zabil donnu Okanu. Vedel jsem, ze ji zabijim, uz kdyz jsem k ni sel s perem za uchem. A mrzi me jedine to, ze jsem ji zabil bez uzitku. Takze uz me skoro naucili zabijet.“ „Ale to je prece spatne. Nebezpecne. Vzpominas na Sergeje Kozina? Na George Lenniho? A na Sabinu Krugerovou…“ Rumata si dlani otrel vlhke celo. Clovek premysli, premysli, a nakonec vymysli starou belu.
Vyskocil a otevrel okno. Skupinky svetel v temnem meste se rozhybaly, roztahly se, seradily se do retezu a hned se vynorovaly, hned zase mizely za neviditelnymi domy. Nad mesto se vznesl jakysi zvuk — vzdaleny mnohohlasy povyk. Vypukly dva pozary a ozarily sousedni strechy. V pristavu vytryskly jakesi plameny. Udalosti se daly do pohybu. Za nekolik hodin bude znamo, co znamena spojenectvi sedych a nocnich armad, paradoxni spojeni kramaru s lupici, bude znamo, ceho chce dosahnout don Reba a jakou novou provokaci si vzal do hlavy. Jednoduse receno, koho dneska vyvrazduji. Nejspis zacala noc dlouhych nozu, vyhlazovani sede generality, ktera zasla prilis daleko, a pri jednom likvidace baronu, pokud se nahodou zdrzuji ve meste, a nejnepohodlnejsich aristokratu. Copak asi Pampa, pomyslel si. Jen aby nespal, jinak se ubrani…
Nebylo mu doprano domyslet do konce. Ozvalo se bubnovani na dvere a zoufaly krik: „Otevrte! Strazny, otevrte!“ Rumata odstrcil zavoru. Dovnitr vrazil polonahy, hruzou popelavy clovek, popadl Rumatu za klopy bluzy a cely roztreseny vykrikl:
„Kde je princ? Budach otravil krale! Irukansti spioni vyvolali ve meste vzpouru! Zachrante prince!“
Byl to ministr dvora, hloupy a bezmezne oddany clovek. Odstrcil Rumatu a rozbehl se do princovy loznice. Zenske zacaly jecet. A do dveri uz se hrnuli s naprazenymi rezatymi sekyrami zpoceni, tlamati prislusnici udernych oddilu v sedych kosilich. Rumata tasil mece.
„Zpatky!“ rozkazal mrazive.
Za jeho zady se ozvalo kratke, pridusene zastenani. Tak to je zle, pomyslel si Rumata. Ja tomu nerozumim. Uskocil do kouta a zabari-kadoval se stolem. Tezce oddychujici vojaci zaplnovali mistnost. Nakonec jich bylo asi patnact. Dopredu se protlacil porucik v prilehave sede uniforme, savli tasenou.
„Don Rumata?“ zeptal se udychane. „Jste zatcen. Odevzdejte me-ce.“
Rumata se jizlive zasmal.
„Vezmete si je,“ rekl a zasilhal po oknu.
„Spoutat!“ vystekl dustojnik.
Patnact vykrmenych porizku se sekyrami — to neni prilis mnoho na cloveka ovladajiciho zpusoby zapasu, ktere tady vejdou ve znamost teprve za tri sta let. Smecka vyrazila vpred a zase ucouvla. Na podlaze zustalo lezet nekolik sekyr, dva vojaci se zkroutili, opatrne si tiskli k brichu vykloubene ruce a proklouzli do zadnich rad. Rumata dokonale ovladal vej irovitou obranu, kdy se pred utocnikem prudce toci ocel jako souvisla jiskriva clona a zda se vyloucene touto clonou prorazit. Vojaci funeli a v nerozhodnosti po sobe pokukovali. Pachlo z nich pivo a cibule.
Rumata odstrcil stul a pri stene se opatrne blizil k oknu. Kdosi ze zadnich rad po nem vrhl nuz, ale minul. Rumata se znovu zasmal, stoupl si jednou nohou na parapet a rekl:
„Jeste jednou se priblizite a usekam vam ruce. Znate me…“
Znali ho. Znali ho moc dobre, a zadny z nich se nehnul z mista, trebaze dustojnik klel a pobizel. Ale po pravde receno, i on se choval velmi opatrne. Rumata se vyhoupl na parapet, vojaky stale drzel v sachu svymi meci, ale v te chvili ho z temnoty zvenku z nadvori uderilo do zad tezke kopi. Byl to strasny uder. Nepronikl sice kosili z plastickeho kovu, ale srazil Rumatu z okna na podlahu. Rumata drzel mece stale v ruce, ale ty uz mu ted nebyly k nicemu. Cela smecka se na nej v mziku sesypala. Vsichni dohromady vazili urcite vice nez tunu, ale pletli se jeden druhemu, a tak se Rumatovi podarilo vstat. Prastil pesti do cichsi mokrych rtu, kdosi mu v podpazi zavrestel jako zajic a Rumata tloukl kolem sebe lokty, pestmi, rameny (uz davno necitil takovou volnost), ale stale je nemohl ze sebe setrast. S vypetim vsech sil vykrocil ke dverim, tahl za sebou hrozen tel a cestou se shybal a odkopaval vojaky, kteri se mu veseli na nohy. Pak pocitil bolestivy uder do ramene a padl naznak, pod nim se zmitala primacknuta tela, ale Rumata znovu vstal, rozdaval kolem sebe kratke, tvrde rany, po nichz vojaci rozhazovali ruce a nohy a tezce zuchali o stenu; uz se pred nim kmital krecovite zkriveny oblicej porucika, ktery si chranil hlavu nenabitym samostrilem, ale tu se dvere rozletely a proti Rumatovi se vyhrnuly nove zpocene tlamy. Prehodili pres nej sit, stahli mu nohy provazem a povalili ho.
Okamzite se prestal branit. Setril sily. Chvili po nem dupali — soustredene, mlcky, a s rozkosi pri tom hekali. Pak ho popadli za nohy a tahli. Kdyz ho tahli kolem otevrenych dveri loznice, zahledl ministra dvora pribiteho ke stene kopim a na posteli chumel zakrvacenych prosteradel. Tohle je prece prevrat! pomyslel si Rumata. Ubohy chlapec!
Vlekli ho po schodech a tam Rumata ztratil vedomi.
KAPITOLA SEDMA
Lezel na travnatem kopecku a dival se na oblaka plujici po hluboke modre obloze. Bylo mu dobre, byl klidny, ale na sousednim kopecku sedela palciva, vyzabla bolest. Byla mimo nej a zaroven v nem, zvlast v pravem boku a tyle. Kdosi vykrikl: „Nechcip? To bych vam utrh hlavu!“ A hned nato se z nebe snesl prival ledove vody. Opravdu lezel na zadech a dival se do nebe, ale ne na travnatem kopecku, nybrz v kaluzi, a obloha nebyla modra, ale olovene cerna, rude zihana. „Ale ne,“ rekl jiny hlas. „Je ziv, kouli ocima.“ To ja jsem ziv, pomyslel si. To mluvi o mne. To ja koulim ocima. Ale proc se pitvori? Odnaucili se mluvit po lidsku?
Vedle nej se kdosi pohnul a hrmotne cvachtal ve vode. Na nebi se vynoril cerny obrys hlavy ve spicate cepici.
„Tak co, urozeny done, pujdete sam, nebo vas mame tahnout?“
„Rozvazte mi nohy,“ rekl Rumata zlostne a pocitil rezavou bolest v rozbitych rtech. Ohmatal si je jazykem. Pekne rty, jen co je pravda, pomyslel si. Koblihy, a ne rty.
Kdosi se shybl k jeho noham, hrube je prehazoval a potahoval. Kolem se ozyvaly tlumene hlasy:
„Teda vy jste ho zridili…“
„Co se dalo delat? Malem by byl utek… Stejne je zacarovanej, sipy od nej odskakujou…“
„Ja znal jednoho takovyho, toho jsi moh mlatit sekyrou, a nic mu to neudelalo.“
„Ale to byl urcite nekdo z luzy.“
„No, to byl.“
„Tak vidis. Ale tohle je urozena krev.“
„Sakramentsky chlapi… Nadelali jste tu uzlu, to se neda rozvazat. Posvitte mi!“
„Vem to nozem.“
„Kamaradi, radsi ho nerozvazujte. Nebo se do nas zase pusti… Mne uz jednou malem rozmackal hlavu.“
„Jen klid, ten uz si nebude zacinat…“
„Vite, kluci, rikejte si co chcete, ale ja ho vzal tim kopim poradne. Takhle uz jsem prorazil lecktery brneni.“
Z temnoty vykrikl panovity hlas:
„Tak co, uz to bude?“
Rumata pocitil, ze nohy ma volne, napjal telo a posadil se. Nekolik podsaditych vojaku prihlizelo, jak se vrti v kaluzi. Rumata zatal zuby studem a ponizenim. Pohnul lopatkami — ruce mel zkroucene na zadech tak dukladne, ze ani nevedel, kde ma lokty a kde zapesti. Sebral vsechny sily, prudce vyskocil na nohy, ale okamzite se zacal svijet strasnou bolesti v boku. Vojaci se rozesmali.
„Tak ten asi neutece!“ rekl jeden.
„Dali jste mu co proto, sakramentsky chlapi…“
„Tak co, done, moc to nejde?“
„Prestante zvanit,“ rekl ze tmy onen panovity hlas. „Pojdte sem, done Rumato.“
Rumata vykrocil po hlase a citil, jak vravora ze strany na stranu. Odkudsi se vynoril muz s pochodni a sel pred nim. Rumata poznal, kde je. Bylo to jedno z cetnych vnitrnich nadvoricek ministerstva ochrany trunu, nekde pobliz kralovskych koniren. Hned si uvedomil, ze zahnou-li doprava, povedou ho do Veze, do vezeni. Pujdou-li
