„Vsechno jako obvykle,“ rekl Arata. „Armada se rozprchla, vsichni si rozdeluji pudu, na jih nechce nikdo jit. Vevoda pochytava ty, co jeste nezamordoval, a brzy povesi moje rolniky hlavou dolu podel estorske silnice. Vsechno jako obvykle,“ opakoval.
„Rozumim,“ rekl Rumata.
Svalil se na pohovku, podlozil si rukama hlavu a dival se na Ara-tu. Pred dvaceti lety, kdy Anton vyrabel modely a hral si na Vilema Telia, nazyvali tohoto cloveka Arata Krasny, a zrejme tehdy vypadal docela jinak nez dnes.
Jiste nemel na vznosnem, vysokem cele ten ohyzdny fialovy cejch — ten se objevil az po vzpoure soanskych lodaru, kdy tri tisice nahych remeslnickych otroku, nahnanych do soanskych lodenic ze vsech koncu rise a utyranych natolik, ze pozbyli pudu sebezachovy, vyrazilo jedne nevlidne noci z pristavu, prevalilo se jako lavina po Soanu a zanechalo za sebou mrtvoly a pozary. U hranic jim zatarasila cestu obrnena cisarska pechota…
A mel samozrejme obe oci v poradku. To prave mu vyrazil z dulku bohatyrskym uderem palcatu jakysi baron, kdyz dvacetitisi-cova armada rolniku, pronasledujici po uzemi metropole baronske druziny, narazila v sirem poli na petitisicovou cisarovu gardu, byla bleskove rozetnuta, obklicena a rozdupana ozubenymi podkovami bojovych velbloudu…
A bezpochyby byl Arata Krasny urostly jako topol. Hrb a nove prizvisko ziskal po villanske valce ve vevodstvi ubanskem, pres dve more odtud, kdy po sedmi letech moru a sucha ctyri sta tisic zivych kostlivcu vidlemi a ojemi pobilo slechtice a obklicilo vevodu Uban-skeho v jeho sidle; a vevoda, jehoz mdly rozum jako by se projasnil nevyslovnou hruzou, vyhlasil vsem poddanym milost, snizil ceny alkoholickych napoju na petinu a slibil svobodu; a Arata, ktery uz videl, ze je vsemu konec, prosil, narizoval, zaprisahal, aby vevodovi nesedali na lep, ale byl zajat atamany, kteri zastavali nazor, ze lepsi neco nez nic, zmlacen zeleznymi sochory a hozen do zumpy zemrit…
Zato onu masivni zeleznou manzetu mel na pravem zapesti bezpochyby uz v dobe, kdy byl nazyvan Krasnym. Manzeta byla puvodne pripevnena retezem k veslu piratske galery. Arata retez odnytoval, uderil zeleznou manzetou kapitana Egu Lichometnika do spanku, zmocnil se lodi, posleze i veskereho piratskeho lodstva a pokusil se vytvorit svobodnou republiku na vode… Tento plan skoncil nesmyslnym opilym krveprolitim, protoze Arata byl tehdy mlady, neumel nenavidet a domnival se, ze samotna svoboda uz staci, aby se otrok stal podobnym bohu…
Byl to profesionalni buric, mstitel z bozi milosti, ve stredoveku postava pomerne vzacna. Takove stiky zrodi obcas historicka revoluce a nasazuje je do stojatych socialnich vod, aby rusila ze spanku tucne karasy, kteri u dna vyziraji plankton… Arata byl jedinym zdejsim clovekem, k nemuz Rumata nepocitoval nenavist ani litost, a v jeho horecnatych snech pozemstana, ktery prozil pet let v krvi a zapachu, se mu zdalo, ze je prave takovym Aratou, ktery prosel vsemi pekly vesmiru a vyslouzil si tim vysostne pravo zabijet vrahy, mucit katy a zrazovat zradce…
„Nekdy se mi zda,“ rekl Arata, „ze jsme vsichni bezmocni. Jsem vecny vudce vzbourencu a vim, ze vsechna moje silaje v neobycejne houzevnatosti. Ale ta sila neodstranuje moji bezmocnost. Moje vitezstvi se nepochopitelnym zpusobem obraceji v porazky. Moji bojovi pratele se stavaji neprateli, ti nejudatnejsi prchaji, ti nejvernejsi zrazuji nebo umiraji. A nemam nic nez hole ruce, a holyma rukama clovek nedosahne na pozlacene idoly sedici za zdmi pevnosti…“
„Kde se tu v Arkanaru berete?“ zeptal se Rumata.
„Priplul jsem s mnichy.“
„Vy jste se zblaznil. Je vas prece tak snadno poznat…“
„Ale ne v houfu mnichu. Mezi dustojniky Radu je polovina blaznu a mrzaku jako ja. Mrzaci jsou bohu mili.“ Usklibl se a dival se Rumatovi primo do oci.
„Co mate v umyslu delat?“ zeptal se Rumata a sklopil pohled.
„Jako obvykle. Vim, co to je Svaty rad. Neuplyne ani rok a ar-kanarsky lid vyleze z der se sekyrami — rvat se na ulicich. A povedu je ja, aby se pustili do tech, do koho je treba, a ne do sebe navzajem a hlava nehlava.“
„Budete potrebovat penize?“ informoval se Rumata.
„Ano, jako obvykle. A zbrane…“ Odmlcel se a pak rekl ulisne: „Done Rumato, vzpominate si, jak jsem se rozzuril, kdyz jsem se dovedel, kdo jste? Nenavidim knezoury a moc me mrzi, ze jejich vylhane pohadky jsou pravdive. Ale ubohy buric musi umet vyuzit ve svuj prospech kazde situace. Knezouri rikaji, ze bohove maji ve sve moci blesky… Done Rumato, moc potrebuju blesky na rozbijeni pevnostnich zdi.“
Rumata si zhluboka vzdychl. Po svem zazracnem zachraneni vrtulnikem Arata nalehave zadal vysvetleni. Rumata se pokusil rict mu neco o sobe, dokonce mu na nocnim nebi ukazal Slunce — drobounkou, sotva viditelnou hvezdicku. Ale buric pochopil jen jedine: prokleti knezouri maji pravdu, za nebeskou klenbou ziji bohove, milosrdni a vsemohouci. A od tech dob kazdy rozhovor s Rumatou stacel stejnym smerem: Boze, kdyz uz existujes, dej mi svou silu, protoze to je nejlepsi, co muzes udelat.
A Rumata se pokazde odmlcoval nebo prevadel rozhovor na jine tema.
„Done Rumato,“ rekl rebel, „proc nam nechcete pomoct?“
„Okamzik,“ rekl Rumata. „Nezlobte se, ale zajimalo by me, jak jste se dostal do domu.“
„Na tom nezalezi. Nikdo krome me tuhle cestu nezna. Neodbihejte, done Rumato. Proc nam nechcete dat svou silu?“
„Nebudeme o tom mluvit.“
„Ne, budeme o tom mluvit. Ja vas nevolal. Nikdy jsem se k nikomu nemodlil. Vy jste ke mne prisel sam. Nebo jste to udelal jen pro svou kratochvili?“
Je tezke byt bohem, pomyslel si Rumata. A rekl trpelive:
„Vy me nepochopite. Uz jsem se dvacetkrat pokousel vam vysvetlit, ze nejsem buh — a stejne jste mi neuveril. A prave tak nepochopite, proc vam nemohu pomoci zbranemi…“
„Mate blesky?“
„Nemohu vam dat blesky.“
„To uz jsem slysel dvacetkrat,“ rekl Arata. „A ted chci vedet proc!“
„Opakuji, ze me nepochopite.“
„Jen to zkuste.“
„Co mate v umyslu s temi blesky delat?“
„Vypalim tu pozlacenou chamrad jako stenice, vsechny do posledniho, cely jejich proklety rod do dvanacteho kolena. Smetu jejich pevnosti z povrchu zemskeho. Spalim jejich armady a vsechny, kteri je budou branit a podporovat. Nemusite mit strach — vase blesky budou slouzit jen dobru. A az na zemi zustanou jen osvobozeni otroci a zavladne mir, vratim vam vase blesky a nikdy uz o ne nepozadam.
Arata umlkl a tezce dychal. Oblicej mu zbrunatnel navalem krve. Urcite uz ve svych predstavach videl vevodstvi a kralovstvi zachvacene plameny, haldy ohorelych tel uprostred rozvalin a obrovske armady vitezu pokrikujicich: „Svoboda! Svoboda!“
„Ne,“ prohlasil Rumata. „Blesky vam nedam. To by byla chyba. Snazte se mi, verit, vidim dal nez vy…“ (Arata ho poslouchal s hlavou sklonenou na prsa.) „Uvedu vam jen jeden duvod.“ Rumata stiskl prsty. „Je sice nicotny ve srovnani s tim hlavnim, ale budete mu rozumet. Mate nesmirnou zivotni silu, slavny Arato, ale take jste smrtelny. A kdybyste zahynul, kdyby blesky presly do jinych rukou, ne uz tak cistych, jako jsou vase, hrozim se byt jen pomyslet, jak by to mohlo skoncit…“
Dlouho mlceli. Pak Rumata vytahl z drevene truhly dzban estor-skeho a jidlo a postavil oboje pred hosta. Arata ani nezvedl oci, lamal si chleb a zapijel ho vinem. Rumata mel podivny pocit chorobne rozdvojenosti. Vedel, ze jedna spravne, ale presto ho vedomi, ze ma pravdu, pred Aratou nejak ponizovalo. Arata ho v cemsi zretelne prevysoval. A nejen jeho, ale vsechny, kdo bez pozvani prisli na tuto planetu a plni bezmocne litosti prihlizeli desivemu kypeni jejiho zivota z ridkych vysin lhostejnych hypotez a moralky, jaka je ve zdejsich krajich nezvykla. A poprve si Rumata pomyslel: Nelze nic ziskat, aby clovek pritom neco neztratil — jsme nekonecne silnejsi nez Arata v nasem kralovstvi dobra, a nekonecne slabsi nez Arata v jeho kralovstvi zla.
„Nemel jste sestupovat z nebe,“ rekl najednou Arata. „Vratte se k sobe. Jenom nam skodite.“
„To neni pravda,“ odpovedel Rumata mekce. „Prinejmensim nikomu neskodime.“
„Ne, skodite. Probouzite neuskutecnitelne nadeje…“
„V kom?“
„Ve mne. Oslabil jste mou vuli, done Rumato. Driv jsem spolehal jedine na sebe, a ted jste zpusobil, ze za sebou citim vasi silu. Driv jsem se v kazdem boji choval tak, jako by to byl muj posledni boj. A ted jsem postrehl, ze se setrim pro pristi boje, ktere budou rozhodujici, protoze se jich zucastnite vy… Odejdete odtud, done Rumato,
