KAPITOLA OSMA
Ke kancelari biskupa arkanarskeho sel Rumata zadem. Potajmu prochazel pres dvorky, zapletal se do hadru rozvesenych k uschnuti, prolezal dirami v plotech, nechavaje na rezatych hrebicich puvabne maslicky a cary vzacnych soanskych krajek, sehnut prebihal v brazdach brambor. A prece se mu nepodarilo uniknout bdelemu oku cerneho vojska. Kdyz vysel na uzkou krivou ulicku vedouci k rumisti, narazil na dva zamracene, podnapile mnichy.
Rumata se je pokusil obejit — mnisi tasili mece a zastoupili mu cestu. Rumata uchopil jilce mecu — a mnisi zapiskali na tri prsty o pomoc. Rumata zacal ustupovat k dire v plote, kterou sem pred okamzikem vlezl, ale z diry proti nemu najednou vyskocil do ulicky drobny cily clovicek s nevyraznym oblicejem. Narazil ramenem do Rumaty, rozbehl se k mnichum a cosi jim rekl. Mnisi si vykasali rizy nad kostnate, fialove obepnute nohy, rozbehli se pryc a zmizeli mezi domy. Drobny clovicek se ani neotocil a cupital za nimi.
Aha, domyslel se Rumata. Speh. Na mou osobni ochranu. A ani se moc neskryva. Je proziravy, ten biskup arkanarsky! Zajimalo by me, ceho se boji vic — me, nebo o me. Sledoval pohledem speha a pak zamiril k rumisti. Sousedilo se zadnim traktem kancelare byvaleho ministerstva ochrany trunu a dalo se ocekavat, ze nebude hlidano.
Ulicka byla prazdna. Ale ted uz tise po vrzavaly vereje, bouchaly dvere, plakalo dite, tu a tam se ozvalo bojacne septani. Nad poloshni-lou prkennou ohradu se vysunul ustvany, hubeny oblicej, od zazranych sazi skoro cerny. Na Rumatu se uprely vydesene, zapadle oci.
„Prosim o prominuti, urozeny done, jeste jednou prosim o prominuti. Nerekl by mi urozeny don, co se deje ve meste? Ja jsem kovar Kikus, rikaji mi Chromajzl, mel bych jit do kovarny, ale bojim se…“
„Nechod'!“ poradil mu Rumata. „S mnichy nejsou zadne zerty. Kral uz neni. Vladne don Reba, biskup Svateho radu. Takze klidne sed doma.“
Po kazdem slove kovar chvatne prikyvoval, oci se mu naplnovaly zarmutkem a zoufalstvim.
„Tak tedy Rad…,“ zamumlal. „Fuj, krucinal… Prosim o prominuti, urozeny done. Tak Rad, rikate… A co to je? Sedi?“
„Ale ne,“ rekl Rumata a se zajmem si ho prohlizel. „Sede uz nejspis vymlatili. Tohle jsou mnisi.“
„Dejte pokoj!“ vyhrkl kovar. „Tak sede uz taky… To se podivejme na ten Rad! Tak sede vymlatili? To je samozrejme dobre. Ale co my, urozeny done, co bude s nami, co myslite? Prizpusobime se? Myslim pod tim Radem…“
„Proc by ne?“ rekl Rumata. „Rad taky musi jist a pit. Prizpusobite se.“
Kovar ozil.
„Ja si taky myslim, ze se prizpusobime. Ja si myslim, ze hlavni zasada je — nech kazdyho na pokoji a kazdej necha na pokoji tebe. Zejetotak?“
Rumata zavrtel hlavou.
„Tak to ne! Kdo nechava kazdeho na pokoji, ten to obvykle nejvic odnese.“
„To je taky pravda,“ povzdychl si kovar. „Jenomze co si ma jeden pocit? Jsem sam jako kul v plote a na krku mi visi osm usmrkancu. Ech, matko bozi, kdyby aspon myho mistra zamordovali. Byl u sedych jako dustojnik. Co myslite, urozeny done, mohli ho zamordovat? Ja mu dluzim pet zlatek.“
„Nevim,“ rekl Rumata. „Dost mozna, ze ho zamordovali. Ale uvazuj radsi o tomhle, kovari: Ty jsi sam jako kul v plote. Ale takovych kulu je u vas ve meste nejakych deset tisic.“
„No a?“ rekl kovar.
„Jen uvazuj,“ rekl Rumata rozzlobene a sel dal svou cestou.
Ten vymysli starou belu. Na uvazovani je u nej prilis brzy. A zdalo by se, ze neni nic snazsiho: deset tisic takovych lamzelezu, kdyz dostane vztek, rozmacka kohokoli na kasi. A to je prave to — ten vztek v nich jeste neni. Jenom strach. Kazdy za sebe, jen buh za vsechny.
Kere cerneho bezu na konci bloku domu se nahle rozhybaly a do ulicky se vplazil don Tameo. Kdyz spatril Rumatu, radosti vykrikl, vyskocil na nohy, zavravoral, roztahl ruce zmazane od zeme a vykrocil mu vstric.
„Muj urozeny done!“ zahlaholil. „Ja mam takovou radost! Jak vidim, taky jdete do kancelare.“
„Samozrejme, muj urozeny done,“ odpovedel Rumata a obratne se vyhnul objeti.
„Dovolite, abych se k vam pripojil, urozeny done?“
„Bude mi cti, urozeny done.“
Vymenili si poklony. Bylo zrejme, ze od vcerejska, kdy zacal, nemuze se don Tameo zastavit. Vytahl z sirokanskych zlutych kalhot umelecky tvarovanou sklenenou lahev.
„Nemate chut, urozeny done?“ nabidl uctive.
„Srdecny dik.“
„Rum!“ prohlasil don Tameo. „Pravy rum z metropole. Zaplatil jsem za nej zlatku.“
Sesli k rumisti a s ucpanymi nosy kraceli pres hromady odpadku, mrsiny psu a smradlave kaluziny, v nichz se prevalovaly spousty bilych cervu. Rannim vzduchem se nesl rovnomerny bzukot myriad smaragdovych much.
„To je zvlastni,“ rekl don Tameo a zazatkoval lahev, „tady jsem jeste nikdy nebyl.“
Rumata nerekl nic.
„Donem Rebou jsem byl vzdycky nadsen,“ rekl don Tameo. „Byl jsem pevne presvedcen, ze drive ci pozdeji svrhne nemohouciho monarchu, uvolni nam nove cesty a otevre zarive perspektivy.“ Pri techto slovech sklouzl nohou do zlutozelene kaluze, radne se pocakal, a aby neupadl, chytil se Rumaty. „Ano,“ pokracoval, kdyz meli zase pevnou pudu pod nohama. „My, mlada aristokracie, budeme vzdy na strane dona Reby. Konecne nastal cas kyzene rovnovahy. Posudte sam, done Rumato. Uz hodinu chodim po ulickach a zahradach, ale nepotkal jsem za tu dobu ani jednoho sedeho. Smetli jsme sedou chamrad z tvare zeme, a hned se v obrozenem Arkanaru dyse sladce a svobodne. Misto hulvatskych kramaru, tech opovazlivych hrubcu a nevzdelancu, jsou ulice plne sluhu bozich. Videl jsem, ze se nekteri slechtici uz verejne prochazeji pred svymi domy. Uz se nemuseji bat, ze je nejaky zabednenec v zahnojene zastere postrika svou ohavnou bryckou. A uz neni treba klestit si cestu hordou byvalych rezniku a hokynaru. Obdareni pozehnanim velikeho Svateho radu, k nemuz jsem vzdy choval nesmirnou uctu a — proc bych to tajil — uprimnou naklonnost, dojdeme netuseneho rozkvetu, kdy ani jediny obycejny clovek si netroufne pohlednout na slechtice, pokud nema povoleni podepsane okresnim inspektorem Radu. Nesu prave vypracovany projekt v tomto smyslu.“
„Odporny puch,“ prohlasil Rumata od plic. „Ano, hrozny,“ pripojil se don Tameo a zazatkoval lahev. „Ale zato jak svobodne se ted dyse v obrozenem Arkanaru! A ceny lihovin klesly na polovinu…“
Nez dosli, dopil don Tameo lahev do dna, mrstil ji na volnou plan a zmocnilo se ho neobycejne vzruseni. Dvakrat upadl, podruhe se odmitl ocistit a prohlasil, ze je obtizen mnoha hrichy, ze je spinavy jiz od prirozenosti a preje si v takovem stavu predstoupit pred vladce. Znovu a znovu z plna hrdla citoval svuj vypracovany projekt. „Tohle je hezky receno!“ pochvaloval si sam. „Vemte si treba tohle misto, urozeni donove: Aby smradlavi nevolnici… To je myslenka, co?“ Kdyz se dostali na zadni nadvori, povesil se hned na prvniho mnicha, ktery jim prisel do cesty, ronil proudy slz a zadonil o odpusteni hrichu. Napul uduseny mnich se mu zurive vytrhoval, pokousel se hvizdanim privolat pomoc, ale don Tameo ho popadl za rizu a oba se svalili na haldu odpadku. Rumata je nechal byt. Kdyz se od nich vzdaloval, jeste dlouho slysel zalostne, preryvane piskani a vykriky: „Aby smradlavi nevolnici… Dej mi pozehnani… Z uprimneho srdce! Naklonnost jsem choval, naklonnost, rozumis tomu, ty tlamo odpor-na?“
Na namesti pred branou, ve stinu hranate Vesele veze, stal vyrizeny oddil pesich mnichu ozbrojenych sukovitymi klacky, z nichz sla hruza. Mrtvoly uz byly odklizeny. Ranni vitr honil rozvirene zlute sloupy prachu. Pod sirokou kuzelovitou strechou veze jako vzdy pokrikovaly a hadaly se vrany — tam na vycnivajicich tramech viseli hlavou dolu obesenci. Vez byla postavena asi pred dvema sty lety predkem neboztika krale vyhradne pro vojenske ucely. Stala nad pevnymi tripodlaznimi zaklady, v nichz byly kdysi ulozeny zasoby potravin pro pripad oblezeni. Pak ji vsak zmenili ve vezeni. V dusledku zemetreseni se vsak vsechny podlahy uvnitr propadly a kobky musely byt preneseny do podzemi. Sveho casu si jedna z arkanar-skych kraloven postezovala svemu panu a veliteli, ze ji z radovanek rusi narek mucenych, rozlehajici se do celeho okoli. Nejjasnejsi manzel vydal rozkaz, aby ve vezi od rana do pozdni noci vyhravala vojenska kapela. Od te doby nese vez svuj dnesni nazev. Uz davno byla pouhou prazdnou kamennou kostrou, uz davno se vysetrovaci cely premistily do nejnizsich, nove vyhloubenych pater
