„Jde o tohle,“ pokracoval Rumata. „Pred tremi dny jsem se mel v Uzlabine tezkych mecu setkat se svym pritelem, urozenym donem z Irukanu. Ale nesetkali jsme se: zmizel. Vim bezpecne, ze hranice z Irukanu k nam presel stastne. Nevis o nem nic?“
Paveza dlouho neodpovidal. Banditi funeli a vzdychali. Potom si Paveza odkaslal.
„Ne, urozeny done,“ pravil. „O takove veci nevime nic.“
Rumata okamzite povstal.
„Dekuji ti, ctihodny Pavezo.“ Pokrocil doprostredka mistnosti a polozil na pulpit mesec s deseti zlatymi. „Opoustim te s prosbou: kdyby ses neco dovedel, dej mi zpravu.“ Dotkl se klobouku. „Sbo-hem.“
U dveri se zastavil a ledabyle prohodil pres rameno:
„Tys tu rikal cosi o ucenych lidech. Ted me neco napadlo. Citim, ze diky kralove horlive cinnosti nenajdu za mesic v Arkanaru ani jednoho poradneho pismaka. A pritom musim v hlavnim meste zalozit univerzitu. Slibil jsem to jako dikuvzdani za to, ze jsem byl vylecen z cerneho moru. Bud tak hodny, az nachytas nejake pismaky, dej vedet napred mne a teprve pak donu Rebovi. Muze se stat, ze si jich par vezmu pro tu univerzitu.“
„Nebude to levne,“ upozornil Paveza sladce. „Jde o vzacne zbozi, je po nem shanka.“
„Cest je drazsi,“ prohlasil Rumata povysene a odesel.
KAPITOLA TRETI
Bylo by ohromne zajimave, uvazoval Rumata, chytit toho Pavezu a dopravit ho na Zemi. Technicky by s tim nebyl zadny problem. Dalo by se to provest okamzite. Co by asi Paveza delal na Zemi? Rumata si zkusil predstavit, jak by se Paveza choval na Zemi.
Do jasneho pokoje se zrcadlovymi stenami a umele vymenovanym vzduchem s primesi lesni nebo morske vune byl vhozen obrovsky chlupaty pavouk. Pritiskl se k jiskrive podlaze, tekave zasilhal zlostnyma ockama a — co ted? — bokem, bokem se odplazil do nejtmavsiho kouta, vmackl se do nej a hrozive vycenil jedovate celisti. Jak jinak! Predevsim by Paveza zacal vyhledavat lidi narusenych charakteru. A samozrejme i ten nejnarusenejsi z narusenych by mu pripadal prilis cisty a nezpusobily k pouziti. Starecek by se nam urcite roznemohl. Snad by dokonce umrel. Ale kdopak vi! To je prave to, ze psychologie techto zrud je naprosto nevyzpytatelna. Svaty Miko! Vyznat se v ni je mnohem slozitejsi, nez vyznat se v psychologii nehumanoidnich civilizaci. Jejich cinnost se da nanejvys vysvetlit, ovsem nesmirne obtizne je tuto cinnost predvidat. Ano, snad by zemrel steskem. Ale taky je docela mozne, ze by se rozkoukal, prizpusobil se, pochopil by, co a jak, a vzal by misto hajneho v nejake rezervaci. Neni prece mozne, aby nemel nejakou drobnou, nevinnou zalibu, ktera mu tady jedine prekazi, kdezto tam by se mu mohla stat hlavni naplni zivota. Pry ma v oblibe kocky. Ve svem doupeti pry jich ma celou smecku, poridil si k nim i zvlastniho osetrovatele. A Paveza tomu cloveku dokonce plati, trebaze je lakomy a trebaze by stacilo, kdyby ho k praci donutil pohruzkou. Ale co by delal na Zemi se svou obludnou touhou po moci, to je otazka.
Rumata se zastavil pred krcmou a uz chtel vstoupit dovnitr, ale tu zjistil, ze se mu ztratil mesec. Stal pred vchodem v nesmirnych rozpacich (nestalo se mu to poprve, ale porad si na tyto veci nejak nemohl zvyknout) a dlouho se prohrabaval ve vsech kapsach. Vzal si s sebou celkem tri mesce, v kazdem deset zlatek. Jeden dostal spravce Vlastenecke skoly otec Kin, druhy dostal Paveza. Treti zmizel. V kapsach bylo prazdno, od leve nohavice byly dokonce peclive odriznuty dve zlate prezky a od pasu zmizela dyka.
Vtom si Rumata vsiml, ze se opodal zastavili dva prislusnici uderneho oddilu, vyvaluji na nej oci a zubi se. Pracovnik Ustavu by nad tim klidne mohl mavnout rukou, ale urozeny don Rumata Estor-sky se rozzuril. Na okamzik ztratil nad sebou vladu. Pokrocil k vojakum a jeho ruka zatata v pest se mechanicky zvedla. Tvaril se asi hrozne, protoze posmevackove ucouvli a s krecovitymi usmevy para-lytiku vklouzli do krcmy.
A tu se Rumata polekal. Mel hrozny pocit, jako zatim jen jednou jedinkrat v zivote, kdyz pred lety — jeste jako nahradni pilot pravidelneho hvezdoletu — pocitil prvni zachvat malarie. Nikdo nevi, kde se ta nemoc vzala, behem pouhych dvou hodin ho s udivenymi vtipky a zertiky vylecili, ale presto si na cely zivot zapamatoval otres, jaky zazil on, naprosto zdravy clovek, ktery nikdy nebyl nemocen, pri predstave, ze se v nem tam uvnitr neco porouchalo, ze se stal zranitelnym, ze ztratil absolutni vladu nad vlastnim telem.
Ja jsem prece nechtel, pomyslel si ted. Vubec me to nenapadlo. Oni prece nedelali nic zvlastniho — stali a zubili se, no boze! Zubili se hloupe, ale ja jsem asi musel vypadat desne pitome, kdyz jsem se hrabal po kapsach. Vzdyt ja je malem rozsekal, uvedomil si najednou. Kdyby nebyli utekli, tak jsem je zabil. Vzpomnel si, jak docela nedavno v sazce rozsekl jedinym uderem shora dolu figurinu oblecenou do dvojiteho soanskeho brneni — a prebehl mu mraz po zadech… Ted by se tu valeli jako vykuchani vepri a ja bych nad nimi stal s mecem v ruce a nevedel, co delat… Jsem to pekny buh! Zdivocel jsem…
Najednou pocitil, jak ho boli vsechny svaly jako po namahave praci. No no, jen klid, rekl si v duchu. Nic hrozneho se nestalo. Uz je to za nami. To byl jen vybuch. Bleskovy vybuch, a je to pryc. Jsem prece jenom clovek, a nic zvireciho mi neni cizi… To jsou proste nervy. Nervy a vypeti poslednich dnu. A hlavne ta predtucha bliziciho se stinu. Nevi, jaky je to stin, odkud prichazi, ale blizi se desive, neodvratne…
Onu neodvratnost bylo znat ve vsem. Treba v tom, ze prislusnici udernych oddilu, kteri se jeste docela nedavno bazlive drzeli pri kasarnach, si ted vykracuji s obnazenymi sekyrami prostredkem ulic, kudy drive smeli chodit jen urozeni donove. Nebo v tom, ze z mesta zmizeli poulicni pisnickari, vypraveci, tanecnici a akrobate. I v tom, ze si mestane prestali prozpevovat politicke kuplety, neobycejne zvazneli a naprosto presne si uvedomovali, ceho je treba pro blaho statu. I v tom, ze byl nahle a z neznamych duvodu uzavren pristav. I v tom, ze „poboureny lid“ zdemoloval a vypalil vsechny kramky, v nichz se prodavaly rarity — jedina mista v celem kralovstvi, kde se daly koupit nebo na nejaky cas vypujcit knihy a rukopisy ve vsech jazycich rise, i ve starych, dnes jiz mrtvych jazycich domorodcu Zap-rulivi. I v tom, ze ozdoba mesta, jiskriva vez astrologicke observatore, trcela nyni do modreho nebe jako cerny vykotlany zub — vyhorela pri nahodnem pozaru“. I v tom, ze spotreba lihovin vzrostla za posledni dva roky na ctyrnasobek — a to prosim v Arkanaru, ktery byl jiz odedavna znam nezrizenym opilstvim! I v tom, ze obvykle zakriknuti, utrapeni rolnici se ted nadobro zahrabali do zeme ve svych Vonickach, Rajskych Pocelech a Nebeskych Baldachynech a netroufali si vylezt ze svych der ani kvuli polnim pracim. A konecne i v tom, ze stary mrchozrout Paveza Rumpal presidlil do mesta v predtuse velkeho sousta… Kdesi v hloubi palace, v prepychovych komnatach, kde podagricky kral, ktery dvacet let nespatril slunce ze strachu pred vsim na svete, syn vlastniho pradedecka, se slabomyslne pochichtava a podepisuje jeden strasny ortel za druhym a odsuzuje jimi k smrti umucenim nejcestnejsi a nejnezistnejsi lidi, kdesi tam dozraval obludny vred a dalo se cekat, ze tento vred v nejblizsich dnech praskne…
Rumata uklouzl po rozslapane dyni a zvedl hlavu. Byl v ulici Dikuvzdani, v rajonu serioznich kupcu, smenarniku a klenotnickych mistru. Po obou stranach ulice staly masivni stare domy s kramy a kramky, chodniky tu byly siroke, dlazba z zulovych kvadru. Obvykle tu bylo mozno potkat urozene a ty zamoznejsi, ale ted se proti Rumatovi valil husty dav rozzurenych lidi nejnizsich vrstev. Rumatu opatrne obchazeli, pochlebnicky po nem pokukovali, nekteri se pro jistotu uklaneli. Z oken v hornich poschodich couhaly otyle obliceje a na nich se usazovala vzrusena zvedavost. Kdesi vpredu se ozyvaly panovite vykriky: „Tak pokracujte v ceste… Neshlukujte se… Tak bude to?“ A z davu bylo slyset hlasy:
„Prave v nich je nejvetsi zlo, z nich pochazi nejvetsi nebezpeci.
Napohled jsou klidny, pocestny, ctihodny, kouknes na nej — no co, obycejnej kupec, ale vevnitr je plnej jedu!“
„Ale ze mu dali, lumpovi! Teda ja uz jsem na ledacos zvyklej, ale priznam se, az se mi delalo spatne, kdyz jsem to videl…“
„To zas voni umej! Spravny kluci! To srdce v tele poskoci. Ti nezklamou^
„Stejne to mozna nemuseli delat. Prece jenom to byl clovek, zivej tvor… Dobra, provinil se, tak zaslouzil trest, dostat za vyucenou, ale proc hned takhle?“
„Nech si ty reci, jo? A mluv potichu. Jednak jsou kolem lidi…“
„Sefe, sefe, tady je pekny sukno. A kdyz si dupneme, da ho levne! Ale musi se honem, nebo to zase schlamstnou lidi od Pakina!“
„Hlavne nesmis pochybovat, chlapce. Nejdulezitejsi je verit. Kdyz urady neco udelaji, znamena to, ze vedi, co delaji…“
