vypady a odrazy, pak zabodl mece do steny, nahnul se nad prazdny dzber a rozkazal: „Lej!“ Bez mydla to bylo zle, ale Rumata si uz zvykl. Chlapec mu lil jeden dzban po druhem na zada, na krk, na hlavu a brucel: „Vsude se zije normalne, jenom u nas jsou samy vymyslenosti. Kdo to kdy videl — myt se ve dvou skopkach? Na zachod se postavi nejakej hrnec… Kazdej den cistej rucnik… A pritom se ani nepomodlite a hopsate tady nahej s meci…“
Rumata se drbal rucnikem a poucoval:
„Ja jsem ode dvora, nejsem ledajaky vsivy baron. Kdo zije u dvora, musi byt cisty a vonet.“
„Jeho Velicenstvo ma jiny starosti, nez aby k vam cuchalo,“ namitl chlapec. „Je vseobecne znamo, ze se Jeho Velicenstvo ve dne v noci modli za nas, hrisny. To napriklad don Reba se nikdy nemyje. Slysel jsem to na vlastni usi, vypravel to jeho lokaj.“
„Dobre, tak uz nehudruj,“ rekl Rumata a natahl si nylonove tilko.
Chlapec se na takove obleceni dival se zjevnym nesouhlasem. O tomhle tilku se uz davno vykladaly mezi arkanarskym sluzebnictvem cele povesti. Ale v tom si Rumata pri nejlepsi vuli nemohl pomoci z prirozene lidske stitivosti. Kdyz si natahoval trenyrky, odvratil chlapec hlavu a zahybal rty, jako by uplivoval pred dablem.
Stejne by neskodilo zavest tady do mody spodni pradlo, rekl si Rumata. Nenasilne by se toho dalo dosahnout jedine prostrednictvim zen, avsak Rumata v tomto smeru projevoval vybiravost, u vyslance na cizi planetu az nepripustnou. Rytir a vetroplach, znaly zivota v hlavnim meste a poslany do vyhnanstvi do zapadle provincie za souboj kvuli zene, mel mit spravne aspon dvacet milenek. Rumata se ze vsech sil snazil si svou povest udrzet. Polovina lidi, ktere mel k ruce, misto aby delala nejakou kloudnou praci, venovala se vyhradne tomu, ze o nem roznasela odporne klepy vzbuzujici nadseni a zavist v radach mladickych prislusniku gardy. Desitky zklamanych dam, u nichz se Rumata umyslne zdrzoval dlouho do noci, aby jim recitoval basne (po vymene strazi bratrsky polibek na tvaricku a skok z balkonu do naruce velitele nocni hlidky, znameho dustojnika), si navzajem jedna pres druhou vykladaly o skutecne nejvybranejsich zpusobech rytire z metropole. Rumatu udrzovala jedine ctizadost techto hloupych a neslychane zpustlych zenskych, ale problem spodniho pradla zustaval otevreny. Oc jednodussi to bylo s kapesniky! Hned na prvnim balu vytahl Rumata z manzety puvabny krajkovy satecek a osusil si jim rty. Na pristim bale si uz udatni gardiste utirali zpocene obliceje velkymi i malymi kousky latky ruznych barev, s vysivkami a monogramy. A za mesic se objevili svihaci, kteri na ohnutem predlokti nosili cela prosteradla, jejichz cipy se elegantne vlacely po podlaze.
Rumata si natahl zelene kalhoty a bilou batistovou kosili se za-pranym limcem.
„Ceka nekdo?“ zeptal se.
„Lazebnik,“ odpovedel chlapec. „A pak sedi v jidelne dva dono-ve, don Tameo a don Sera. Porucili si vino a hrajou vrhcaby. Cekaji vas k snidani.“
„Jdi a zavolej lazebnika. Urozenym donum rekni, ze za chvili prijdu. A nebud drzy, mluv s nimi zdvorile…“
Snidane nebyla prilis bohata a ponechavala misto pro brzky obed. Podavala se vydatne korenena pecene a psi usi nalozene v octe. Pilo se sumive irukanske, huste hnede estorske a bile soanske. Don Tameo obratne porcoval dvema kinzaly skopovou kytu a styskal si na opovazlivost nizsich stavu. „Mam v umyslu ucinit podani na nejvyssi mista,“ prohlasil. „Slechta zada, aby chudine a te chamradi remeslnicke byl zakazan pristup na verejna prostranstvi a na ulice. At chodi pres dvory a zadnimi vchody. A v pripadech, kdy vstup delnika na ulici je nevyhnutelny, prikladne veze-li chleb, maso a vino do slechtickych domu, musi mit zvlastni povoleni ministerstva ochrany tru-nu.“ „Obrovsky napad!“ vykrikl don Sera nadsene a prskal kolem sebe sliny a stavu z pecene. „To vcera u dvora…“ A vypravoval posledni novinku. Laska dona Reby, dvorni dama Okana, z neopatrnosti slapla krali na nemocnou nohu. Jeho Velicenstvo se rozzurilo, obratilo se na dona Rebu a naridilo provinilou zenu exemplarne potrestat. Don Reba na to ani okem nemrkl a odpovedel: „Vykonam, Vase Velicenstvo. Hned dnes v noci.“ „Ja jsem se tak chechtal,“ koncil don Sera sve vypraveni, „ze mi na bluze ulitly dva hacky…“
Protoplazma, napadlo Rumatu. Obycejna zerouci a rozmnozujici se protoplazma.
„Ano, urozeni donove,“ rekl nahlas. „Don Reba je nesmirne moudry muz…“
„Oho!“ pridal se don Sera. „A jak! Hlava otevrena!“
„Vynikajici statnik,“ prohlasil don Tameo vyznamne a procitene.
„Cloveku dnes prijde az s podivem,“ pokracoval Rumata s vlidnym usmevem, „co se o nem rikalo jeste pred rokem. Vzpominate si, done Tameo, jak vtipne jste se vysmival jeho krivym noham?“
Don Tameo se zakuckal, nacez jedinym douskem do sebe obratil sklenici irukanskeho.
„Na to si nevzpominam,“ zamumlal. „Ja jsem nikdy moc na vtipy nebyl…“
„Ale ano, ja si na to vzpominam,“ rekl don Sera a vycitave pokyvoval hlavou.
„No bodejt!“ vykrikl Rumata. „Vy jste prece pri tom byl, done Sero! Vzpominate si, ze jste se zertovnym slovum dona Tamea smal tak, ze vam ulitlo neco z garderoby…“
Don Sera zbrunatnel a zacal se dlouze a zmatene ospravedlnovat, a neustale pri tom lhal. Zamraceny don Tameo se soustredil na silne estorske, a jelikoz se, podle jeho vlastnich slov, „predevcirem rano rozjel a dodneska se nemuze zastavit“, museli ho pri odchodu z obou stran podpirat.
Byl jasny slunecny den. Prosty lid se potloukal mezi domy a hledal, co by stalo za ocumovani, kluci pisteli, hvizdali a hazeli po sobe blato, z oken se vyklanely peknoucke mestky v cepeckach, koketni sluzticky snive hazely vlhkyma ockama a nalada se zacala ponenahlu zvedat. Don Sera neobycejne sikovne podrazil nohu nejakemu chlapikovi a div se neumlatil smichy, kdyz pozoroval, jak se chlapik vali v kaluzi. Don Tameo najednou zjistil, ze si remeni s meci natahl obracene, krikl „Stat!“ a zacal se tocit na miste ve snaze obratit se uvnitr remeni. Donu Serovi zase neco uletlo od bluzy. Rumata chytil nejakou sluzticku, ktera bezela kolem, za ruzove ousko a pozadal ji, aby donu Tameovi pomohla dat se do poradku. Kolem urozenych donu se okamzite shlukl dav cumilu davajicich sluzticce takove rady, ze chudak holka cela zrudla, a z bluzy dona Sery se sypalo krupobiti knofliku, prezek a hacku. Kdyz konecne vykrocili na dalsi cestu, zacal don Tameo hlasite davat ve vseobecnou znamost dodatek ke svemu podani, kde poukazoval na nutnost „nezahrnovat pohledne osoby zenskeho pohlavi do pojmu chudina a prosty lid“. A tu se jim do cesty pripletl povoz nalozeny kvetinaci. Don Sera tasil oba mece a prohlasil, ze urozeni donove nejsou povinni obchazet prachsproste kvetinace a ze si proklesti cestu skrz povoz. Ale zatimco miril a snazil se rozeznat, kde konci domovni zed a kde zacinaji kvetinace, popadl Rumata kola, otocil povoz a uvolnil tak cestu. Cumilove, nadsene prihlizejici, provolali Rumatovi trikrat slava. Urozeni donove uz chteli vykrocit dal, ale z okna ve druhem poschodi vystrcil plesnivou hlavu tlusty kramar a zacal vykrikovat cosi o vytrznostech lidi ode dvora, s nimiz „orel nas don Reba co nevidet zatoci“. Bylo nutno se pozdrzet a premistit do onoho okna cely naklad kvetinacu. Do posledniho zbyleho kvetinace vhodil Rumata dve zlate mince s profilem Pice VI. a vstrcil ho do ruky zkoprnelemu majiteli povozu.
„Kolik jste mu dal?“ zeptal se don Tameo, kdyz kousek poodesli.
„Malickost,“ odpovedel Rumata nedbale, „dve zlatky.“
„Pri pateri svatyho Miky!“ vykrikl don Tameo. „Vy jste bohac! Nechcete, ja bych vam prodal sveho chamacharskeho hrebce?“
„Radsi ho na vas vyhraju ve vrhcabech,“ rekl Rumata.
„To je napad!“ rekl don Sera a zastavil se. „Proc bychom si neza-hrali vrhcaby?“
„Primo tady?“ zeptal se Rumata.
„A proc by ne?“ rekl don Sera. „Nevidim jediny duvod, proc by si tri urozeni donove nemohli zahrat vrhcaby tam, kde se jim zachce!“
Najednou don Tameo upadl. Don Sera zakopl o jeho nohy a rovnez se natahl.
„Docela bych byl zapomnel,“ rekl na zemi. „Vzdyt my musime do straze!“
Rumata je postavil na nohy a vedl kazdeho po jedne strane za loket. Pred rozlehlym, pochmurnym domem dona Satariny se zarazil.
„Nezastavime se u stareho dona?“ zeptal se.
„Nevidim jediny duvod, proc by se tri urozeni donove nemohli zastavit u stareho dona Satariny,“ prohlasil don Sera.
Don Tameo otevrel oci.
„Jakozto sluzebnici krale,“ prohlasil slavnostne, „musime vzdy a vsude hledet do budoucnosti. Don Satarina — to je minula etapa vyvoje, davno prekonana. Vpred, urozeni donove! Ja musim do straze…“
„Vpred,“ souhlasil Rumata.
Donu Tameovi znovu klesla hlava na prsa. Pak uz se neprobral. Don Sera vykladal o svych milostnych uspesich a ohybal pritom jeden prst za druhym. Tak dosli do palace. Na straznici ulozil Rumata s ulevou dona
