patrech bylo o neco klidneji. Podle uryvku rozhovoru si domyslel, ze tu probihaji zkousky absolventu Vlastenecke skoly. Polonazi ramenati vyrostci v kozenych zasterach stali v hlouccich prede dvermi muciren, listovali v promastenych priruckach a cas od casu se chodili napit k velke nadrzi s hrnkem na retizku. Z cel se ozyvaly straslive vykriky, duneni ran, pachla spalenina. A ty reci, ty reci…
„Lamaci kolo ma nahore takovej sroub a ten prask. Za to ja prece nemuzu. A on mi vynadal, ze jsem trdlo a nemehlo, mam si jit pro pet na holou a zase se vratit…“
„Melo by se zjistit, kdo dneska mrska. Treba je tam nekdo od nas ze skoly. Kdybysme se predem domluvili, vybrali od kazdyho pet grosu a strcili mu to…“
„Kdyz je nekdo moc tucnej, nema smysl nazhavovat pohrabac, stejne v tom sadle vychladne. Nejlepsi je vzit klesticky a tu vrstvu sadla odloupnout…“
„Na nohy mas prece napinaky Boha naseho a Pana, tim se roztahnou a klinama se upevni, kdezto na rukavicich mucednice Paty jsou srouby, to je zase specialne na ruce, rozumis?“
„Kluci, to vam byla psina. Ja tam prijdu a koukam, vite, kdo tam byl v zelezech? Fika Zrzek, reznik z nasi ulice, co me vzdycky, kdyz byl opilej, tahal za usi. Tak si rikam: Jen pockej, na tobe si zgust-nu…“
„Pekora Tlamu hned rano odtahli mnichove a porad jeste se nevratil. Ani na zkousku neprisel.“
„Ja mel pouzit kostilomu, ale misto toho jsem ho pitomec vzal klackem pres boky — no a zlomil jsem mu zebro. A otec Kin me popad za vlasy a kop me botou pod kostrc, ale tak presne, kluci, ze se mi delaly mzitky pred ocima. Dotedka me to boli. A povidal: Co mi tady kazis matryjal?“
Divejte se, jen se divejte, pratele, myslel si Rumata a pomalu otacel hlavu s obruci ze strany na stranu. Tohle neni teorie. Tohle jeste zadny z lidi nevidel. Divejte se, poslouchejte, filmujte… a vazte si sve doby, milujte ji, hrom do vas, a poklonte se pamatce tech, kteri timto prosli! Sledujte pozorne ty tlamy, mlade, tupe, lhostejne, zvykle na jakoukoli bestialitu, a neohrnujte nos, vasi predkove nebyli lepsi.
Postrehli ho. Asi deset paru oci, ktere uz ledacos videly, se na nej uprelo.
„Hele, tamhle stoji don. Bilej jako stena.“
„Che… Neni divu, urozeny nejsou na tohle zvykli.“
„V takovejch pripadech se ma dat voda, jenze retizek je kratkej, nedosahne tak daleko…“
„Ale co, on se vzpamatuje…“
„Takovyho bych chtel… Na co se zeptas, na to odpovi.“
„Mluvte vic potichu, mladenci, nebo mavne mecem… Hele, co ma naramku… A lejstro.“
„Nejak na nas zira… Pojdte radsi dal.“
Vsichni najednou se pohnuli, odstoupili do stinu a odtud blyskali ostrazityma pavoucima ocima. Tak, tohle uz mi staci, rekl si Rumata v duchu. Uz chtel chytit za rizu mnicha, ktery prave bezel kolem, ale najednou postrehl tri, kteri nepobihali, ale vykonavali jakousi praci na miste. Mlatili holemi kata — zrejme za nedostatecnou horlivost. Rumata k nim pristoupil.
„Ve jmenu Pane,“ rekl tise a zarincel naramky.
Mnichove spustili hole a zadivali se na nej.
„Ve jmenu Jeho,“ rekl nejurostlejsi z nich.
„Poslyste, otcove,“ rekl Rumata, „zaved'te me k vezenskemu do-zorci.“
Mnisi se po sobe podivali. Kat se hbite odplazil a schoval se za kad.
„Nac ho potrebujes?“ zeptal se urostly mnich.
Rumata beze slova zvedl papir, pridrzel mu ho pred ocima a zase odtahl.
„Aha,“ rekl mnich. „Vezensky dozorce jsem ted ja.“
„Vyborne,“ poznamenal Rumata a stocil papir do trubicky. „Ja jsem don Rumata. Jeho Preosvicenost mi venovala doktora Budacha. Jdi a prived ho.“
Mnich zajel rukou pod kapi a hlasite se poskrabal.
„Budach?“ rekl zamyslene. „Ktery Budach? Ten nasilnik?“
„Ale ne,“ rekl druhy mnich. „Ten nasilnik se jmenuje Rudach. Toho propustili uz v noci. Sam otec Kin mu sundal pouta a vyvedl ho nahoru.“
„Nesmysl, nesmysl!“ vyhrkl Rumata netrpelive a poplacal se papirem po boku. „Budach. Co otravil krale.“
„Jo tak,“ rekl dozorce. „Uz vim. Tak ten uz je nejspis na kulu… Bratre Pakko, zajdi se podivat na dvanactku. A ty si ho odvedes?“ obratil se znovu k Rumatovi.
„Pochopitelne,“ prisvedcil Rumata. „Je muj.“
„V tom pripade mi laskave dej ten papir. Papirek se musi zalozit.“
Rumata mu podal listinu.
Dozorce ji nekolikrat otocil v rukou, prohledl si razitka a pak rekl s obdivem:
„Ti lidi ale pisou! Postav se tadyhle stranou, done, chvilku pockej. My tu zrovna mame praci… Kam zmizel ten chlap?“
Mnisi se zacali rozhlizet a hledat provinileho kata. Rumata poodstoupil. Kata vytahli od nadrze, znovu ho rozlozili po podlaze a soustredene, bez nadmerne zurivosti ho mrskali. Asi za pet minut se v ohybu objevil povereny mnich a na provaze za sebou tahl hubeneho, uplne sediveho starce v tmavem obleku.
„Tady je ten Budach!“ vykrikl radostne mnich uz z dalky. „A vubec neni na kulu, je ziv a zdrav. Trochu zeslabl, to ano, asi uz dlouho sedi o hladu…“
Rumata jim pokrocil vstric, vytrhl mnichovi provaz z ruky a sejmul starci z krku opratku. „Vy jste Budach Irukansky?“ zeptal se. „Ano,“ odpovedel starec a ukosem se na nej podival. „Ja jsem Rumata. Pojdte za mnou a nezustavejte pozadu.“ Pak se otocil k mnichum. „Ve jmenu Pane,“ utrousil.
Dozorce si narovnal zada, postavil hul a trochu udychane odpovedel: „Ve jmenu Jeho.“
Rumata pohledl na Budacha a vsiml si, ze se starec opira o stenu a sotva stoji na nohou.
„Je mi spatne,“ rekl Budach s bolestivym usmevem. „Prominte, urozeny done.“
Rumata ho vzal v podpazi a vedl. Kdyz byli z dohledu mnichu, zastavil se, vytahl z tuby tabletu sporaminu a podal ji Budachovi. Ten na nej tazave pohledl. „Spolknete to,“ rekl Rumata. „Hned se vam ulevi.“ Budach, stale jeste opren o stenu, vzal tabletku, prohledl si ji, cichl k ni, zvedl hunate oboci, pak pilulku opatrne polozil na jazyk a zamlaskal. „Polknout, polknout,“ rekl Rumata s usmevem. Budach pilulku spolkl.
„Hm,“ protahl. „Myslel jsem, ze vim o lecich vsechno.“ Odmlcel se a soustredene vnimal sve pocity. „Hm, hm, hm,“ rekl po chvilce. „Zajimave! Susena slezina knoura Y? Vlastne ne, tohle nepachne hnilobou.“ „Pujdeme,“ rekl Rumata.
Prosli chodbou, vystoupili po schodech, pak dalsi chodbou a jeste po jednech schodech. A tu se Rumata zarazil jako primrazen. Vezenske klenby se rozeznely znamym dunivym revem. Kdesi v hloubi zalare kricel z plnych plic, sypal hruzostrasne nadavky, proklinal boha, vsechny svate, peklo, Svaty rad, dona Rebu a jeste mnoho jineho jeho uprimny pritel baron Pampa, don Bau no Sugura no Gatta no Arkanara. Tak barona prece jen dostali do drapu, pomyslel si Rumata s litosti. Uplne jsem na nej zapomnel. To on by na me nezapomnel… Rychle stahl z ruky dva naramky. Nastrcil je na hubene zapesti doktora Budacha a rekl: „Jdete nahoru, ale za branu nechodte. Cekejte nekde v ustrani. Kdyby na vas dorazeli, ukazte jim naramky a chovejte se suverenne.“
Baron Pampa rval jako atomovy ledobonec v polarni mlze. Pod klenbami se prevalovala duniva ozvena. Lide v chodbach strnuli a s otevrenymi usty zbozne naslouchali. Mnozi se krizovali palcem, aby zahnali dabla. Rumata sebehl po dvojich schodech, porazel mnichy, kteri se mu pripletli do cesty, pochvami mecu si proklestil cestu houfem absolventu a kopnutim rozrazil dvere cely vyboulene strasnym revem. V poskakujicim svitu pochodni spatril pritele Pampu — obrovity baron byl nahy privazan ke stene za ruce a nohy, hlavou dolu. Oblicej mu zcernal navalem krve. U pokriveneho stolku sedel prihr-beny urednik, zacpaval si usi a kat pokryty perlivym potem pripominal trochu zubare — prebiral v plechovem umyvadle rincive nastroje.
Rumata za sebou peclive zavrel, pristoupil zezadu ke katovi a prastil ho jilcem mece do zatylku. Kat se otocil, chytil se za hlavu a drepl do umyvadla. Rumata tasil mec z pochvy a presekl vejpul stul s papiry, u nehoz sedel urednik. Vsechno bylo v poradku. Kat sedel v umyvadle, trochu skytal, a urednik svizne po ctyrech utekl do kouta a tam se schoulil. Rumata pristoupil k baronovi, ktery na nej zdola hledel s radostnym udivem, popadl retezy, jimiz byl baron prikovan, a na dvoje trhnuti je vyrval ze zdi. Pak opatrne postavil baronovy nohy na podlahu. Baron prestal kricet, znehybnel v podivne poze, pak sebou trhl a uvolnil si ruce.
„Je to vubec mozne,“ rozhlaholil se znovu a koulel ocima podlityma krvi. „Jste to vy, muj urozeny priteli? Konecne jsem vas na-sel!“
„Ano, jsem to ja,“ rekl Rumata. „Pojdte pryc, priteli, tohle neni misto pro vas.“
