Tamea na lavici. Don Sera usedl ke stolu, ledabyle odstrcil hromadku rozkazu podepsanych kralem a prohlasil, ze konecne nadesla chvile, kdy je mozno popit chlazene irukanske. At vrchni privali sud, rozkazal, a tamhlety holky (ukazal na sluzbu konajici gardisty, kteri u vedlejsiho stolu mazali karty) at jdou sem! Prisel velitel straze, porucik gardove roty. Dlouho si prohlizel dona Tamea a pozoroval dona Seru; kdyz se ho don Sera zeptal, „proc vsechny kvety uvadly v tajemnem lasky sadu“, usoudil, ze by asi nemelo smysl posilat je ted do straze. At si tu zatim polezi.
Rumata prohral s porucikem zlatak a popovidal si s nim o novych typech remeni k uniforme a o zpusobech ostreni mecu. Poznamenal mimochodem, ze se chysta zajit k donu Satarinovi, ktery ma zbran brousenou postaru, a neobycejne se rozhorcil, kdyz se dovedel, ze se ctihodny velmoz docista zblaznil: uz pred mesicem propustil sve zajatce, rozpustil druzinu a svuj prebohaty soubor mucidel bez nahrady odevzdal statu. Sto dva roky stary kmet prohlasil, ze hodla zasvetit zbytek zivota dobrym skutkum, takze ted uz tady asi dlouho nebude.
Rumata se rozloucil s porucikem, vysel z palace a zamiril do pristavu. Obchazel kaluze, preskakoval vymoly naplnene rezatou vodou, lokty bez okolku rozrazel civejici prostacky, pomrkaval na devcata, na nez jeho vzhled pusobil bezpochyby neodolatelnym dojmem, klanel se damam, ktere sluhove nesli v nositkach, pratelsky se zdravil se znamymi slechtici a zamerne nevenoval pozornost prislusnikum sedych udernych oddilu.
Udelal si malou zachazku, aby mohl navstivit Vlasteneckou skolu. Tato skola byla zrizena z nadace dona Reby pred dvema lety a jejim ukolem bylo vychovavat z vyrostku stredne majetneho a kupeckeho puvodu vojenske a urednicke kadry. Byla to zdena budova soucasne architektury, beze sloupu a basreliefu, s tlustymi zdmi, uzkymi stril-novitymi okny a dvema pulkruhovitymi vezemi po stranach hlavni brany. V pripade potreby bylo mozne se v ni opevnit.
Po uzkych schodech vystoupil Rumata do prvniho patra. S ostruhami cinkajicimi o kamennou podlahu zamiril kolem trid do kancelare spravce skoly. Ze trid zaznivalo bzuceni hlasu a sborove vykriky. „Kdo je kral? Nejjasnejsi Velicenstvo. Kdo to jsou ministri? Verni, neznajici pochybnosti…“ „…abuh, nas Stvoritel, pravil: Zatratim! — A zatratil…“ „…kdyz polnice dvakrat zatroubi, rozbehnete se ve dvojicich jako do rojnice a sklonite kopi…“ „…jestlize muceny ztrati vedomi, nenechat se unest a okamzite prerusit muceni…“ Skola, rikal si Rumata v duchu. Stredisko moudrosti. Opora kultury…
Bez klepani se oprel do nizkych klenutych dveri a vstoupil do kancelare, tmave a ledove jako sklep. Od obrovskeho stolu zavaleneho papiry a rakoskami vyskocil dlouhy hranaty muz, plesaty, se zapadlyma ocima, upnuty do prilehave sede uniformy s prymky ministerstva ochrany trunu. Byl to sam spravce Vlastenecke skoly, ve- lemoudry otec Kin — sadista a vrah vysveceny na mnicha, autor spisu Traktat o udavani, jimz na sebe upoutal pozornost dona Reby.
Rumata kyvl v odpoved na kvetnate privitani, usedl do kresla a prehodil si nohu pres nohu. Otec Kin zustal stat a predklonil se na znameni uctive pozornosti.
„Tak jak se dari?“ zeptal se Rumata blahosklonne. „Jedny pismaky podrezavame, jine vychovavame?“
Otec Kin se zasklebil.
„Pismak neni nepritel krale,“ odpovedel. „Nepritelem krale je pismak snilek, pismak pochybujici, pismak neverici! A my tady…“
„No dobra, dobra,“ prerusil ho Rumata. „Verim. Co ted pises? Cetl jsem tvuj traktat — je to uzitecna kniha, ale hloupa. Jak jsi to mohl napsat? Hanba!“
„Neslo mi o to blysknout se znalostmi,“ odpovedel otec Kin dustojne. „Jedine, oc jsem se snazil, bylo prospet statu. Chytre nepotrebujeme. Potrebujeme verne. A my…“
„No dobra, dobra,“ prerusil ho Rumata. „Verim. Tak pises ted neco noveho nebo ne?“
„Chystam se predlozit ministru k posouzeni uvahu o novem statu, za jehoz vzor povazuji Oblast Svateho radu.“
„Co je to za napad?“ podivil se Rumata. „To chces z nas vsech nadelat mnichy?“
Otec Kin pritiskl ruce na prsa a pokrocil vpred.
„Nechte si to vysvetlit, urozeny done,“ vyhrkl zapalene a olizl si rty. „Podstata je v necem docela jinem! Podstata je v zakladnich principech noveho statu. Jsou proste a jsou pouze tri: slepa vira v neomylnost zakonu, bezvyhradna poslusnost techto, jakoz i ostrazite sledovani vsech vsemi.“
„Hm,“ utrousil Rumata. „A proc?“
„Jak to proc?“
„Ty jsi prece jen hlupak,“ rekl Rumata. „No nic, verim. Co jsem to vlastne chtel… Aha! Zitra prijmes dva nove ucitele. Jmenuji se — otec Tarra, velmi ctihodny kmet, zabyva se tou… kosmografii, a bratr Nanin, taky verny a oddany clovek, vyzna se v historii. Jsou to moji lide, tak je prijmi uctive. Tady je zaloha.“ Na stul se zazvonenim dopadl mesec. „Tvuj podil je tady — pet zlatych… Vsechno jasne?“
„Ano, urozeny done,“ prisvedcil otec Kin.
Rumata zivl a rozhledl se.
„To je dobre, ze je ti vsechno jasne,“ rekl. „Muj otec mel nevim-proc tyhle lidi moc rad a pred smrti mi ulozil, abych se postaral o jejich zivot. Vysvetli mi, moudry muzi, kde se v urozenem donovi muze vzit takova sympatie k pismakovi?“
„Treba maji nejake mimoradne zasluhy,“ nadhodil otec Kin.
„Co tim mas na mysli?“ zeptal se Rumata podezrivave. „Ackoli dost mozna. Ano… Nejaka hezounka dcerka nebo sestra… Vino tu pochopitelne nemas?“
Otec Kin provinile rozhodil rukama. Rumata vzal ze stolu jeden z listku a chvili si ho drzel pred ocima.
„Vseobecna napomoc,“ precetl nahlas. „Mudrcove!“ Pustil listek na podlahu a vstal. „Dbej na to, aby jim tady ta tva smecka ucencu neublizovala. Ja je nekdy prijdu navstivit, a jestli uslysim…“ Pristrcil otci Kinovi pod nos zatatou pest. „No nic, neboj se, ja nebudu…“
Otec Kin se zdvorile uchichtl. Rumata mu pokyvl a zanechavaje na podlaze ryhy od ostruh zamiril ke dverim.
Na ulici Dikuvzdani zasel do zbrojniho obchodu, koupil si nove zachytne krouzky k pochve, vyzkousel si nekolik dyk (hazel jimi do steny, potezkaval je v dlani, ale nelibily se mu), pak si sedl na pult a popovidal si s majitelem, otcem Haukem. Otec Hauk mel hodne, smutne oci a male blede ruce s nemytymi skvrnami od inkoustu. Rumata se s nim trochu prel o prednostech Curenovych versu, vyslechl zajimavy komentar k versi „Jak uvadly listek na dusi pada…“, pozadal, aby mu otec Hauk zarecitoval neco noveho, zavzdychal si spolecne s autorem nad nevyslovne smutnymi slokami a na odchodu zarecitoval „Byt, ci nebyt?“ ve vlastnim prekladu do irukanstiny.
„Svaty Miko!“ vykrikl rozohneny otec Hauk. „Ci jsou to verse?“
„Moje,“ prohlasil Rumata a odesel.
Zasel do Sede radosti, vypil sklenici arkanarske. brecky, poplacal cisnici po tvari, obratnym trhnutim mece prevrhl stolek systemizova-neho informatora, ktery na nej vyvaloval prazdne oci, pak zasel do nejvzdalenejsiho kouta a vyhledal tam osumeleho, vousateho muze s kalamarem zavesenym na krku.
„Bud zdrav, bratre Nanine,“ pozdravil. „Kolik suplik jsi dneska napsal?“
Bratr Nanin se stydlive usmal a vycenil drobne zkazene zuby.
„Ted se pise malo suplik, urozeny done,“ odpovedel. „Jedni jsou toho nazoru, ze o neco prosit je stejne marne, a druzi doufaji, ze si v nejblizsi dobe stejne vezmou, co chteji, a bez ptani.“
Rumata se mu naklonil k uchu a poseptal, ze zalezitost s Vlasteneckou skolou je zarizena.
„Tady mas dve zlatky,“ rekl nakonec. „Oblec se a dej se do poradku. A bud opatrny… aspon v prvni dny. Otec Kin je nebezpecny clovek.“
„Prectu mu svuj Traktat o pomluvach,“ rekl bratr Nanin vesele. „Diky, urozeny done.“
„Co ty vsechno neudelas pro svetlou pamatku sveho otce!“ rekl Rumata. „A ted mi povez, kde najdu otce Tarru.“
Bratr Nanin se prestal usmivat a roztrzite zamrkal.
„Vcera tady doslo ke rvacce,“ vysvetloval. „A otec Tarra trochu prebral. A navic je zrzavy… Zlomili mu zebro.“
Rumata vztekle hekl.
„To je ale smula!“ prohlasil. „Proc vy tolik chlastate?“
„Nekdy se clovek tezko udrzi,“ rekl bratr Nanin smutne.
„To je fakt,“ souhlasil Rumata. „Inu co, tady mas jeste dve zlatky a davej na nej pozor.“
Bratr Nanin se shybl a chytal ho za ruku. Rumata couvl.
„No no,“ rekl prisne. „Tohle nebyl nejzdarilejsi z tvych zertiku, bratre Nanine. Sbohem.“
