nebudou nic zacinat ze strachu pred zlobou vsemocneho ministra, ale otrhancum nocni armady se postavit dokazou, tim spis, ze lupici budou dnes v noci hledat snadnou korist. Dve kuse, ctyri halapartny, tezke reznicke noze, zelezne prilbice, masivni dvere, podle zvyklosti okovane… Nebo ze bych prece jen nikam nechodil?
Rumata vysel po schodech nahoru a po spickach vstoupil ke Kire do pokoje. Spala oblecena, stocena do klubicka na nerozestlane posteli. Rumata nad ni chvili stal se svicnem v ruce. Ma odejit, nebo ne? Hrozne rad by zustal. Prikryl ji prehozem, polibil na tvar a vratil se do pracovny. Musim jit. Treba se tam bude neco dit a pozorovatel musi byt v centru udalosti. A historikove z toho budou mit uzitek. Usklibl se, sejmul z hlavy obruc, peclive otrel mekkym semisem objektiv a znovu si obruc nasadil. Pak zavolal Una a naridil mu prinest vojenskou uniformu a vylestenou medenou prilbu. Pod bluzu, primo na tricko, az ho zamrazilo, si natahl kosili z plastickeho kovu formovanou jako brneni (zdejsi dratene kosile sice dobre chranily pred mecem a dykou, ale sipy z kusi jimi pronikaly jako maslem). Kdyz si stahoval remen stejnokroje a zapinal kovove prezky, rekl Unovi:
„Poslouchej me, chlapce. Tobe duveruju ze vsech nejvic. At se tady deje cokoli, Kira musi zustat ziva a zdrava. At treba shori dum, at nam seberou vsechny penize, ale Kiru mi uchran. Odved ji po strechach nebo pres sklepy, jak chces, ale uchran ji. Rozumis?“ „Rozumim,“ odpovedel Uno. „Dneska byste nemel odchazet…“ „Poslouchej jeste. Kdybych se do tri dnu nevratil, vezmes Kiru a zavedes ji do sajvy, do polesi Skytanda. Vis, kde to je? No, a v tom polesi Skytanda najdes Opily brloh, to je takova chalupa, stoji stranou od silnice. Zeptas se, kazdy ti to ukaze. Jenom davej pozor, koho se ptas. V te chalupe bude clovek, rikaji mu otec Kabani. A tomu vsechno povis. Rozumis?“
„Rozumim. Ale radsi byste nemel nikam chodit…“ „Rad bych zustal. Ale nejde to — sluzba je sluzba… No, tak jak jsem po vi dal!“
Zlehka cvrnkl chlapce do nosu a usmal se v odpoved na jeho nepodareny usmev. Dole pronesl kratky povzbudivy proslov k sluzebnictvu, vysel ze dveri a znovu se ocitl v naproste tme. Za jeho zady zarachotily zavory.
Princovy komnaty byly za vsech dob strezeny nedbale. Snad prave proto na arkanarske prince nikdo nikdy nespachal atentat. A zejmena o dnesniho, prince nemel nikdo zajem. Nikomu na svete nebyl potrebny ten neduzivy chlapec modrych oci, komukoli jinemu podobny vic nez svemu otci. Rumatovi se chlapec libil. Jeho vychova byla zdejsimi pedagogy vyslovene zanedbana, takze byl vnimavy, nebyl kruty, nesnasel — pochopitelne instinktivne — dona Rebu, rad hlasite prozpevoval nejruznejsi pisnicky s Curenovymi texty a hral si s lodickami. Rumata pro nej objednaval z metropole obrazkove knizky, vypravel mu o hvezdnem nebi a jednou si chlapce navzdy ziskal vypravenim o letajicich lodich. Pro Rumatu, ktery se malokdy setkaval s detmi, byl desetilety princ primym protikladem vsech spolecenskych vrstev teto divoke zeme. Prave z takovych obycejnych modrookych chlapecku, stejnych u vsech vrstev, vyrustali pozdeji lide plni bestiality, zaostalosti a slepe poslusnosti. A pritom v detskem veku v nich prece nebyly zadne stopy a zarodky podobnych zrudnosti. Kolikrat si Rumata pomyslel, jak krasne by bylo, kdyby z planety zmizeli vsichni lide starsi deseti let.
Princ uz spal. Rumata prevzal straz. Stal pritom vedle vystridaneho gardisty u postele spiciho chlapce, provadel slozite, etiketou predepsane pohyby tasenymi meci, podle tradice zkontroloval, jsou-li vsechna okna zavrena, jsou-li chuvy na svych mistech, hori-li ve vsech pokojich svicny, vratil se do predsine, zahral si s vystridanym gardistou partii vrhcabu a pozeptal se, jak urozeny don nahlizi na to, co se ve meste deje. Urozeny don, muz neobycejneho rozhledu, se hluboce zamyslel a vyslovil domnenku, ze se prosty lid chysta oslavit den svateho Miky.
Kdyz osamel, pristrcil si Rumata kreslo k oknu, usadil se co nejpohodlneji a zadival se na mesto. Princuv dum stal na navrsi a ve dne se odtud dalo prehlednout cele mesto az k mori. Ted vsak se vsechno utapelo v temnote, jen tu a tam jiskrily shluky svetel — to na krizovatkach stali prislusnici udernych oddilu s pochodnemi a cekali na signal. Mesto spalo, nebo se aspon tvarilo, ze spi. Zajimalo by me, zda obyvatele citi, ze se na ne dnes v noci hrne neco hrozneho. Nebo se stejne jako urozeny don neobycejneho rozhledu rovnez domnivaji, ze se nekdo chysta na oslavu dne svateho Miky? Dve ste tisic muzu a zen. Dve ste tisic kovaru, zbroj iru, rezniku, kramaru, klenotniku, hospodynek, prostitutek, mnichu, smenarniku, vojaku, tulaku a zbylych vzdelancu se ted prevalovalo na svych dusnych, pachem stenic prosycenych postelich. Spali, milovali se, v duchu prepocitavali zisk, plakali, skripeli zuby ze zlosti nebo pro urazku… Dve ste tisic lidi! A pro cizince ze Zeme meli vsichni neco spolecneho. Nejspis to, ze vsichni skoro bez vyjimky jeste nebyli lidmi v dnesnim slova smyslu, ale jen hrubymi odlitky, ingoty, z nichz teprve krvave veky historie vy soustruhuji praveho, hrdeho a svobodneho cloveka. Byli pasivni, chamtivi a neuveritelne, fantasticky sobecti. Psychologicky byli skoro vsichni otroky — otroky viry, otroky sobe podobnych, otroky drobnych vasni, otroky ziskuchtivosti. A jestlize se z vule osudu nektery z nich narodil nebo stal panem, nevedel, co si se svou svobodou pocit. A v nejkratsi mozne dobe se znovu staval otrokem — otrokem bohatstvi, otrokem zvracene nestridmosti, otrokem zhyralych pratel, otrokem svych otroku. Velika vetsina jich za nic nemohla. Byli prilis pasivni a prilis nevzdelani. Jejich otroctvi spocivalo v pasivite a nevzdelanosti, ale pritom pasivita a nevzdelanost rodily nove a nove otroctvi. Kdyby byli vsichni stejni, ruce by musely bezmocne klesnout a nebylo by zadne nadeje. Ale oni prece jen byli lidmi, nositeli jiskry rozumu. A neustale, hned tady, hned tam se v jejich mase zazehovaly a rozhorivaly plaminky nepredstavitelne vzdalene a nevyhnutelne budoucnosti. Zazehovaly se bez ohledu na cokoli. Bez ohledu na svou zdanlivou nesmyslnost. Bez ohledu na utlak. Bez ohledu na to, ze byly zadupavany. Bez ohledu na to, ze je nepotreboval nikdo na tomto svete a naopak vsichni na tomto svete byli proti nim. Bez ohledu na to, ze v nejlepsim pripade mohly spolehat pouze na pohrdavou, nechapavou litost…
Tyto plaminky nevedely, ze budoucnost mluvi v jejich prospech, ze budoucnost je bez nich nemozna. Nevedely, ze v tomto svete hroznych prizraku minulosti jsou jedinou realitou budoucnosti, ze jsou fermentem, vitaminem v organismu spolecnosti. Znicte tento vitamin a spolecnost bude zahnivat, vypuknou socialni kurdeje, svaly zeslabnou, oci prestanou videt, zuby vypadnou. Zadny stat se nemuze vyvijet bez vedy, jinak ho znici sousede. Bez umeni a celkove kultury ztraci stat schopnost sebekritiky, zacina podporovat mylne tendence, kazdou vterinu plodi licomerniky a zrudy, vychovava v obcanech koristnictvi a domyslivost a nakonec se zase stava koristi rozumnejsich sousedu. Je mozne podle libosti pronasledovat pismaky, zakazovat vedy, vymycovat umeni, ale drive nebo pozdeji bude nutno se vzpamatovat a treba se skripenim zubu, ale prece jen otevrit brany vsemu, co tak nenavidi vladychtivi tupci a omezenci. A byt tihle sedi, kteri jsou u moci, sebevic opovrhuji znalostmi, nejsou schopni nic ucinit proti historicke objektivite, mohou vyvoj jen pribrzdit, nikoli zastavit. Trebaze se boji vedomosti, trebaze jimi pohrdaji, stejne dospeji k tomu, ze je budou podporovat, aby se udrzeli u moci. Driv nebo pozdeji budou muset dovolit otevrit univerzity, vedecke spolecnosti, zakladat vyzkumne ustavy, observatore, laboratore, vytvaret kadry rozumnych a vzdelanych lidi, kteri uz nebudou pod kontrolou, lidi s naprosto odlisnou psychologii, s naprosto jinymi potrebami. A tito lide nemohou existovat a tim mene pracovat v drivejsi atmosfere prizemni ziskuchtivosti, nizkych zajmu, tupe samolibosti a vyhradne telesnych potreb. Potrebuji novou atmosferu — atmosferu vseobecneho a neomezeneho poznam, prodchnutou tvurcim usilim, potrebuji spisovatele, malire, skladatele, a sedi, stojici u moci, museji i tento ustupek ucinit. Kdo se vzepre, bude smeten chytrejsimi protivniky v boji o moc, ale ten, kdo tento ustupek ucini — je to paradox — si tim nevyhnutelne kope vlastni hrob. Protoze pro zabednene egoisty a fanatiky je smrtelne nebezpecny vzrust kulturnosti lidu v celem rozsahu — od prirodovednych vyzkumu az po schopnost naslouchat s pozitkem vazne hudbe… A pak prichazi epocha obrovskych socialnich otresu, ktere provazi dosud nevidany rozvoj vedy a zaroven s tim siroky proces intelektualizace spolecnosti, epocha, kdy se sede hnuti vzpina k poslednim bojum, jejichz bestialita vraci lidstvo do stredoveku, je v techto bojich porazeno a pak ve spolecnosti zbavene tridniho utlaku mizi jako realna sila navzdy.
Rumata se stale dival na mesto strnule v temnote. Tam kdesi v pachnouci komurce, schoulen na ubohem luzku, se v horecce zmita zmrzaceny otec Tarra, bratr Nanin sedi vedle nej u rozviklaneho stolku, opily, vesely a zlostny, dopisuje svuj Traktat o pomluvach a skodolibe maskuje nabubrelymi loajalnimi frazemi kruty vysmech nad sedymi. Tam kdesi v prazdnych prepychovych komnatach prechazi bez cile Gur Tvurce a s hruzou pocituje, ze proti jeho vlastni vuli tryskaji pod naporem cehosi neznameho z hlubin jeho utyrane, poslapane duse predstavy krasnych svetu, pozoruhodnych lidi, ohromujicich citu a pronikaji do vedomi. Tam kdesi, neznamo jak, travi noc doktor Budach, podlomen, srazeny na kolena, ustvany, ale zivy… Najednou neobycejne silne pocitil, ze neni zadnym bohem, ktery by ktery by v dlanich chranil svetlusky rozumu, ale bratr pomahajici bratru, syn zachranujici otce. „Zabiju dona Rebu!“ „Za co?“ „Proto-ze zabiji me bratry!“ „On nevi, co cini…“ „Zabiji budoucnost!“ „Za nic nemuze, je synem sve doby…“ „Cili nevi, ze je vinen? Ale on nevi veci! A ja, ja vim, ze je don Reba vinen.“ „A co udelas s otcem Cupikem? Otec Cupik by dal nevimco, kdyby nekdo zabil dona Re-bu. Mlcis? Asi bude treba zabit hodne lidi…“ „Nevim, mozna ze ano. Jednoho po druhem. Kazdeho, kdo vztahne ruku na budoucnost.“ „To uz tady bylo. Traveni jedem, hazeni bomb. A nikdy se nic nemenilo^ „Ba ne, menilo. Tak se vytvarela strategie revoluce.“ „Ty nepotrebujes vytvaret strategii revoluce. Ty prece chces jednoduse zabit.“ „Ano, chci.“ „A umis to?“ „Vcera jsem
