miniaturni prijimac, ktery zasunul do dute rukojeti sve valecne sekery. Sekera a kratky mec byly jeho jedinymi zbranemi. Jiz drive si vyzkousel laminovane luky z rohoviny, ale neumel to s nimi, takze udela lip, kdyz si nic takoveho nevezme s sebou. Spustil stit z leve ruky, zamaval na rozloucenou a odesel.
Kdyz vylezl na sveho moropa, zjistil, ze se k vyprave shromazdilo ani ne padesat muzu. Nemeli zadne zvlastni vybaveni nebo zasoby a bylo zrejme, ze vyprava nepotrva dlouho. Teprve kdyz si uvedomil, jak nepratelsky na neho vesmes pohlizeji, pochopil, ze ho povazuji za pouheho outsidera. Byli to bud vysoci dustojnici, ci blizci pratele Temuchina, nebo clenove jeho kmene.
„Ja take dovedu zachovavat tajemstvi,“ rekl Ahankkovi, ktery prijel k nemu a tvaril se nerudne, ale dostalo se mu v odpoved pouze nekolik jadrnych kleteb. Jakmile se objevil nacelnik, vyrazili ve dvou proudech za nim.
Byla to narocna jizda a Jason dekoval v duchu tydnum, ktere tady stravil v sedle. Nejprve zamirili k upatim na vychod, ale jakmile tabor zmizel z dohledu a bylo jiste, ze je nevidi ani jednotlivci potulujici se kolem tabora, zmenili smer a vydali se spesne k jihu. Ze vsech stran se tycily hory, kdyz prejizdeli z jednoho udoli do druheho, a neustale stoupali. Jason, ktery dychal pres kozenou salu, jen stezi veril, ze vzduch, primo ledovy, muze tak palit v krku, ale ostatnim zrejme nevadil.
Pri zapadu slunce shltli trochu studeneho jidla a pokracovali v ceste. Jason pochopil, ze je rozumne jet dal — behem te kratke zastavky temer primrzl k zemi. Ted jeli v zastupu. Pesina byla tak uzka, ze Jason, tak jako mnoho ostatnich, sesedl a sveho moropa vedl, aby se trochu ohral pohybem. Studene svetlo z oblohy plne hvezd jim svitilo na cestu.
Kdyz prijeli na krizovatku dvou udoli, Jason se podival vpravo, na sede more rozprostirajici se do dalky za temer svislymi srazy. More? Zastavil se tak nahle, ze mu morope malem slapl na paty, pak musel rychle uskocit, aby ho zvire neuslapalo.
Ne, to nemuze byt more. Jsou uprostred pevniny. A hodne vysoko. Dodatecne si uvedomil, ze je to sice more, na co se diva, ale more z vrcholku mraku. Daval pozor, az je zakrut pesiny skryje z dohledu. Pesina nyni klesala, presne jak si myslel. Zastavil sveho moropa, aby se mohl opet vysplhat do sedla. Tam nekde vpredu byl konec sveta.
Tady koncilo panstvi nomadu, tady na srazu tahnouciho se podel celeho kontinentu, u pevne skalnate steny, ktera se tycila nahoru z nizin. Zde take koncila chladna klimaticka oblast. Teple jizni vetry vanouci na sever narazely na sraz, odrazely se vzhuru a houstly v mraky, ktere pak snesly sve brime vody zpatky dolu na zem jako des?. Jason si rikal, zda tady u toho prikreho srazu je nekdy videt slunce. Lesknouci se poprasek snehu v roklich dokazoval, ze krute boure pronikly i za vrcholek teto prirozene bariery.
Stezka klesala do uzkeho prusmyku, a kdyz se Jason v prusmyku ocitl, spatril kamennou chysi pod previsem skaly, kde stala straz a stoicky sledovala, jak projizdeji. A? je jejich cil jakykoliv, musi uz byt blizko. Za malou chvili zastavili a Jason obdrzel vzkaz, aby se dostavil k Temuchinovi. Prisoural se k celu pruvodu tak rychle, jak jen mu to strnule svaly dovolily.
Temuchin zrovna soustredene zvykal tuhy kus suseneho masa a Jason musel cekat, az si Temuchin splachl zbytky sousta douskem napolo zmrzleho
„Vezmi meho moropa,“ rozkazal Temuchin a vykrocil. Jason popadl oteze unaveneho, chnapajiciho zvirete a tahl ho za nacelnikem. A za nim tri dustojnici. Pesina se jeste dvakrat ostre stocila a otevrela se do sirokeho vystupku, jehoz vzdalenejsi stranu tvoril okraj utesu. Temuchin pristoupil az k okraji a shlizel na bilou kupu mraku v nevelke vzdalenosti pod sebou. Avsak to, co Jasona ohromilo, byl zrezively kus strojniho zarizeni.
Nejpusobivejsi byl masivni ram ve tvaru A, zasazeny hluboko do pevne skaly na okraji utesu, jenz vycnival nad propast. Ram, osm metru dlouhy, byl ukovan rucne a musel dat obrovskou praci. Byl upevnen krizovymi vzperami a opiral se o okraj skaly u previsu srazu, ktery ho zdvihal v 45° uhlu. Cely ram byl zrezively, i kdyz nesl stopy snad po konzervaci tukem. Na spicce A vedlo pres kladku pruzne cerne lano, ktere na opacne strane mizelo v otvoru vystupku skaly. Jason obesel skalu, aby mohl ten mechanicky zazrak obdivovat ze zadni strany.
Svym zpusobem byl tento mechanismus, byt mensi, jeste pozoruhodnejsi nez nosny ram na utesu. Cerne lano prochazejici otvorem ve skale se navijelo na buben. Tento buben na hrideli o tlous?ce paze byl pripevnen na zadni stranu svisle skaly ctyrmi robustnimi kotvami. Ovladani nepochybne vyzadovalo obrovskou namahu, protoze zde nebyla zadna protivaha veskera sila se prenasela primo do cela skaly. Do metr sirokeho ozubeneho kola, pripevneneho na konci bubnu, zapadal pastorek, ktery se dal ovladat dlouhou rukojeti s klikou. Ta byla zrejme ze dreva, ale te Jason nevenoval prilis pozornosti. Spousta zapadek a rohatek zajis?ovala kola proti proklouzavani.
Clovek nemusel mit technicky talent, aby pochopil, k cemu to zarizeni slouzi. Jason se obratil k Temuchinovi a premahal se, aby nezvedl oboci, kdyz se ptal: „Tak tohle je ten mechanismus, kterym se mame snest do nizin?“
Na nacelnika udelal stroj temer stejny dojem jako na Jasona. „Ano. Neni to zrovna vec, se kterou clovek riskuje zivot, ale nemame na vybranou. Kmen, ktery tohle postavil, odnoz klanu Lasicek, prisahal, ze ho casto pouzivali pri najezdech do nizin. Vypraveli mnoho historek, ale meli dukaz, ze tam byli — drevo a strelny prach. Ti, kdo prezili, jsou zde a budou to obsluhovat. Zabiju je, jestli se neco stane. My pujdeme prvni.“
„To nam moc nepomuze, jestlize se to neco stane prave nam.“
„Clovek se narodil, aby zemrel. Zivot se sklada pouze z toho, ze denne odvracime nevyhnutelne.“
Na to nemel Jason odpoved. Vzhledl, kdyz se ozvaly vykriky bolesti ze skupiny muzu a prikrcenych zen vlecenych z navrsi k rumpalu.
„Odstupte a nechte je pracovat,“ naridil Temuchin a vojaci se okamzite stahli. „Peclive je sledujte, a jestli zradi nebo udelaji neco spatne, okamzite je zabijte.“
Takto povzbuzeni, muzi kmene Lasicek se dali do prace. Zrejme vedeli, co delaji. Nekteri otaceli klikou, ostatni zajis?ovali rincici zapadky. Jeden z nich se dokonce natahl na ram, daleko za okraj utesu, aby namazal kladku na jeho konci.
„Ja pujdu prvni,“ rozhodl Temuchin a uvazal si tezky kozeny popruh okolo tela pod pazemi.
„Doufam, ze je to lano dost dlouhe,“ poznamenal Jason a vzapeti toho litoval, kdyz se na neho Temuchin vztekle podival.
„Ty pujdes po mne, ale nejdriv posles dolu meho moropa. Postaras se, aby mu zavazali oci, aby se nevydesil. Pak ty, pak dalsi morope a v tomhle poradi. Moropove se budou privadet k utesu po jednom, aby nevideli, co se deje s ostatnimi.“ Otocil se k dustojnikum. „Slyseli jste me rozkazy.“
Za sboroveho taktujiciho popevku Lasicky otacely klikou a navijely lano na buben — a zapadky pomalu klapaly.
Sila se prenesla na nosny postroj, a lano se napnulo a ztencilo, drive nez se Temuchin odlepil od zeme. Pak rychle rozevrel a chytil se prsty lana, kdyz se vznesl nad propast a pomalu se pohupoval nahoru a dolu. Kdyz se ten kyvavy pohyb ztlumil, obsluhujici zacali otacet opacnym smerem a Temuchin pomalu zmizel z dohledu. Jason pristoupil k previsu a videl, jak se vojevudcova postava zmensuje a posleze mizi dole v nacechranych oblacich. Spesne ustoupil, kdyz se mu pod nohou odlomil kousek skaly.
Priblizne kazdych sto metru otaceli muzi rumpalem pomaleji a opatrne, kdyz se objevil barevny uzel oznacujici spojeni dvou dilu elastickeho lana. Opatrne otaceli klikou, dokud uzel neprosel kladkou, pak opet otaceli normalni rychlosti. Muzi se u kliky stridali, aniz prerusili otaceni, takze lano putovalo nahoru a dolu nepretrzite.
„Co je to za lano?“ zeptal se Jason jednoho z Lasicek, ktery zrejme na praci dohlizel. Mel mastne vlasy, jeho jediny zub vypadal jako zluty tesak, ktery mu vycnival nad horni ret.
„Je z rostlin… dlouhych a listnatych. Rika se jim
„Reva?“ hadal Jason.
„Jo, reva. Jsou velke a tezko se hledaji. Rostou dole pod utesem. Daji se napinat a jsou velmi pevne.“
„Mely by byt lepsi,“ rekl Jason, pak ukazal a popadl ho, kdyz lano zacalo nahle poskakovat nahoru a dolu. Muz svijejici se v Jasonove ochromujicim sevreni si pospisil s vysvetlenim.
„To je v poradku. Znamena to, ze ten muz uz je dole a pustil se lana, to se ted kyva. Nahoru!“ To posledni zakricel na obsluhu rumpalu.
Jason uvolnil sevreni a muz rychle odesel, mnul si poranene misto. Davalo to smysl: Kdyz se Temuchin pustil lana, nahle na ne prestala pusobit jeho vaha a lano se rozkmitalo, i kdyz nijak silne. Temuchinova vaha totiz tvorila jen malou cast celkove vahy toho masivniho lana.
„Ted moropa,“ naridil Jason, kdyz se hak a smycka konecne vynorily nad vrcholek utesu. Privedli zvire, ktere
