„Vidim, ze budeme muset v nasem rozhovoru pokracovat jinde,“ rekl don Reba vyhruzne.
V jeho obliceji dochazelo k podivnym zmenam. Zmizel prijemny usmev, rty se semkly do primky. Nezvykle a desive se mu zahybala kuze na cele. Ano, pomyslel si Rumata, z takoveho cloveka muze jit strach.
„Opravdu mate hemoroidy?“ zeptal se soucitne.
Donu Rebovi cosi blesklo v ocich, ale vyraz obliceje nezmenil. Tvaril se, jako by byl neslysel.
„Spatne jste vyuzil Budacha,“ rekl Rumata. „Je to skvely odbornik. Tedy byl,“ opravil se vyznamne.
Ve vybledlych ocich znovu cosi blesklo. Aha, pomyslel si Rumata, tak on je Budach asi jeste ziv… Usadil se pohodlneji a rukama si objal koleno…
„Vy se tedy odmitate priznat,“ pronesl don Reba.
„K cemu?“
„K tomu, ze jste samozvanec.“
„Ctihodny Rebo,“ rekl Rumata karave, „takove veci se dokazuji. Vzdyt me urazite!“
Na tvari dona Reby se objevil presladly usmev.
„Muj drahy done Rumato,“ spustil. „Prominte, zatim vas budu nazyvat timto jmenem. Nuze, ja obvykle nikomu nic nedokazuji. Od toho jsou tam, ve Vesele vezi. Na to si drzim zkusene, dobre placene odborniky, kteri s pomoci kostilomu svateho Miky, napinaku pana-boha, rukavic mucednice Paty nebo rekneme sedatka… e-e, s prominutim, kresla valecnika Toce mohou dokazat vsechno, co je libo. Ze Buh je i ze Buh neni. Ze lide chodi po rukou nebo ze lide chodi po hlave. Rozumite mi? Vy to mozna nevite, ale existuje cela veda o tom, jak se ziskavaji dukazy. Posudte sam: proc mam dokazovat neco, co stejne vim? A pak — priznani vam nemuze uskodit…“
„Mne ne,“ rekl Rumata. „Muze uskodit vam.“
Don Reba chvili premyslel.
„Dobra,“ rekl potom. „Tak zrejme budu muset zacit ja. Podivame se tedy, pri jakych prilezitostech byl pozorovan don Rumata Estorsky za pet let sveho posmrtneho zivota v Arkanarskem kralovstvi. A vy mi pak vysvetlite smysl toho vseho, ano?“
„Nerad bych daval ukvapene sliby,“ rekl Rumata, „ale se zajmem si vas poslechnu.“ Don Reba se chvilku hrabal v psacim stole, vytahl ctvrtku tlusteho papiru, nadzdvihl oboci a prohledl si ho.
„Vezte tedy,“ zacal s vlidnym usmevem, „vezte tedy, ze ja, ministr ochrany arkanarskeho trunu, jsem podnikl jista opatreni proti takzvanym pismakum, vedcum a jinym neuzitecnym a statu nebezpecnym osobam. Tyto akce se setkaly s jakymsi podivnym protitlakem. Zatimco vsechen lid v jednotnem siku, veren krali a arkanarskym tradicim, mi vsemozne pomahal, prozrazoval ty, co se skryvali, sam vynasel a vykonaval rozsudky, upozornoval na dalsi podezrele, kteri unikli me pozornosti — v teze dobe kdosi neznamy, ale neobycejne energicky nam pred nosem sbiral a prepravoval pres arkanarske hranice nejvyznamnejsi, nejnenapravitelnejsi a nejodpornejsi zlocince. Timto zpusobem nam unikli: bezbozny astrolog Bagir Kissensky; zlocinny alchymista Sinda, spojeny, jak bylo dokazano, s necistymi silami a irukanskymi vlivnymi misty; potouchly pamfletista a rusitel klidu Curen a mnoho dalsich, mene vyznamnych. Kamsi se ukryl i blaznivy carodej a mechanik Kabani. Kdosi vynalozil spoustu zlata ve snaze zmarit vykonani rozsudku, ktery si vyzadal hnev veskereho lidu, rozsudku nad bohaprazdnymi spiony a travici, byvalymi osobnimi zarikavaci Jeho Velicenstva. Kdosi za vskutku fantastickych okolnosti, pri nichz se znovu vnucuje pomysleni na necistou silu, osvobodil z doprovodu straznych obludneho zvrhlika a zhoubneho nicitele lidskych dusi, atamana rolnicke vzpoury Aratu Hrbateho…“ Don Reba se odmlcel, zahybal kuzi na cele a vyznamne se na Ruma- tu zadival, Rumata obratil oci ke stropu a zasnene se usmival. Araty Hrbateho se zmocnil tak, ze si pro nej priletel vrtulnikem. Na jeho strazne to zapusobilo strasidelne. Ostatne na Aratu taky. A stejne jsem chlapik, pomyslel si. Tohle byla dobra prace.
„Vezte tedy,“ pokracoval don Reba, „ze zmineny ataman Arata chodi dnes v cele vzbourenych nevolniku po vychodnich oblastech cisarstvi, proleva potoky urozene krve a nepocituje nedostatek penez ani zbrani.“
„Verim,“ rekl Rumata. „Pripadal mi hned jako velice schopny clovek.“
„Takze se priznavate?“ vyhrkl don Reba okamzite.
„K cemu?“ podivil se Rumata.
Chvili se divali jeden druhemu do oci.
„Pokracuji,“ rekl don Reba. „Na zachranu techto rozvratniku jste vy, done Rumata, podle mych skromnych a neuplnych vypoctu vynalozil prinejmensim pul metraku zlata. Ponechavam stranou skutecnost, ze jste se pritom navzdy poskvrnil stykem s necistou silou. Dokonce ponechavam stranou i to, ze za celou dobu, co se zdrzujete na uzemi Arkanarskeho kralovstvi, jste ze svych estorskych statku nedostal ani medak. A proc taky? Nac financne podporovat neboztika, byt i z vlastniho rodu? Ale vase zlato!“
Otevrel krabicku utopenou pod haldou papiru a vysypal z ni hrst zlatych minci s profilem Pice VI.
„Uz jen tohle zlato by stacilo, abyste byl upalen na hranici!“ zajecel. „Je to dabelske zlato! Lidske ruce nejsou schopne vyrobit tak cisty kov!“
Provrtaval Rumatu pohledem. Ano, priznal v duchu Rumata objektivne, prece jenom neni tak hloupy. Tak tohle jsme zrejme nedomysleli! A on prvni na to prisel! To se musi brat v uvahu… Reba najednou znovu schlipl. V hlase se ozvala soucitna otcovska intonace:
„A vubec si pocinate velmi neopatrne, done Rumato. Mel jsem o vas celou tu dobu takovy strach! Vy se tak rad rvete, tak rad mate souboje! Sto sestadvacet souboju za pet let! A zadny zabity… Z toho se koneckoncu daly vyvodit jiste zavery. Tak treba ja jsem je vyvodil. A nejen ja. Dnes v noci napriklad bratr Aba — o mrtvych se ma mluvit jen dobre, ale on to byl strasne kruty clovek, abych se priznal, snasel jsem ho jen s nejvetsim premahanim… Tak tedy bratr Aba urcil k vasemu zatceni nikoli nejzkusenejsi bojovniky, ale bojovniky nejtlustsi a nejsilnejsi. A udelal dobre. Nekolik malo vykloubenych rukou, nekolik malo pohmozdenych krku, vyrazene zuby nepocitam…, no a jste tady! A musel jste prece vedet, ze bojujete o zivot. Jste mistr. Jste rozhodne nejlepsi mec rise. Bezpochyby jste prodal svou dusi dablu, protoze jedine v pekle je mozne se naucit tem neuveritelnym, pohadkovym zpusobum boje. Jsem ochoten dokonce pripustit, ze vam toto umeni bylo darovano pod podminkou, ze nebudete zabijet. I kdyz si umim tezko predstavit, k cemu by dablovi takova podminka byla. Ale to at si rozeberou nasi scholastikove…“
Prerusilo ho pronikave praseci zakviceni. Nespokojene pohledl na fialove zavesy. Za nimi se odehravala rvacka. Ozvaly se dute udery, jeceni: „Pustte me! Pustte me!“ — a jeste nejake chraptive hlasy, kleni a vykriky v neznamem nareci. Do pracovny vrazil a padl na vsechny ctyri jakysi muz, plesaty, se zkrvavenou bradou a divoce vytrestenyma ocima. Zpod zavesu se vysunuly obrovske tlapy, popadly muze za nohy a odtahly ho zpet. Rumata ho poznal — byl to Budach. Doktor divoce kricel:
„Podvedli jste me! Podvedli jste me! Namichali jste mi jed! Za co?“
Odtahli ho do tmy. Kdosi v cernem rychle zvedl a znovu pripnul zaves. Za nim se v tichu rozlehly odporne zvuky — nekdo davil. Rumata pochopil.
„Kde je Budach?“ zeptal se ostre.
„Jak vidite, stala se mu zrovna nejaka neprijemnost,“ odpovedel don Reba, ale bylo znat, ze je vyveden z konceptu.
„Nedelejte ze me hlupaka,“ rekl Rumata. „Kde je Budach?“
„Ach, done Rumato, k cemu je vam Budach?“ zeptal se don Reba a pokyvoval hlavou. Ihned se vzpamatoval. „Je to snad vas pribuzny? Vzdyt jste ho ani jednou v zivote nevidel!“
„Poslyste, Rebo!“ vybuchl Rumata. „Ja nezertuji! Jestli se Buda-chovi neco stane, chcipnete jako pes! Rozmackam vas.“
„To nestihnete,“ rekl don Reba rychle. Byl kridove bledy.
„Jste hlupak, Rebo. Jste zkuseny intrikan, ale nicemu nerozumite. Jeste nikdy v zivote jste se nepustil do tak nebezpecne hry jako ted. A nemate o tom ani tuseni.“
Don Reba se skrcil za stolem, ocka mu jiskrila jako uhliky. Rumata citil, ze sam taky jeste nikdy nebyl tak blizko smrti. Karty se odhalovaly. Zacinalo se rozhodovat, kdo tuto hru vyhraje. Rumata se napjal jako ke skoku. Zadna zbran, kopi ani sip, nezabiji okamzite. Tato myslenka se zretelne objevila na tvari dona Reby. Starec s hemeroidy chtel zit.
„Ale procpak takhle?“ zacal fnukave. „Sedeli jsme, povidali si… A vas Budach je ziv, uklidnete se, ziv a zdrav. Ten me jeste bude lecit. Proc vy se hned rozcilujete?“
„Kde je Budach?“
„Ve Vesele vezi.“
„Potrebuji ho.“
„Ja ho taky potrebuji, done Rumato.“
