vratte se k sobe na nebesa a uz nikdy sem nechodte. Nebo nam dejte sve blesky, nebo aspon vaseho zelezneho orla, nebo staci, kdyz tasite sve mece a postavite se nam do cela.“
Arata se odmlcel a znovu sahl po chlebu. Rumata se dival na jeho prsty zbavene nehtu. Nehty mu specialnim pristrojem vytrhal prede dvema lety osobne don Reba. Ty jeste nevis vsechno, rikal si Rumata v duchu. Ty se jeste utesujes myslenkou, ze k porazce jsi odsouzen jen ty. Nevis jeste, jak beznadejna je cela tva vec. Nevis jeste, ze nepritel neni ani tolik mimo tve vojaky jako spis v jejich nitru. Mozna ze svrhnes Svaty rad a vlna selske vzpoury te zanese na arkanar-sky trun, srovnas se zemi slechticke zamky, utopis barony v Prulivu a vzboureny lid ti vzda vsechny pocty jako velikemu osvoboditeli, a budes dobry a moudry —jediny moudry a dobry clovek v kralovstvi.
A z dobroty zacnes rozdavat svym stoupencum pudu. Ale k cemu bude tvym stoupencum puda bez nevolniku? A kolo se zacne tocit zpatky. A bude tvoje velike stesti, zemres-li vcas prirozenou smrti, abys nevidel, jak se zrodi novi baroni a hrabata z tvych nekdejsich vernych bojovniku. To uz se stalo, muj slavny Arato, na Zemi i na tve planete.
„Mlcite?“ rekl Arata. Odsunul talir a rukavem rizy smetl drobty ze stolu. „Kdysi jsem mel pritele,“ zacal vypravet. „Jiste jste o nem slysel — Paveza Rumpal se jmenoval. Zacinali jsme spolecne. Pak se z nej stal bandita, nocni kral. Ja jsem mu zradu neodpustil a on to vedel. Hodne mi pomahal, ze strachu i z touhy po zisku, ale nikdy nemel chut se vratit. Mel sve vlastni cile. Prede dvema roky me jeho lide vydali donu Rebovi…“ Zadival se na sve prsty a sevrel je v pest. „A dneska rano jsem ho dopadl v arkanarskem pristavu… V nasi praci nemohou byt polovicni pratele. Polovicni pritel, to je vzdycky polovicni nepritel.“ Vstal a stahl si kapi pres oci. „Zlato je na obvyklem miste, done Rumato?“
„Ano,“ rekl Rumata pomalu. „Na obvyklem miste.“ „Tak ja pujdu. Dekuji vam, done Rumato.“ Neslysne presel pracovnu a zmizel za dvermi. Dole v predsini slabe cvakla zavora. Dalsi starost, pomyslel si Rumata. Jak on se vlastne dostal do domu?
KAPITOLA DESATA
V Opilem brlohu bylo pomerne cisto, podlaha peclive zametena, stul dobela vydrhnut, v koutech lezely hromadky lesnich travin a chvoji, aby to tu vonelo. Otec Kabani sedel dustojne v koute na lavici, strizlivy a tichy, umyte ruce slozene na kolenou. V ocekavani, az Budach usne, se mluvilo o malichernostech. Budach, sedici u stolu vedle Rumaty, poslouchal se shovivavym usmevem lehkomyslne tlachani urozenych donu a cas od casu se prudkym trhnutim probiral z drimoty. Jeho propadle tvare zhnuly od konske davky tetralumina-lu, kterou mu nepozorovane primichali do napoje. Doktor byl neobycejne vzrusen a usinal ztezka. Netrpelivy don Hug ohybal a narovnaval pod stolem velbloudi podkovu, ale na tvari si stale uchovaval vyraz vesele nenucenosti. Rumata drobil chleb a s unavenym zajmem sledoval, jak se don Kondor pomalu naleva zluci — strazce velkych peceti byl nervozni, protoze uz mel byt na mimoradnem nocnim zasedani komory dvanacti velkoobchodniku, venovanem prevratu v Arkanaru, a don Kondor mel zasedani predsedat.
„Moji urozeni pratele!“ rekl konecne doktor Budach zvucne, vstal a svalil se na Rumatu.
Rumata ho setrne objal kolem ramen.
„Hotov?“ zeptal se don Kondor.
„Do rana se neprobudi,“ rekl Rumata, vzal Budacha do naruci a odnesl ho na loze otce Kabaniho.
Otec Kabani rekl zavistive:
„Tak prosim, doktorovi se smi nalejvat, ale pro otce Kabaniho je to skodlivy. To se mi nelibi.“
„Mam ctvrt hodiny,“ rekl don Kondor rusky.
„Staci mi treba pet minut,“ odpovedel Rumata a mel co delat, aby ovladl podrazdeni. „Uz jsem vam toho driv napovidal tolik, ze mi ted staci i minuta. V naprostem souladu se zakladni teorii feudalismu^ zurive pohledl donu Kondorovi primo do oci, „toto prachobycejne vzboureni mestskych obyvatel proti baronum,“ prejel pohledem na dona Huga, „prerostlo v provokacni intriku Svateho radu a vedlo k tomu, ze se Arkanar stal bastou feudalne fasisticke agrese. My si tady lameme hlavy, marne se snazime vtesnat slozitou, protikladnou, zahadnou postavu orla naseho dona Reby do jedne rady s lidmi, jako byli Richelieu, Necker, Tokugawa Iejasu nebo Monk — a pritom on je to bezvyznamny darebak a pitomecek. Zradil a prodal vsechno, co mohl, zamotal se do vlastnich intrik, polekal se na smrt a rozbehl se hledat ochranu ke Svatemu radu. Za pul roku ho od-krouhnou, ale Rad zustane. Nasledky teto skutecnosti pro Arkanar a pozdeji i pro celou risi si proste neodvazuji predstavit. Tak jako tak, cela dvacetileta prace na uzemi rise je ted pro kocku. Pod Svatym radem se neuplatnime. Budach je asi posledni, koho zachranuji. Vic uz nebude koho zachranovat. Skoncil jsem.“
Don Hug konecne zlomil podkovu a odhodil obe poloviny do kouta.
„Ano, zaspali jsme,“ poznamenal. „Ale treba to neni tak hrozne, Antone…“
Rumata se na nej jenom podival.
„Mel jsi dona Rebu odstranit,“ prohlasil najednou don Kondor.
„Jak tomu mam rozumet — odstranit?“
Na tvarich dona Kondora naskocily rude skvrny.
„Fyzicky!“ odsekl ostre.
Rumata si sedl.
„Cili zabit?“
„Ano, ano, ano!!! Zabit, unest, sesadit, uveznit. Mel jsi neco udelat a neradit se s dvema pitomci, kteri se starou belu vyznali v tom, co se deje.“
„Ja jsem se v tom taky starou belu vyznal.“
„Tys to aspon citil.“
Chvili bylo ticho.
„Takze neco na zpusob Barkanskych jatek?“ otazal se don Kondor polohlasne a dival se stranou.
„Ano, neco podobneho. Jenze organizovaneji.“
Don Kondor si skousl ret.
„Ted uz je pozde ho odstranit?“ zeptal se.
„Nema to smysl,“ odpovedel Rumata. „Za prve ho oddelaji stejne, bez nas, a za druhe to vubec neni treba. Kdyz nic jineho, mam ho v rukou.“
„Ajak?“
„Boji se me. Tusi, ze za mnou stoji sila. Dokonce uz mi navrhoval spolupraci.“
„Nerikej,“ zabrucel don Kondor. „V tom pripade to opravdu nema smysl.“
Don Hug rekl trochu zajikave:
„Soudruzi, tohle vsechno, vy to myslite vazne?“
„Co konkretne?“ zeptal se don Kondor.
„No to vsechno… Zabit, fyzicky odstranit… Zblaznili jste se?“
„Urozeny don je totalne zdrcen,“ poznamenal Rumata potichoucku.
Don Kondor pomalu a zretelne odrikal:
„Za mimoradnych okolnosti jsou ucinna jedine mimoradna opatrenim
Don Hug prejizdel pohledem z jednoho na druheho a pomalu pohyboval rty:
„Poslyste…, vite vy, kam az takhle dospejete?“ pronesl vahave. „Chapete to, kam az takhle dospej ete?“
„Uklidni se, prosim te,“ rekl don Kondor. „Nic se nestane. A uz o tom nemluvme. Co budeme delat s Radem? Navrhuji blokadu ar-kanarske oblasti. Vas nazor, soudruzi? A rychle, ja mam naspech.“
„Zatim nemam zadny nazor,“ ozval se Rumata. „A Paska tim spis. Musime se poradit se Zakladnou. Musime se trochu rozkoukat. A za tyden se muzeme sejit a rozhodnout co a jak.“
„Souhlasim,“ rekl don Kondor a vstal. „Jdem!“
Rumata si hodil Budacha pres rameno a vysel z chalupy. Don Kondor mu svitil baterkou. Dosli k vrtulniku a Rumata ulozil Budacha na zadni sedadlo. Don Kondor se vyskrabal do kresla pilota, rincel pritom meci a slapal si na cipy plaste.
„Nehodite me domu?“ zeptal se Rumata. „Chtel uz bych se konecne vyspat.“
