Uz zase nekoho zamordovali, pomyslel si Rumata. Dostal chut zahnout a oklikou obejit misto, odkud se hrnul dav a kde se ozyvaly vykriky o neshlukovani a pokracovani v ceste. Ale nezahnul. Jen si rukou prejel vlasy, aby mu spadly pramen nezakryval kamen ve zlate obruci. Protoze kamen nebyl kamen, nybrz objektiv televizni kamery, a obruc nebyla obruc, ale vysilacka. Historikove na Zemi videli a slyseli vsechno, co videlo a slyselo onech dve ste padesat vyslancu Zeme na deviti kontinentech teto planety. A proto byli pracovnici Ustavu povinni divat se a poslouchat.
Rumata zvedl bradu, schvalne roztahl mece do stran, aby jimi co nejvic narazel do chodcu, a vykrocil prostredkem ulice primo proti lidem, kteri pred nim uctive uskakovali a uvolnovali mu cestu. Ctyri podsaditi nosici s pomalovanymi tlamami prenesli pres ulici stribrita nositka. Za zaclonkami vykoukla hezka, chladna tvaricka s nalicenymi rasami. Rumata strhl klobouk a uklonil se. Byla to donna Oka-na, momentalni milenka orla naseho dona Reby. Kdyz spatrila vzneseneho kavalira, nyve a vyznamne se na nej usmala. Dalo by se bez nejmensiho zavahani vyjmenovat snad dvacet urozenych donu, kteri kdyby byli takovym usmevem pocteni, utikali by ke svym zenam a milenkam s radostnou zpravou: „Ted at si na me kazdy da pozor, ted muzu koupit a prodat, koho budu chtit, ja jim to vratim!“ Takove usmevy jsou totiz vzacna a kolikrat neocenitelna vec. Rumata se zastavil a sledoval nositka pohledem. Musim se rozhodnout, napadlo ho. Musim se konecne rozhodnout… Otrasl se pri pomysleni, co bude muset podstoupit. Ale ja prece musim! Musim… A je rozhodnuto, pomyslel si. Stejne neni jine vychodisko. Dnes vecer. Dosel ke kramku se zbranemi, kam kdysi chodival poptat se na ceny dyk a poslechnout si verse, a znovu se zastavil. Tak takhle je to…, tentokrat jsi byl na rade ty, dobry otce Hauku…
Dav uz proridl. Dvere kramku byly vytrzeny z pantu, okna vymlacena. Ve dvernim otvoru stal opren nohou o verej obrovity vojak v sede kosili. Druhy, hubenejsi, sedel na bobku u zdi. Vitr honil po dlazdeni zmuchlane listy popsaneho papiru.
Hromotluk si zastrcil prst do ust, chvili ho cucal, pak ho vytahl a pozorne prohledl. Prst byl zakrvaceny. Vojak zachytil Rumatuv pohled a dobromyslne zasipal:
„Kouse, mrcha, jako tchor…“ Druhy vojak se chvatne uchichtl. Byl to takovy bledy hubenour, rozpacity, s uhro vitym oblicejem, na nemz bylo na prvni pohled znat, ze je to novacek, zelenac, bazant…
„Co se tady stalo?“ zeptal se Rumata.
„Vzali jsme si do pradla zakuklenyho pismaka,“ rekl bazant vzrusene.
Dlouhan ani trochu nezmenil pozu a znovu si zacal cucat prst.
„Pozor!“ zavelel Rumata potichu.
Bazant horempadem vyskocil a popadl sekyru. Hromotluk chvilku uvazoval, ale pak prece jen spustil nohu na zem a postavil se pomerne rovne.
„Jakeho pismaka?“ informoval se Rumata.
„To prosim nevim,“ rekl bazant. „Na rozkaz otce Cupika…“
„No a co? Zatkli jste ho?“
„Jo. Zatkli.“
„To je dobre,“ rekl Rumata.
To opravdu nebylo spatne. Jeste zbyval cas. A cas je ze vseho nejdrazsi, pomyslel si Rumata. Hodina ma cenu zivota, den ma hodnotu nedozirnou.
„A kam jste ho dali? Do Veze?“
„Coze?“ optal se bazant roztrzite.
„Ptam se, kde je ted. Ve Vezi?“
Na uhro vite tlamicce se roztahl nejisty usmev. Dlouhan se rozreh-tal. Rumata se prudce otocil. Tam na druhe strane ulice visela na tramu vrat jako pytel hadru mrtvola otce Hauka. Nekolik otrhanych kluku na nej ze dvora civelo s otevrenymi papulami.
„Ted uz do Veze neposilaji kazdyho,“ zasipal vzadu dlouhan dobromyslne. „Tedka to u nas jde raz dva. Uzel za ucho a vytahnout na vzduch…“
Bazant se znovu uchichtl. Nevidomyma ocima se po nem Rumata ohledl a pomalu presel ulici. Tvar smutneho basnika byla cerna a cizi. Rumata sjel ocima niz. Jen ruce byly zname, dlouhe hubene prsty potrisnene inkoustem…
Neodchazime ze zivota, ze zivota jsme odvadeni. Jen posetilec marne doufa, ze na te hruze neco zmeni. Nic nezmeni, nic nedokaze, je bezmocny, ma slabe paze a netusi a nema zdani, kde chobotnice srdce skryva. A mozna — srdce nema ani. ta chobotnice pomsty chtiva…
Rumata se obratil a zamiril pryc. Hodny, slaby Hauk… Chobotnice ma srdce. A my dokonce vime, kde je ma. A to je nejhorsi ze vseho, muj tichy, bezmocny priteli. Vime, kde je, ale nedokazeme je probodnout, aniz prolijeme krev tisicu zastrasenych, omamenych lidi. A tech je tolik, beznadejne mnoho zaostalych, izolovanych, roztrpcenych nekonecnou nevdecnou praci, ponizenych, zatim neschopnych povznest se nad touhu ziskat nejaky ten medak navic… A neni zatim mozne je poucit, sjednotit, usmernit, zachranit je pred nimi samymi. Je brzy, prilis brzy. V Arkanaru se o nekolik staleti drive, nez se predpokladalo, vylilo z brehu sede bahno, nenarazi na zadny odpor, takze zbyva jedine: zachranit aspon tech nekolik malo lidi, ktere je jeste mozno zachranit. Budacha, Tarru, Nanina a jeste takovych deset, dejme tomu dvacet dalsich…
Ale uz jen pomysleni, ze tisice jinych, snad o neco mene talentovanych, ale rovnez poctivych, opravdu urozenych lidi je definitivne odsouzeno k zahube, vyvolavalo v dusi ledove mrazeni a pocit vlastni spatnosti. Cas od casu byl ten pocit tak silny, az kalil vedomi, a Rumata jako by primo pred sebou videl zada onech sedych lumpu, ozarovana purpurovymi zablesky vystrelu, zvirecim strachem zkrivenou tvar dona Reby, jindy nenapadnou, bledouckou, a Veselou vez, jak se pomalu propada do svych hlubin… Ano, to by byl pozitek. To by byla opravdova prace. Prave makroskopicke ovlivneni. Ale potom… Ano, oni tam v Ustavu maji pravdu. Pak by prislo to nevyhnutelne. Krvavy chaos v zemi. Rumpalova nocni armada se vynori na povrch, deset tisic hrdlorezu, prokletych vsemi cirkvemi, nasilniku, vrahu a prznitelu; tlupy barbaru s medenou kuzi schazeji z hor a hubi vsechno zive, od kojencu po starce; obrovske tlupy hruzou sile-jicich vesnicanu a mestanu prchaji do lesu, do hor, do pousti; tvoji privrzenci — veseli, odvazni lide — si navzajem rozparuji bricha v nelitostnem boji o moc a o pravo vlastnit kulomet po tve nevyhnutelne nasilne smrti… A prijde ta hloupa smrt — z cise vina, kterou ti poda nejlepsi pritel, nebo od sipu z kuse, ktery hvizdne odnekud zpoza zavesu a vpije se ti do zad. A zkamenely oblicej toho, kdo te prijde ze Zeme vystridat a najde vymrelou, krvi zalitou, v pozarech dohorivajici zem, kde vsechno, naprosto vsechno bude nutno zacinat od zacatku…
Kdyz Rumata kopl do dveri sveho domu a vstoupil do nadherne, trebaze trochu zasle haly, mracil se jako noc. Kdyz ho Muga, sedivy prihrbly sluha, ktery uz ctyricet let odslouzil jako lokaj, spatril, najezil se a s hlavou mezi rameny pozoroval, jak pan strhava klobouk, plast a rukavice, odhazuje na lavici remeni s meci a stoupa do svych komnat. V salonu Rumatu cekal mlady sluha Uno.
„Rekni, at mi prinesou jidlo,“ zahucel Rumata. „Do pracovny.“
Chlapec se ani nepohnul.
„Mate tam navstevu,“ oznamil zarputile.
„Kdo zas?“
„Nejaka holka. Nebo mozna donna. Chova se jako holka, vlidne, ale oblecena je urozene… Krasavice.“
Kira, pomyslel si Rumata nezne a s ulevou. Och, to je vyborne!
Jak to vycitila, malicka moje… Chvilku stal se zavrenyma ocima a soustredoval roztoulane myslenky.
„Mam ji vyhodit, nebo jak?“ zeptal se hoch bez okolku.
„Ty jsi nemehlo,“ rekl Rumata. „To spis vyhodim ja tebe. Kde
„No prave v pracovne,“ rekl chlapec a pokusil se o usmev.
Rumata tam rychle zamiril.
„At prinesou jidlo pro dva,“ naridil v chuzi. „A povidam ti, nikoho dovnitr nepustis! Ani kdyby prisel kral, cert nebo sam don Re-ba…“
Sedela v kresle s nohama zkrizenyma pod sebou, podepirala si bradu pestickou a listovala v Traktatu o pomluvach. Kdyz Rumata vstoupil, zvedla hlavu, ale on ji nenechal vstat. Priskocil k ni, objal ji, zaboril nos do jejich bohatych, vonavych vlasu a mumlal: „To je dobre, ze jsi prisla, Kiro… To je dobre…“
Nebylo na ni nic zvlastniho. Docela obycejna divenka, osmnact let, zvednuty nosik, jeji otec pomocnik pisare u soudu, bratr poddustojnik v udernem oddilu. A nikdo ji nechce za zenu, protoze je zrzava a zrzave nemaji v Arkanaru radi. Ze stejneho duvodu je az obdivuhodne ticha a ostychava, uplne jina nez ty ukricene, domyslive mestky, ktere jsou u vsech spolecenskych vrstev tak vysoko ceneny. Nepodobala se ani unylym krasavicim ode dvora, ktere prilis brzy a jiz na cely zivot poznaly, jaky je smysl existence zeny. Ale milovat umela prave tak, jako
