oddilu — odplivovali a drze, zlobne pokukovali po davu. Na uveznenych lodich sedeli na bobku ve skupinkach po peti sesti rozloziti lide s medenou kuzi, zahaleni do zvirecich kozi srsti navrch, v medenych prilbicich — zoldneri ze zeme barbaru, v boji zblizka nemehla, ale takhle na dalku hrozivi, zejmena svymi dlouhatanskymi foukac-kami, z nichz strileli otravenymi trny. A za lesem steznu, v otevrene zatoce, se cernaly na naprosto klidne hladine dlouhe bojove galery kralovskeho lodstva. Cas od casu z nich slehaly rude fontany dymu a plamene, od nichz se cele more rozhorivalo — palili naftu, aby vzbudili hruzu.
Rumata minul celnici, kde se pred zamcenymi dvermi shlukli zachmureni morsti vlci marne ocekavajici povoleni k odpluti, protlacil se ukricenym davem, ktery obchodoval vsim moznym (od otrokyn a cernych perel az po narkotika a cvicene pavouky), dosel az na nabrezi, letmo pohledl na nekolik napuchlych mrtvol v namornickych bluzach, naskladanych tu v rade primo pod prazicim sluncem k verejnemu nahlednuti, a oklikou pres prazdne, zaneradene prostranstvi vstoupil do smradlavych ulicek pristavni periferie. Tady bylo o neco tiseji. Mezi dvermi ubohych spelunek postavaly polonahe prostitutky, na krizovatce lezel s rozbitou hubou opily vojak s kapsami naruby, podel zdi se plizily podezrele postavy s bledymi nocnimi tvaremi.
Za dne tu byl Rumata prvne a nejprve ho prekvapilo, ze nevzbuzuje nici pozornost. Chodci, ktere potkaval, se bud vodnatelnyma ocima divali mimo nej, nebo jakoby skrz nej, ackoli mu pritom ustupovali z cesty. Ale kdyz zahybal za roh a nahodou se otocil, postrehl, jak se vice nez tucet nejruznejsich hlav, muzskych i zenskych, strapatych i plesatych, okamzite stahlo zpatky do oken, dveri a vrat. V te chvili pocitil podivnou atmosferu tohoto odporneho mista, atmosferu ne snad nepratelstvi nebo nebezpeci, ale jakehosi nedobreho, zistneho zajmu.
Oprel se ramenem do dveri a vstoupil do jednoho z doupat, kde v potemnelem salku podrimoval za pultem starecek s oblicejem mumie a dlouhym nosem. U stolu bylo prazdno. Rumata neslysne pristoupil k pultu a uz se chystal starecka cvrnknout do dlouheho nosu, ale tu si vsiml, ze spici starec vubec nespi, ale bedlive ho pozoruje zpod holych, primhourenych vicek. Rumata hodil na pult stribrnou minci a stareckovy oci se ihned siroce rozevrely.
„Co si bude prat urozeny don?“ zeptal se vecne, „Stamprli? Snu-pecek? Nebo slecnu?“
„Nepretvaruj se,“ rekl Rumata. „Vis moc dobre, proc sem jdu.“
„A, to je prece don Rumata!“ vykrikl starec s obrovskym udivem. „Ja porad koukam, ze bych vas mel znat…“
Po techto slovech znovu sklopil vicka. Vsechno bylo jasne. Rumata obesel pult a protahl se uzkymi dvermi do sousedni mistnustky. Bylo tu malo mista, tma a vznasel se tu dusny, kysely pach. Uprostred mistnosti stal u pulpitu shrben nad papiry starsi vrascity muz v cerne placate cepici. Na pulpitu blikala petrolejova lampicka a v seru byly videt jen obliceje lidi sedicich nehnute okolo sten. Rumata s rukama na mecich rovnez nahmatal stolicku a sedl si ke stene. Tady panovaly zvlastni zakony a zvlastni etiketa. Nikdo si noveho prichoziho nevsiml. Jestlize nekdo prisel, ma to tak byt. A nema-li to tak byt, staci mrknuti a ten clovek prestane existovat. A muzes ho hledat po celem svete… Vrascity starec svedomite skripal perem, lide u sten sedeli bez hnuti. Cas od casu si nektery z nich tahle povzdychl. Po stenach s lehkym tapkanim prebihaly neviditelne jesterky lovici mouchy.
Ti nehybni lide u sten byli pohlavari band — nektere Rumata uz davno znal osobne. Sama o sobe nemela tahle omezena dobytcata valnou cenu. Jejich psychologie nebyla slozitejsi nez psychologie prumerneho kramare. Byli to tupci neznajici slitovani, ale vyborne ovladajici dyky a kratke kyje. Zato ten u pulpitu…
Rikali mu Paveza Rumpal a byl to vsemocny, neomezeny vudce vsech zlocineckych sil celeho Zaprulivi — od Pitanskych blat na zapade Irukanu az k morskym hranicim obchodni republiky Soan. Byl zatracen od vsech tri oficialnich cirkvi rise pro svou nezrizenou povahu, nebot se nazyval mladsim bratrem panovnickych osobnosti. Mel k dispozici nocni armadu o celkovem poctu asi deset tisic muzu, bohatstvi nekolika set tisic zlatych a jeho agentura pronikala az do nejhlubsiho nitra statniho aparatu. V poslednich dvaceti letech byl ctyrikrat popraven, pokazde za bohate ucasti lidu; podle oficialni verze byl v soucasne dobe zavren ve trech nejudesnejsich hladomornach rise zaroven a don Reba nejednou vydaval narizeni „ve veci vlastizradcu a jinych zlocinnych zivlu, kterizto rozsiruji poburujici legendy ohledne takzvaneho Pavezy Rumpala, ve skutecnosti neexistujiciho, a tudiz vymysleneho“. Tyz don Reba si k sobe zval, aspon se to tvrdilo, nektere barony, kteri meli silne ozbrojene druziny, a nabizel jim odmenu pet set zlatych za Pavezu mrtveho a sedm tisic zlatych za ziveho. I sam Rumata musel sveho casu vynalozit hodne sil a zlata, aby s timto clovekem navazal kontakt. Paveza v nem vzbuzoval nesmirny odpor, ale obcas byl neobycejne uzitecny, doslova nenahraditelny. Krome toho se Rumata o Rumpala zajimal i jako vedec. Paveza Rumpal byl nejpozoruhodnejsi exponat v jeho sbirce stredovekych zrud, osobnost, ktera bezpochyby nemela absolutne zadnou obdobu v minulosti.
Paveza konecne odlozil pero, narovnal se a rekl skripave:
„Tak poslouchejte, deti moje. Dva a pul tisice zlatych za tri dny. A vydaje pouze jeden tisic devet set devadesat sest. Tedy pet set ctyri male kulate zlatacky za tri dny. To neni spatne, deti moje, to neni spatne…“
Nikdo se ani nehnul. Paveza odstoupil od pulpitu, sedl si do kouta a energicky si zamnul suche dlane.
„Mam pro vas radostnou zpravu, deti moje,“ rekl. „Nastavaji nam dobre, bohate casy… Ale bude to chtit maknout. A jak! Muj starsi bratr, kral arkanarsky, se rozhodl vyhubit vsechny ucene lidi v nasem spolecnem kralovstvi. Inu co, on tomu rozumi lip. Prece si nebudeme troufat hodnotit jeho nejjasnejsi rozhodnuti! Ale vydelat na jeho rozhodnuti muzeme a musime. A jelikoz jsme jeho verni poddani, prokazeme mu sluzbu. Ale jelikoz jsme jeho nocni poddani, nenechame si ujit prilezitost trochu si pri tom privydelat. On to ani nepostrehne a nebude se na nas zlobit. Co?“
Nikdo se ani nehnul.
„Zdalo se mi, ze Piga vzdycha. Je to pravda, Pigo, chlapce?“
V temnote se ozvalo zavrzani a odkaslani.
„Ja jsem nevzdychal, Pavezo,“ rekl hruby hlas. „To nesmim…“
„Nesmis, Pigo, nesmis. Spravne! Ted me musite poslouchat vsichni se zatajenym dechem. Az se odtud vsichni rozjedete a pustite se do tezke prace, nebudete uz mit nikoho, kdo by vam poradil. Muj starsi bratr, Jeho Velicenstvo, slibil usty sveho ministra dona Reby za hlavy nekterych uprchlych a skryvajicich se vedcu pekne penize. Musime mu ty hlavy sehnat a udelat mu radost, starouskovi. A na druhou stranu nekteri uceni lide se chteji pred hnevem meho starsiho bratra ukryt a nebudou litovat vynalozit na to sve prostredky. Ve jmenu milosrdenstvi, a taky abychom nezatizili dusi meho starsiho bratra zbytecne velkym bremenem spatnych skutku, temto lidem pomuzeme. Ostatne pozdeji, bude-li Jeho Velicenstvo potrebovat i tyto hlavy, dostane je taky. Lacino, ohromne lacino…“
Paveza se odmlcel a nachylil hlavu. Po tvarich se mu najednou zacaly koulet pomale starecke slzy.
„Vidite, jak uz starnu, deti moje,“ rekl vzlykave. „Ruce se mi tresou, nohy se mi podlamuji, pamet zacina vynechavat. Uplne jsem zapomnel, ze mezi nami, v tehle dusne, male kleci, trpi urozeny don, ktereho ani trochu nezajimaji nase malicherne ucty. Odejdu. Odejdu na odpocinek. Ale ted, deti moje, ted se omluvime urozenemu dono-vi…“
Vstal a s hekanim se uklonil. Ostatni take vstali a take se uklonili, ale se zrejmou nerozhodnosti, dokonce polekane. Rumata primo slysel, jak povrzavaji jejich tupe, primitivni mozky v marne snaze pochopit smysl slov a jednani tohoto nahrbeneho starecka.
Pritom to bylo jasne. Ten loupeznik vyuzil prvni vhodne prilezitosti, aby dal donu Rumatovi na srozumenou, ze nocni armada ma v soucasnem pogromu v umyslu stat na strane sedych. Ale ted, kdy bude muset zacit davat konkretni pokyny, uvadet jmena a terminy operaci, stavala se pritomnost urozeneho dona jemne receno nezadouci, a naopak on, urozeny don, by mel rychle vylozit, proc prisel, a koukat zmizet. Zahadny staroch. Jde z nej strach. A proc je vlastne ve meste. Paveza prece mesto nenavidi…
„Mas pravdu, ctihodny Pavezo,“ rekl Rumata. „Pospicham. Ale omluvit se musim ja, ze te vyrusuji kvuli uplne malickosti.“ Zustal sedet a vsichni ho poslouchali vstoje. „Veci se vyvinuly tak, ze potrebuji tvou radu… Muzes si sednout.“
Paveza se jeste jednou uklonil a sedl si.
