„Poslyste, Rebo,“ rekl Rumata, „nezlobte me. A prestante hrat komedii. Vzdyt vy se me bojite. A dobre delate. Budach patri mne, rozumite? Mne!“
Ted oba stali. Reba byl desivy. Zmodral, rty mu krecovite pocu-kavaly, cosi mumlal a prskal.
„Cucaku!“ zasycel. „Nikoho se nebojim! Muzu te rozmackat jako stenici.“
Nahle se otocil a strhl gobelin visici za jeho zady. Objevilo se siroke okno.
„Divej se!“
Rumata pristoupil k oknu. Vedlo na namesti pred palacem. Uz zacinalo svitat. K sedemu nebi stoupaly sloupy dymu ze spalenist. A na prostredku se cernal pravidelny, nehybny ctverec. Rumata se pozorne zadival. Byli to jezdci na konich, neuveritelne presne vyrizeni, v dlouhych cernych plastich, s cernymi trojuhelnikovitymi stity v leve ruce a s dlouhymi pikami v prave.
„Racte,“ rekl don Reba rincive. Cely se trasl. „Pokorne deti Pana naseho, jizda Svateho radu. Dnes v noci se vylodili v arkanarskem pristavu, aby potlacili barbarskou vzpouru nocnich otrhancu Pavezy Rumpala a kramaru, kterym uz prilis narostl hrebinek. Vzpoura je potlacena. Svaty rad ovlada mesto i zem, ktera od teto chvile nese nazev Arkanarska oblast Radu…“
Rumata se mimodek poskrabal v tyle. To je nadeleni, pomyslel si. Tak vida, komu pripravovali cestu nebozi kramari. Don Reba vitezoslavne cenil zuby.
„My se jeste nezname,“ pokracoval onim rincivym hlasem. „Do-volte, abych se predstavil: mistodrzitel Svateho radu v Arkanarske oblasti, biskup a velmistr, sluha bozi Reba!“
Vzdyt se to dalo cekat, rikal si Rumata v duchu. Tam, kde triumfuje seda, dostavaji se k moci vzdycky cerni. Ach, vy historikove, vy byste zaslouzili… Zalozil vsak ruce za zady a pohupoval se z pat na spicky.
„Jsem ted unaven,“ rekl s opovrzenim. „Chci se vyspat. Chci se umyt horkou vodou a splachnout ze sebe krev a sliny vasich hrdlorezu. Zitra…, vlastne dneska…, rekneme hodinu po vychodu slunce, k vam zajdu do kancelare. Do te doby at je pripraven rozkaz k propusteni Budacha.“
„Je jich dvacet tisic!“ vykrikl don Reba a ukazoval rukou z okna.
Rumata se zamracil.
„Prosil bych trochu tiseji,“ rekl. „A pamatujte si, Rebo, ja vim moc dobre, ze nejste zadny biskup. Vidim vam az do zaludku. Jste proste spinavy zradce a nemotorny tuctovy intrikan…“ Don Reba si olizl rty, oci mu zeskelnately. Rumata pokracoval: „Ja neznam slitovani. Za kazdou lumparnu vuci mne a mym pratelum zaplatite hlavou. Nenavidim vas, nezapominejte na to. Jsem ochoten vas trpet, ale musite se naucit vcas mi ustupovat z cesty. Pochopil jste me?“
Don Reba s prosebnym usmevem rychle rekl:
„Preji si jen jedno. Chci, abyste stal na me strane, done Rumato. Nemohu vas zabit. Nevim proc, ale nemohu.“
„Bojite se,“ rekl Rumata.
„Tak se tedy bojim,“ pripustil don Reba. „Treba jste dabel. Treba jste bozi syn. Kdopak vi? Anebo jste treba clovek z velikych zemi za morem. Rika se, ze existuji… Nepokousim se ani nahlednout do propasti, ktera vas vyvrhla. Toci se mi hlava a citim, ze upadam do kacirstvi. Ale taky vas mohu zabit. Kdykoli. Hned. Nebo zitra. Vcera. Rozumite tomu?“
„To me nezajima.“
„A co tedy? Co vas zajima?“
„Nic me nezajima,“ rekl Rumata. „Bavim se. Nejsem dabel ani buh, jsem rytir Rumata Estorsky, vesely urozeny dvoran, plny rozmaru a predsudku, zvykly na svobodu ve vsech smerech. Uz si to budete pamatovat?“
Don Reba se jiz vzpamatoval. Otrel se sateckem a vlidne se usmal.
„Vazim si vasi houzevnatosti,“ rekl. „Koneckoncu i vy usilujete o nejake idealy. A ja si techto idealu vazim, ackoli je nechapu. Jsem velice rad, ze jsme si ujasnili stanoviska. Mozna ze mi nekdy vysvetlite sve nazory a vubec neni vylouceno, ze me primejete k tomu, abych prezkoumal svoje. Je v lidske prirozenosti delat chyby. Treba se mylim a nesmeruji k takovemu cili, pro ktery by stalo za to pracovat tak horlive a nezistne, jako pracuji ja. Jsem clovek velkorysy a dovedu si docela predstavit, ze nekdy spolu zacneme pracovat bok po boku…“
„To se pozna,“ rekl Rumata a vykrocil ke dverim. Backora jeden. To by byl spolupracovnicek! Bok po boku…
Mesto strnulo v neslychane hruze. Narudle ranni slunce ponure ozarovalo vylidnene ulice, dymajici rozvaliny, strzene okenice, vy-pacene dvere. V prachu krvave jiskrily strepy. Nespocetne houfy vran se snesly na mesto jako na bojiste. Na namestich a na krizovatkach stali po dvou nebo po trech cerni jezdci — pomalu se otaceli v sedlech celym telem a pozorovali okoli prurezy v hluboko narazenych kapich. Na sloupech, narychlo vsazenych do zeme, visela na retezech zuhelnatela tela nad vyhaslymi uhliky. Vypadalo to, jako by v meste nezustalo nic ziveho — jen krakajici vrany a pricinlivi vrahove v cernem.
Polovinu cesty sel Rumata se zavrenyma ocima. Udychal se, zmlacene telo ho palcive bolelo. Jsou to lide, nebo nejsou? Co je v nich lidskeho? Nekteri jsou zabijeni primo na ulicich, druzi sedi doma a pokorne cekaji, az na ne dojde rada. A kazdy si mysli: kohokoli ano, jenom me ne. Lhostejna bestialita tech, co zabijeji, a lhostejna pokora tech, co jsou zabijeni. Lhostejnost, to je to nejhroznejsi. Deset lidi ztuhlych hruzou stoji a pokorne ceka, jeden prijde, vybere si obet a lhostejne ji zabiji. Duse techto lidi jsou plne spiny a kazda hodina pokorneho cekani je znecistuje vic a vic. Prave ted se v techto ztichlych domech nepozorovane rodi darebaci, udavaci, vrahove, tisice lidi sokovanych strachem na cely zivot. Budou sve deti a deti svych deti bez milosti ucit strachu. Ja uz nemuzu, sugeroval si v duchu Rumata. Jeste chvilku a zblaznim se, stanu se presne takovym, jeste chvilku a definitivne si prestanu uvedomovat, proc jsem tady… Musim si polezet, hodit tohle vsechno za hlavu, uklidnit se…
„… Koncem roku Vody, podle noveho letopoctu roku tolik a tolik, odstredive procesy ve stare risi podstatne zesilily. Vyuzil toho Svaty rad, vyjadrujici v podstate zajmy nejreakcnejsich skupin feudalni spolecnosti, ktere se vsemi prostredky snazily zbrzdit rozklad statni moci…“
A jak pachly horici mrtvoly na sloupech, to vite? A videli jste nekdy nahou zenu s rozparanym brichem, jak se vali na ulici v prachu? A videli jste mesta, kde lide mlci a krici jenom vrany? Vy, jeste nenarozeni chlapci a devcatka pred skolnim stereovizorem ve skolach Arkanarske komunisticke republiky?
Narazil hrudi na neco tvrdeho a ostreho. Pred nim stal cerny jezdec. Dlouhe kopi s sirokym, presne zoubkovanym ostrim se Rumato-vi opiralo do prsou. Jezdec na nej beze slova hledel cernymi sterbinami v kapi. Pod kapi bylo videt jen usta s uzkymi rty a mala brada. Ted mam neco udelat, uvazoval Rumata horecnate. Ale co? Srazit ho z kone? Ne. Jezdec zacal pomalu naprahovat kopi k uderu. No bodejt! Rumata unavene pozvedl levou ruku, povytahl rukav a ukazal zelezny naramek, ktery mu dali pri odchodu z palace. Jezdec se podival bliz, zvedl kopi a rozjel se pryc. „Ve jmenu Pane,“ rekl dute s podivnym prizvukem. „Ve jmeno Jeho,“ zamumlal Rumata a sel dal kolem druheho jezdce, ktery se snazil dosahnout kopim na dovedne vyrezanou figurku veseleho certika, zavesenou pod rimsou strechy. Za napul odtrzenou okenici v prvnim poschodi se mihl masity, hruzou popelavy oblicej — zrejme oblicej jednoho z tech kramaru, kteri jeste pred tremi dny u sklenice piva nadsene vyrvavali: „At zije don Reba!“ a s pozitkem naslouchali, jak venku po dlazdeni duni okovane boty. Ach, vy sedi, vy sedi… Rumata se odvratil.
Jak je u me doma? vzpomnel si najednou a zrychlil krok. Posledni blok skoro utikal. Dum byl v poradku. Na schudkach sedeli dva mnisi s odhrnutymi kapemi a nastavovali slunci spatne vyholene hlavy. Kdyz ho spatrili, vstali.
„Ve jmenu Pane,“ rekli oba najednou.
„Ve jmenu Jeho,“ odpovedel Rumata. „Co tady pohledavate?“
Mnisi se poklonili a zkrizili ruce na brise.
„Vy jste prisel, my odchazime,“ rekl jeden z nich. Sesli ze schudku a pomalu se loudali pryc, prihrbeni, s rukama zastrcenyma do rukavcu. Rumata se za nimi podival a vzpomnel si, ze uz mnohokrat predtim videl na ulicich tyto pokorne postavy v dlouhych cernych rizach. Jenomze driv se za nimi netahly v prachu pochvy tezkych mecu. Uslo nam to, docela nam to uslo! pomyslel si. Byvala to pro urozene dony bajecna zabava, pritocit se k osamele bloudicimu mnichovi a vypravet si pres jeho hlavu kosilate historky. A ja pitomec jsem delal opileho, tahl se za nimi, rehtal jsem se na cele kolo a mel radost z toho, ze rise v zadnem pripade neni zachvacena nabozenskym fanatismem… Ale co se dalo udelat? Ano, co se dalo udelat?
„Kdo je tam?“ zeptal se roztreseny hlas.
„Otevri, Mugo, to jsem ja,“ rekl Rumata tise.
Zarachotily zavory, dvere se pootevrely a Rumata se vmackl do chodby. Bylo tu vsechno pri starem a
