„Hodim,“ zahucel don Kondor. „Ale prosil bych rychle.“
„Hned jsem zpatky,“ rekl Rumata a rozbehl se do chalupy.
Don Hug stale jeste sedel u stolu s ocima uprenyma primo pred sebe a mnul si bradu. Otec Kabani stal vedle nej a rikal:
„Jo, kamarade, takhle to dopada vzdycky. Chces neco udelat co nejlip, a ono to dopadne zrovna spatne…“
Rumata shrabl do naruce sve mece a remeni.
„Mej se dobre, Pasko,“ rekl. „A nezlob se, jsme proste vsichni unaveni a podrazdeni.“
Don Hug zavrtel hlavou.
„Bud opatrny, Antone,“ rekl nahlas. „Hlavne bud opatrny… O stryckovi Sasovi uz ani nemluvim, ten uz je tu dlouho, my ho prece nebudeme poucovat, ale ty…“
„Ja chci spat, to je vsecko,“ prohlasil Rumata. „Otce Kabani, budte tak hodny, vemte moje kone a zavedte je k baronu Pampovi. Nektery den se u nej stavim.“
Venku zacaly jemne kvilet vrtule. Rumata pokynul rukou na pozdrav a vybehl z chalupy. V jasnem svitu reflektoru vrtulniku vypadaly porosty obrovitych kapradin a bile kmeny stromu neskutecne a desive. Rumata se vysplhal do kabiny a pribouchl dvirka.
V kabine vonel ozon, oblozeni sten a kolinska. Don Kondor vzletl a zamiril se strojem s jistotou nad arkanarskou silnici. Tohle ja bych ted nedokazal, pomyslel si s mirnou zavisti Rumata. Vzadu stary Budach klidne pomlaskaval ze spani.
„Antone,“ rekl don Kondor, „ja bych…, e-e…, nerad bych byl netaktni, a nemysli si, ze…, e-e…, ze ti zasahuji do tvych soukromych zalezitosti.“
„Posloucham vas,“ rekl Rumata. Okamzite se dovtipil, o cem se bude mluvit.
„My vsichni jsme tu pozorovatele,“ pokracoval don Kondor. „A vsechno, co je nam drahe, musi byt bud daleko na Zemi, nebo uvnitr nas. Aby nam to nikdo nemohl vzit a vyuzivat toho jako rukojmi.“
„Mluvite o Kire?“ zeptal se Rumata.
„Ano, chlapce. Jestli vsechno, co vim o donu Rebovi, je pravda, pak je hodne tezke a nebezpecne udrzet ho v rukou. Chapes, co tim chci rict?“
„Ano, chapu,“ rekl Rumata. „Pokusim se neco vymyslet.“
Lezeli ve tme a drzeli se za ruce. Ve meste bylo ticho, jen obcas nekde nablizku zlostne riceli a vzpinali se kone. Cas od casu upadal Rumata do drimoty a hned se zase probouzel, jakmile Kira zatajila dech — ve spanku ji silne sviral ruku.
„Tobe se chce asi moc spat,“ zaseptala. „Tak spi.“
„Ba ne, povidej, ja te posloucham.“
„Kazdou chvili usinas.“
„Ale stejne te posloucham. Jsem sice hodne unaveny, ale jeste vic se mi po tobe styskalo. Je mi lito spat. Vypravuj, me to zajima.“
Vdecne se mu otrela nosem o rameno, polibila ho na tvar a znovu zacala vypravet, jak k ni dnes vecer poslal otec chlapce ze sousedstvi. Otec lezi. Vyhnali ho z kancelare a na rozloucenou ho dukladne zbili holemi. Posledni dobou vubec neji, jen pije, je cely modry, roztreseny. A pak jeste chlapec vzkazoval, ze se objevil bratr — raneny, ale vesely a opily, v nove uniforme. Dal otci penize, napil se s nim a znovu vyhrozoval, ze oni vsecky rozmetou. Je ted porucikem v nejakem zvlastnim oddilu, prisahal vernost Radu a chysta se prijmout cirkevni hodnost. Otec prosil, aby Kira zatim v zadnem pripade nechodila domu. Bratr vyhrozoval, ze se s ni vyporada za to, ze se sprahla s urozenym, mrcha jedna zrzava…
Ovsem, myslel si Rumata, domu samozrejme ne. Ale tady taky nemuze za nic na svete zustat. Jestli seji cokoli stane… Predstavil si, ze se ji stalo nestesti, a pri te predstave cely ztuhl. „Ty spis?“ zeptala se Kira. Probral se a uvolnil sevreni ruky. „Ne, ne… A co jsi delala jeste?“ „Pak jsem jeste uklizela tve pokoje. Tedy reknu ti, mas tam hrozny neporadek. Nasla jsem jednu knihu, napsal ji otec Gur. Pise se tam o tom, jak se urozeny princ zamiloval do krasne, ale barbarske divky z kraje za horami. Ona byla uplne nevzdelana a myslela si o nem, ze je buh, ale presto ho nesmirne milovala. Pak se od sebe odloucili a ona horem zemrela.“
„To je pozoruhodna kniha,“ poznamenal Rumata.
„Ja jsem docela plakala. Celou dobu se mi zdalo, ze je to o nas dvou.“
„Ano, je to o nas dvou. A vubec o vsech lidech, kteri se maji radi. Jenomze nas od sebe nikdo neodlouci.“
Nejbezpecneji by pro tebe bylo na Zemi, rikal si v duchu. Ale co si tam pocnes beze me? A co ja tady sam? Mohl bych pozadat Anku, aby se tam s tebou pratelila. Ale co ja tady bez tebe? Ne, na Zem poletime spolu. Ja sam budu ridit lod, ty budes sedet vedle me a ja ti budu vsechno vysvetlovat. Aby ses niceho nebala. Aby sis Zemi zamilovala hned od zacatku. Aby se ti nikdy nestyskalo po tve hruzostrasne vlasti. Protoze tohle neni tvoje vlast. Protoze tvoje vlast te zapudila. Protoze ty ses narodila o tisic let driv, nez jsi mela. Hodna, verna, obetava, nezistna… Takovi lide, jako jsi ty, se rodili ve vsech epochach krvavych dejin nasich planet. Ciste, pruhledne duse neznajici nenavisti, imunni proti krutosti. Obeti. Zbytecne obeti. Mnohem zbytecnejsi nez Gur Tvurce nebo Galilei. Protoze takovi jako ty nejsou ani bojovnici. Byt bojovnikem, k tomu je treba umet nenavidet, a to prave vy neumite. Prave tak jako nyni my…
Rumata opet usnul a v tu chvili se mu zdalo, ze Kira stoji na okraji rovne strechy budovy Rady s degravitatorem u pasu, a vesela, po-smevacna Anka ji nedockave postrkuje k jedenapulkilometrove propasti.
„Rumato,“ rekla Kira, „ja se bojim.“
„Ceho, malicka?“
„Ty porad mlcis a mlcis. Mam strach…“
Rumata ji k sobe pritahl.
„Dobra, budu tedy mluvit a ty me pozorne poslouchej. Daleko predaleko za sajvou stoji strasidelny nepristupny zamek. Bydli v nem vesely, hodny a legracni baron Pampa, nejhodnejsi baron v Arkana-ru. Ma manzelku, krasnou a vlidnou zenu, ktera nesmirne miluje Pampu strizliveho, a nemuze vystat Pampu opileho…“
Prestal mluvit a zaposlouchal se. Uslysel cvakani mnoha kopyt po dlazdeni a hlucne oddychovani mnoha lidi a koni. „Tady je to?“ zeptal se hruby hlas pod oknem. „Mam dojem, ze tady…“ „Sta-at!“ Po schudkach zaprazi zadunely podpatky a hned nato nekolik pesti zabusilo do vrat. Kira sebou trhla a pritiskla se k Rumatovi.
„Pockej, malicka,“ rekl a odhodil prikryvku.
„To jdou pro me,“ zaseptala Kira. „Ja to vedela!“
Rumata se s namahou vyprostil z jejich pazi a priskocil k oknu. „Ve jmenu Pane!“ rvali dole. „Otevrte! Nebo vyrazime dvere a bude to horsi!“ Rumata odhrnul zaves a do pokoje vrazila znama poskakujici zare pochodni. Dole podupavaly zastupy jezdcu, zachmurenych cernych muzu ve spicatych kapich. Rumata se chvili dival dolu a pak si prohledl okno. Podle zdejsiho zvyku bylo do okenniho ramu vsazeno napevno, otvirat se nedalo. Do vrat rachotive busili cimsi tezkym. Rumata nahmatal ve tme mec a uderil jilcem do skla. Strepiny se zvonive rozsypaly.
„Hej, vy tam!“ houkl Rumata. „Copak, omrzel vas zivot?“
Rany do vrat utichly.
„To je dycky tak. Nekdo neco poplete,“ ozval se zdola tichy hlas. „Hospodar je najednou doma…“
„A to nam vadi?“
„Vadi nam to, ze na mece je nejlepsi na svete.“
„A pritom rikali, ze odjel a do rana se nevrati.“
„Snad nemate strach?“
„To ne, ale nemame zadny pokyny, jak s nim. Abysme ho nahodou nezabili…“
„Svazeme ho. Majzneme ho po hlave a svazem! Hej, kdo tam ma samostrily?“
„Jen aby nemajznul on nas…“
„Neboj se, nemajzne. On dal takovy slib, ze nebude zabijet, je to vseobecne znamy.“
„Pobiju vas jako psy,“ rekl Rumata hrozive.
Zezadu k nemu pristoupila Kira. Slysel, jak divoce ji busi srdce. Dole se ozval skripavy povel: „Vyrazte dvere, mladenci! Ve jmenu Pane!“ Rumata se otocil a zadival se Kire do obliceje. Divala se na nej jako kdysi, s hruzou a nadeji. V suchych ocich ji poskakovaly odlesky pochodni.
„Copak, copak, malicka?“ rekl vlidne. „Ty ses vylekala? Ty ses polekala tehle chamradi? Jdi se obleknout. Tady uz nemame co delat…“ Chvatne si navlekl kosili z plastickeho kovu. „Ja je ted zazenu a pak odjedeme.
