sudu, pak sud zazatkoval, zvedl co nejopatrneji, aby ho podal Ahankkovi. „Nepus? ho, nehazej s nim, drz ho od ohne a nenech ho zvlhnout. A posli sem — “ rychle pocital — „devet muzu pro zbytek strelneho prachu. Povez jim, co jsem ti prave rekl.“
Ahankk se otocil — a zvenci zaznel vybuch a po nem vzdalene zaduneni. Jason priskocil k oknu a spatril, ze ze strazni veze ubyl velky kus. Do blata padaly ulomky kameni a oblak prachu kropil des?. Steny se zachvely a vzdaleny vybuch zaznel znovu. Nejaky nomad probehl branou a neco vykrikoval v rodnem jazyce.
„Co to vola?“ zeptal se Jason.
Temuchin sevrel pesti. „Prichazi mnoho vojaku. Strileji z velke pusky, ktera dela ten ramus. Mnoho rukou vojaku, vic, nez dokaze spocitat.“
11
Nikdo nepropadl panice ani vzruseni. Valka je valka a cizi prostredi, des? a neobvykle zbrane nemohly ovlivnit klid barbaru, ani jejich bojeschopnost. Muzi, kteri utoci na kosmicke lodi, chovaji vuci delu nabijenemu zpredu pouze opovrzeni.
Ahankk si vzal na starost prepravu strelneho prachu a Temuchin sel ke znicene strazni vezi, aby zjistil, kolik je utocniku. Dalsi delova koule zasahla zed a kulky bzucely kolem jako vcely, ale on tam stal bez hnuti, dokud nezjistil, co chtel. Pak se naklonil a silnym hlasem vydal rozkazy.
Jason vyrazil za muzi, kteri nesli strelny prach, a kdyz vysel ven, zjistil, ze krome nacelnika neni v pevnosti dalsi zivy clovek.
„Temi dvermi,“ ukazal Temuchin na branu, vedouci na breh. „Ti, co prichazeji, nemohou sem zatim videt, a mame tady vsechny moropy. Vy, co nesete strelny prach, nasednete, a az dam znameni, ihned pojedete ke stromum. My ostatni zdrzime vojaky, pripojime se k vam pozdeji.“
„Kolik myslis, ze jich je?“ zeptal se Jason, kdyz nosici strelneho prachu odbehli.
„Hodne. Dve ruce krat tolik prstu, co ma clovek, mozna vic. Jed se strelnym prachem, utok se blizi.“ Mel pravdu. Kulky pleskaly o zed, proletaly strilnami. Rev utocniku uz zaznival.
Krat pocet prstu, premital Jason, kdyz belhal k svemu moropovi. Vsechny prsty na rukou a nohou, to je dvacet. Krat ruka, to je sto, dve ruce dve ste. A jich je nejvys triadvacet, pokud za posledniho utoku nezahynuli dalsi. Deset nese sudy se strelnym prachem, plus Jason jako technicky poradce, a zbyva trinact kopiniku pro utok. Trinact proti par stovkam. Pekne barbarska sance.
Pak dostaly udalosti rychly spad. Jason se vysplhal do sedla, kdyz skupina se strelnym prachem uz odjela, a tvoril opozdeny zadni voj. Dospeli k zadni casti budovy, prave kdyz se objevili prvni utocnici. Zbylych trinact jezdcu zautocilo a vitezny krik pesaku se razem zmenil ve smesici vykriku hruzy a bolesti. Jason kradmo pohledl pres rameno a spatril prekocene delo a utocniky prchajici na vsechny strany s krveziznivymi jezdci na moropech v patach. Pak se ocitl mezi stromy a musel davat pozor na slehajici vetve.
Cekali tesne za okrajem lesa. Behem minuty se ozval dusot a sedm moropu se vnorilo do promaceneho porostu. Jeden z nich nesl dva jezdce. Po kazdem stretu jich ubyvalo.
„Jedte dal!“ porucil Temuchin. „Jedte po stezce, kudy jsme prijeli. My tady zustaneme a zdrzime kazdeho, kdo se pokusi o pronasledovani.“
Kdyz Jason a jezdci se strelnym prachem odjeli, ostatni sesedli z koni a ukryli se na kraji otevreneho pole. Jen odhodlany utok mohl mit sanci proti smrticim sipum, vyletajicim z temneho pritmi pralesa.
Jason nemel z jizdy poteseni. Neodvazil se vzit si na vypravu mediku, ale ted by klidne riskoval. Ani si neovazal svoje dve zraneni ztuzenou jelenici, kdyz ujizdel kroutici se stezkou na hrbatem moropovi. Jen se utesoval, ze to uz nebude muset nikdy podnikat. Nez dojeli k vyplenene farme, ostatni jezdci je dohonili, a vsichni pak jeli dal, zamlkli z vycerpani. Jason se citil beznadejne ztracen na tech mlhavych, lesy lemovanych stezkach, ktere mu pripadaly vsechny stejne. Nomadi se vsak v terenu vyznali a jeli vytrvale k svemu cili. Moropove klopytali a pouze stale bodani ostruh je udrzovalo v pohybu. Z boku jim kapala krev a vsakovala se jim do vlhke srsti. Kdyz dojeli k rece, Temuchin dal znameni, aby zastavili.
„Sesedat!“ naridil, „a z brasen si vezmete jen to nejnutnejsi. Zvirata nechame tady. A ted jeden po druhem pres ten kopecek k rece!“ Vyrazil prvni a vedl sveho moropa.
Jason byl prilis omamen z vycerpani a bolesti, nez aby si uvedomil, co se deje. Kdyz konecne pritahl sveho moropa k rece, zjistil, ze na brehu jsou jen muzi, ale ani jedno zvire.
„Mas vsechno, co potrebujes?“ zeptal se Temuchin, uchopil Jasonovu uzdu a tahl moropa az k vode. Kdyz Jason prikyvl, svihl nozem a uderem vedenym zespodu prorizl zvireti hrdlo a temer mu odsekl hlavu. Rychle uskocil, aby se vyhnul vytryskle krvi, potom strcil svijejici se zvire do reky. Bystry proud ho rychle odnesl.
„Stroj nevytahne moropa na utes,“ vysvetloval Temuchin, „A my si nemuzeme dovolit nechat jejich tela u mista sestupu, abychom ho neprozradili a vojaci tam necekali. Pujdeme pesky.“ Pohledl na Jasonovu zranenou nohu. „Muzes jit?“
„Je mi bajecne,“ prohlasil Jason. „Nikdy mi nebylo lip. Mala prochazka po nekolika nocich beze spanku a po tisicikilometrove jizde je presne to, co potrebuju. Tak jdem.“ Vykrocil tak rychle, jak jen mohl, a snazil se nekulhat. „Privezeme si strelny prach a ja ti ukazu, jak se ma pouzivat,“ pripomnel pro pripad, ze nacelnik zapomnel.
Nebyla to zadna prochazka. Nezastavovali se, sudy si predavali za chuze, ale Jason, stejne jako dalsi tri zraneni, se na tom nepodilel. Vystup do kopce na kluzke trave se zmenil v utrpeni a Jasonova noha v bolestny sloup, z nehoz odkapavala krev na spicku boty. Jason ostatnim nestacil, a pochod byl nekonecny. Vsichni ho predesli a v jedne chvili mu zmizeli z oci za hrebenem. Vytrel si z oci pot a des? a belhal dal, sel po stopach, ktere se v narovnavajici se trave ztracely. Kdyz se Temuchin z vrcholku kopce po nem ohledl, s prsty na jilci mece, Jason zrychlil, div mu plice nepraskly. Kdyby klopytl, potkal by ho stejny osud jako moropy.
Po neurcite dobe ho zcela vylekalo, kdyz vklopytal mezi muze sedici v trave u zname skalni steny.
„Temuchin uz sel,“ oznamil Ahankk. „Ty pujdes ted. Kazdy z deseti prvnich vezme s sebou na lano sud strelneho prachu.“
„To je uzasny napad,“ uznal Jason a netecne klesl do mokre travy. Nevedel, jak dlouho trvalo, nez se dokazal posadit, aby si upevnil obvazy. Jeden z muzu prinesl sud strelneho prachu, opasany postrojem z kozenych pruhu. To uz se k nim sneslo lano a Jason se k nemu nechal pripoutat. Tentokrate ho vsak nijak neznepokojovalo, ze by mohl spadnout. Polozil hlavu na strelny prach a usnul, jakmile zacal stoupat vzhuru, a probudil se, az kdyz se ocitl u kraje utesu a uderil se celem o skalu. Dovolili mu, aby se na cerstvem moropovi vratil do tabora sam a bez strelneho prachu. Nechal zvire jit pomalu, aby jizda byla snesitelna, kdyz vsak dojel ke svemu
„Meto,“ zvolal priskrcene, „pomoz zranenemu valecnemu veteranovi.“ Zakolebal se, kdyz vystrcila hlavu ze stanu, pak se skacel. Zachytila ho, nez dopadl na zem, a odnesla do stanu. Byl to prijemny zazitek.
„Mel bys neco snist,“ rekla Meta prisne. „Pil jsi uz dost.“
„Nesmysl,“ odvetil a mlaskave usrkaval ze zelezneho salku.
„Nemam unavenou krev — nemam vubec zadnou krev. Medikit mi sdelil, ze jsem castecne vykrvacel, a dal mi nahradou zelezitou injekci. A pak, jsem tak unaven, ze nemuzu jist.“
„Sdelil taky, ze potrebujes transfuzi.“
„Ta se tady neda udelat. Budu hodne pit a kazdy vecer si dam kozi jatra.“
„Otevri!“ vykrikl nekdo a zatahal za chlopen. „Mluvim jmenem Temuchina.“
Meta zastrcila mediku pod kozesinu a sla ke vchodu. Grif, ktery rozdmychaval ohen, zvedl kopi a pohupoval jim v ruce. Do stanu nakoukl nejaky vojak.
„Mas jit okamzite k Temuchinovi.“
„Rekni mu, ze prijdu za chvili.“
Vojak se nedal, ale Meta mu zakroutila nosem a vystrcila ho ven. Vchod znovu zasnerovala.
„Nemuzes jit,“ prohlasila.
„Nemam na vybranou. Rany jsme sesiti, to by melo stacit, a antibiotika nejsou. Zelezo mi uz absorbuji
