blyskalo podezirave svyma rudyma ocima na okraj srazu pred sebou. Lasicky obratne upevnily na jeho telo siroky popruh, pak mu zakryly oci kozenym pytlem, pevne utazenym a uvazanym pod celisti. Navlekly hak, a morope trpelive stal, dokud nezacal poi?ovat, ze se zacina vznaset. Pak ho zachvatil strach a zacal se branit — zatinal drapy do ryh ve skale a vytrhaval z nich ulomky kamene. Ale obsluhujici s tim meli rovnez sve zkusenosti. Muz, s kterym Jason pred chvili mluvil, pribehl s palici na dlouhe rukojeti a zkusenym uderem zasahl to spravne misto nad ocima zvirete, ktere okamzite ochablo. Za velkeho pokrikovani a silneho oddychovani rozhoupali mrtvou vahu zvirete nad zemi a presunuli nad okraj.
„Musi se spravne trefit,“ poznamenal domorodec. „A tak akorat. Kdybych uhodil moc prudce, zabil bych ho. Kdyz malo, brzy by se probral a mlatil kolem sebe, az by lano pretrhl.“
„Dobra rana,“ podotkl Jason a doufal, ze Temuchin nestoji primo pod lanem.
Zdalo se, ze je vse v poradku — lano pleskalo bez ustani. Jason se pristihl, ze podrimuje, a radeji poodstoupil dal od okraje. Kdyz se nahle ozvaly vykriky, otevrel oci a spatril, ze lano prudce poskakuje — a ze dokonce vyskocilo z kladky; jeden z muzu musel vysplhat nahoru a nasadit ho zpet.
„Pretrhlo se?“ zeptal se Jason nejblizsiho z obsluhujicich. „Ne, vsechno je v poradku. Jenom to tak mlati, kdyz se morope odpoutal.“
To bylo pochopitelne. Kdyz to obrovske zvire prestalo pusobit svou vahou, elasticke lano se zacalo prudce vlnit. Rozkmit se ztlumil a muzi zase vytahli lano nahoru. Jason si uvedomil, ze ted je na rade on, a pocitil v zaludecni krajine neprijemne navaly. Dal by nevimco za to, aby sestup na tom vytahu z doby zelezne nemusel podstoupit.
Uz samotny zacatek za moc nestal. Kdyz si Jason uvedomil, ze se vzdaluje nohama od skaly, kdyz se lano napnulo, mimodek se snazil spickami dotknout zeme a postavit se na ni. Nepovedlo se mu to. Kolo se otocilo o dalsi cvaknuti — a Jason se ocitl ve vzduchu, kolebave se vzdalil od utesu nad mraky zahalenou propast. Jednou se podival dolu mezi svyma klaticima se nohama, pak zameril pozornost primo pred sebe. Vrcholek utesu se mu zvolna vznesl nad hlavou a nomadi se zachmurenymi obliceji zmizeli jeho zrakum. Pokusil se myslet na neco legracniho, ale najednou ho vubec nic takoveho nenapadalo. Jak se za pomaleho otaceni snasel, mohl poprve videt utes tahnouci se podel celeho kontinentu, ktery se rozprostiral po obou stranach, a vychutnat jeho neuveritelnou rozlehlost. Vzduch byl cisty a suchy a casne ranni slunce osvetlovalo povrch skaly tak, ze jasne videl kazdou podrobnost.
Pod nim se rozprostiralo bile more mraku, ktere omyvaly upati utesu obepinajici cely kontinent a tristily se o nej. Rozeklane sede hory, ktere se zdvihaly za nim, byly ve srovnani s utesem jako trpaslici. Ve srovnani s rozlehlosti utesu si Jason pripadal jako pavouk na vlakne, kdyz se snasel podel nekonecne steny, a i kdyz se pohyboval, vypadalo to, jako by visel stale na jednom miste — tak byla stena obrovska. Jak se otacel, podival se nejprve doprava, pak doleva, ale v obou smerech sahal clenity sraz az k obzoru a tycil se a dotykal oblohy, kde se rozplyval a mizel.
Jason ted mohl videt, ze vystupek srazu nad nim, kde byl umisten rumpal, byl mnohem nize nez cela kamenna bariera. Predpokladal, ze pod nim je stejne vysoke navrsi, protoze na kteremkoliv jinem miste podel srazu by lano nebylo tak pevne, aby udrzelo svou vlastni vahu, natoz jakekoliv dalsi bremeno. Mrakum pod sebou se neuprosne blizil, az mel pocit, ze by se mohl natahnout a kopnout do nich. Pak se ho dotkly prvni vlhke uponky mlhy a za nekolik okamziku ho obklopily mraky — ocitl se sam v sedem svete nicoty.
Ze vseho nejmene si pral, kdyz se tak kymacel na konci kilometr dlouheho pohupujiciho se lana, aby usnul. Ale usnul. Svym dilem k tomu prispel nejen kolebavy pohyb, ale i unava z celodenni a celonocni jizdy a bezvyraznost okoli. Uvolnil se, hlava mu klesla, a zanedlouho zdrave pochrupoval.
Probudil se, kdyz mu za limec a po zadech zacal stekat po kapkach des?. Ackoliv se vzduch znacne oteplil, otrasl se zimou a pritahl si tesne limec. Bylo to jedno z tech mrholeni, drobnych celodennich des?u, ktere jakoby nikdy nemely konce. Skrz des? rozeznaval zbrazdenou stenu utesu, stale ubihajici podel neho vzhuru, a kdyz se naklonil a podival se pod sebe, spatril neco neurciteho. Co? Lide? Pritel, nebo nepritel? Kdyby mistni obyvatele vedeli o rumpalu, ktery nebylo pro mraky videt, klidne by mohli dole udrzovat partu cekajicich zabijaku. Vytahl rychle z opasku valecnou sekeru a nasunul si poutko kolem zapesti. Z neurciteho se staly balvany, cnejici jednotlive z jednotvarne, destem prosakle travy. Vzduch byl vlhky a lepkavy.
„Rozepni postroj a priprav se odhodit ho,“ naridil Temuchin, ktery se objevil v dohledu — kracel travou dlouhymi kroky. „Na co mas tu sekeru?“
„Mohl tady cekat nekdo jiny nez ty,“ odpovedel Jason, zasunul sekeru opet do opasku a venoval se kozenemu postroji. Nahle protazeni pruzneho lana ho sneslo snad metr nad travu.
„Seskoc!“ rozkazal Temuchin a Jason poslechl, nanestesti prave v okamziku, kdyz lano opet zacalo stoupat vzhuru. Vznesl se o jeden dva metry a chvili visel ve vzduchu, bez hnuti a bez opory, nez zacal padat k zemi. Kdyz dopadl, prekulil se a vrazil si jilec mece bolestive do zeber, ale jinak se mu nic nestalo. Nad nimi se ozvalo kratke zasyceni — to se lano, zbavene bremene, smrstilo a vyrazilo vzhuru.
„Tudy,“ ukazal Temuchin, otocil se a odchazel, zatimco Jason se namahave zvedal na nohy. Trava byla kluzka a mokra a za chuze se jeho vysoke boty mlaskave borily do blata. Temuchin zahnul za skalnaty sloup a ukazal na jeho deset metru vysoky vrcholek.
„Tady odtud muzes sledovat, az se snese tvuj morope. Pak me vzbud. Moje zvire se pase na tehle strane. Dohledni, aby se nezatoulalo.“ Aniz cekal na odpoved, Temuchin ulehl na pomerne suche misto v zavetri skaly a pretahl si pres oblicej kus kuze.
To jiste, zabrucel Jason pro sebe, to je presne to, na co se v desti primo tresu. Pekne mokry kus sutru a bajecny vyhled na neuveritelne nic. Vylezl na prikre se svazujici kamen a posadil se na jeho zaobleny vrsek.
Myslenky na spanek uz ho presly, na tom sukovitem tvrdem povrchu se nedalo pohodlne sedet — Jason jen poposedaval a trpel. Ticho rusilo pouze nekonecne sumeni deste a obcasne spokojene zatroubeni moropa, ktery tak projevoval radost z nezvykleho hodovani. Cas od casu se pruhy deste posunuly a otevrel se pohled dolu po srazu na travnate pastviny s bystrinami a kameny s tmavymi skvrnami, ktere pronikaly zeleni. V destive a vlhke nepohode uplynula nekonecne dlouha doba, nez Jason zaslechl nad hlavou oddechovani zvirete a rozeznal neurcity tvar klesajici mlznym oparem zvolna dolu. Sklouzl na zem, a Temuchin se probudil a stal ostrazity v okamziku, kdy se ho dotkl ramene.
V tom masivnim tele ochableho moropa, ktery se snasel nad jejich hlavami, bylo neco hruzne pusobiveho. Nohy se mu zacaly skubat a jeho dech se zrychloval.
„Rychle!“ porucil Temuchin. „Zacina prichazet k sobe.“
Nahle skubnuti sneslo moropa nize a oba muzi po nem natahli ruce, ale morope zmizel z dohledu, kdyz se lano opet smrstilo. Zvire zacinalo otacet hlavu a pokouselo se zvednout krk. Dalsi pokles lana ho temer srazil na zem a Temuchin mu skocil po krku, pevne ho sevrel a zavesil se na nej, celou vahou tahl predek zvirete k vlhke zemi.
„Rozvaz ho!“ vykrikl.
Jason priskocil k popruhum. Prezky se daly snadno povolit, kdyz se preklopila zelezna packa. Avsak nebylo by mozne je otevrit, kdyby lano bylo zatizene a napnute. Morope zacinal kolem sebe kopat, kdyz Jason otevrel posledni prezku — a svizne uskocil. Pri stahu elastickeho lana se postroj zaryl do bricha zvirete, ktere zaricelo bolesti a temer se prevratilo. Pak se vysmekl postroj a se zasycenim jim zmizel v desti z dohledu.
Zbytek dne probehl v rutinni praci. Ted, kdyz Jason vedel, co ma delat, Temuchin se ukazal jako zkuseny vojak v poli, kdyz vyuzil dobu necinnosti k spanku. Jason by moc rad nasledoval jeho prikladu, ale vykonaval sluzbu a vedel, ze udela lip, kdyz se odpovednosti nebude vyhybat. Vojaci a zvirata se snaseli z oblohy plne deste v pravidelnych intervalech a Jason cely sestup ridil. Nekteri vojaci hlidali pasouci se moropy, nekteri asistovali pri sestupu novych prichozich. Zbytek spal, az na Ahankka, ktery, jak se Jason domnival, mel dobry zrak a proto zaujal pozorovaci stanoviste. Petadvacet moropu a sestadvacet muzu jiz sestoupilo a nahle poklid skoncil.
Ti, co pracovali, napolo drimali, skliceni neprestavajicim destem, a nahle je Ahankkuv vykrik vyburcoval z klidu. Jason zvedl hlav a zahledl temnou hmotu, jak pada zjevne primo na ne. Bylo to jako prelud vyvolany mlhou, kdyz se z neurciteho tvaru stal morope, ktery prudce narazil do zeme a zaboril se do ni jako padajici balvan s neprijemnym, ohlusujicim ramusem. Velky kus lana dopadl na neho a kolem neho a jeho konec dopadl nedaleko Jasona a vojaku.
Temuchina volat nemuseli. Toho probudil krik a zvuk doprovazejici naraz. Pohledl na zkrvavenou a zohavenou mrtvolu zvirete a odvratil se.
„Zaprahnete ctyri moropy. Odtahnete ho odsud s tim lanem.“ Zatimco dustojnici vyskocili, aby splnili jeho rozkaz, obratil se k Jasonovi: „Proto posilam napred chlapa, a teprve pak moropa. Dva z muzu budou muset jet na
