jednom zvireti. Lasicky me varovaly, ze se lano pri castem pouzivani pretrhne, ale ze je nemozne odhadnout, kdy se to stane. Obvykle se pretrhne pod tezkym nakladem.“
„Ale vedelo se, ze se nepretrhne, kdyz se spusti clovek. Ted chapu, proc jsi sel prvni. Jsi dobry hazardni hrac, nacelniku,“ uznal Jason.
„To jo,“ souhlasil Temuchin tise a prejel carem naolejovane kuze svuj rezavejici mec. „V rezerve je jen jedno lano, proto jsem vydal rozkaz, aby se s prepravou skoncilo, kdyz se tohle pretrhne. Nove lano navleknou, az se budeme vracet, a napred spusti straz, ktera tu na nas bude cekat. A ted — nasedat!“
10
„Smim se zeptat, kam jedeme?“ zeptal se Jason, kdyz skupina bojovniku pomalu sjizdela po travnatem uboci pahorku. Jeli v rozvinutem, sirokem pulkruhu s Temuchinem a Jasonem uprostred — moropove vlekouci mrtve zvire je sledovali z nevelke vzdalenosti.
„Ne,“ rekl Temuchin durazne.
Teren se svazoval rovnomerne, jako by se niziny vzdouvaly vstric srazu, ktery nyni za nimi halil des?. Pahorek pokryvala trava a male kere a protinaly potucky a rozvodnene struzky. Jak sestoupili niz, potucky se spojily do slusne velkych potoku. Moropove se jimi brodili a odfrkovali z tak hyrive spousty vody. A oteplovalo se. Vsichni si rozepinali odevy, a Jason byl s?astny, ze si muze posunout prilbu dozadu, aby mu destik stekal na rozpaleny oblicej. Setrel si z obliceje vrstvu tuku a zacal premyslet o moznosti, jak se zase vykoupat.
Pahorek nahle skoncil rozeklanym srazem nad rekou pokrytou penou. Temuchin porucil, aby mrtvolu zabiteho zvirete a smycky lana odtahli k okraji srazu, kde vojaci zvire prekulili do vody. Zvire do ni dopadlo s hlucnym placnutim, naposled jim temer neuctive zamavala jedna pracka s drapy, a pak uz ho uchopil vir a zmizelo. Temuchin bez vahani urcil, ze pojedou k jihozapadu podel brehu reky. Bylo zrejme, ze ho predem varovali pred touto prekazkou, a pokracovali v pochodu spesne dal.
Pozde odpoledne des? ustal a raz krajiny se uplne zmenil. Nizinu ted pokryvaly pruhy houstin a stromu a v nevelke vzdalenosti pred nimi byl videt pod svazujici se oblohou rozsahly prales. Jakmile ho Temuchin spatril, porucil zastavit.
„Spat!“ naridil. „Vyrazime za soumraku.“
Jasonovi to nemusel rikat dvakrat. Sesedl z moropa, drive nez ostatni zastavili, stocil se do klubicka v trave a zavrel oci, uzdu moropa mel uvazanou kolem kotniku. Po uderu do lebky, bohate pastve, piti a cvalani se i morope rad ulozil k odpocinku. Natahl se na zem a s tlamou zaborenou do bohate travy, z niz vytrhl chomac, usnul.
Obloha byla temna, ale Jason mel dojem, ze prave zavrel oci, kdyz se mu do nohy za?aly ocelove prsty a zatrasly jim, aby ho probudily.
„Jedeme!“ zavelel Ahankk. Jason se posadil, ztuhle svaly vzdorovaly jeho usili, a vytiral si zbytek spanku z oci. Uz behem dne vyplachl z kozene lahve usazeniny
Vyjeli v zastupu, Temuchin v cele a Jason predposledni voj — uzaviral Ahankk, a bylo jasne, ze ten, koho strezi divokym pohledem a s pripravenym mecem, je Jason. Z pruzkumniku se nyni stal bojovy oddil, a nomadi nepotrebovali zadnou pomoc od potulneho zonglera, ktery jim mohl tak leda prekazet. Proto jel vzadu, kde nemohl zadne problemy zpusobit. Kdyby ano, okamzite by ho zabili. Jason jel klidne a snazil se, aby drzenim ramen dal najevo svou nevinnost a neskodnost.
Nic se neozyvalo, dokonce ani kdyz vstoupili do lesa. Nohy kazdeho z moropu, obalene kuzi, dopadaly v lehkem rytmu do stop zvirete, ktere slo pred nim. Kuze nevrzala a kov nerincel. Stali se z nich prizraky pohybujici se tichem prosaklym destem. Stromy proridly, a Jason si uvedomil, ze se ocitli na mytine. Z nedaleka sem dopadalo matne svetlo, a kdyz Jason tim smerem letmo pohledl, spatril neurcity obrys nejake budovy.
Stale nehlucne se vojaci plynule obratili doprava a zamirili k budove. Kdyz se k ni dostali na vzdalenost nekolika metru, nahle se pred nimi objevil obdelnik svetla, jak se otevrely dvere, a v nem postava nejakeho muze.
„Toho usetrte — ostatni zabijte!“ vykrikl Temuchin a vojaci zautocili, drive nez ta slova vypustil z ust.
Nahoda zpusobila, ze se Jason nachazel v blizkosti muze ve dverich, nicmene vsichni ostatni se k nemu dostali driv. Muz s chraptivym vykrikem uskocil a pokousel se zavrit dvere, ale byl odrazen, kdyz do nich vrazili tri z utocniku. Ti vsak vzapeti klesli na podlahu, a Jason, ktery prave sesedal z moropa, videl proc. Dalsich pet muzu, tri vklece a dva ve stoje, cihalo za otevrenymi dvermi s natazenymi luky. Dvakrat trikrat vystrelili a vzduchem zasycely sipy vypustene z drncicich tetiv. Jason se k nim rozbehl, kdyz prestali strilet, a vtrhl do budovy. Ocitl se primo za nimi, ale uz bylo po boji.
Mistnost velikosti stodoly, osvetlenou jedinou prskajici svickou, vyplnoval prizrak smrti. Ve zmeti prevrzenych stolu a zidli lezeli mrtvi a umirajici. Jakysi sedovlasy muz se sipem v hrudi zastenal a zacinal se zvedat, a jeden vojak se nad nim sklonil a roz?al mu hrdlo sekerou. Ozvaly se rany, kdyz zbytek nomadu, kteri obklicili budovu, do ni vtrhl zezadu. Uteci nebylo mozne.
Jen jeden z prepadenych zustal nazivu a dosud bojoval, ten, kdo se prvni objevil ve dverich. Byl vysoky a rozjezeny, na sobe mel hruby vesnicky oblek a pred sebou obrovskou okovanou hul. Mohli ho snadno zabit — stacil by na to jeden sip — ale chteli ho zajmout, a s takovou prostoj zbrani se jeste nesetkali. Jeden z nomadu jiz sedel na podlaze a drzel si nohu a dalsimu odletl mec s rinkotem do rohu. Muz z niziny stal zady ke stene a nedalo se k nemu zpredu priblizit.
Jason musel neco udelat. Rozhledl se a uvidel u zdi polici s obycejnym selskym naradim, mezi nimz byla lopata s dlouhou nasadou, ktera se mohla hodit. Popadl ji obema rukama a uderil si nasadou o koleno. Ohnula se, ale nezlomila. Byla z dobre vyschleho dreva.
„Dostanu ho!“ vykrikla vrhl se do boje. O chvili se opozdil okovana hul jiz dopadla na ozbrojenou pazi jednoho muze a vyrazila mu z ni mec. Jason zaujal jeho misto a svihl lopatou smerem ke kotnikum muze z niziny.
Muz rychle stocil konec hole k zemi, aby ranu odvratil, a kdyz se obe zbrane srazily, Jason vyuzil silu narazu protivnikovy zbrane, obratil smer pohybu a nasmeroval konec nasady k jeho krku. Branici se znovu odvratil uder rovnez vcas, ale musel poodstoupit od steny, a prave toto Jason potreboval.
Ahankk, ktery vesel jiz s Jasanem, uhodil sekerou na plocho muze do lebky, a ten klesl v bezvedomi na podlahu. Jason odhodil lopatu a zvedl cizi zbran, asi dva metry dlouhou hul z tvrdeho a ohebneho dreva se zeleznymi krouzky.
„Co je to?“ zeptal se Temuchin. Videl zaver toho kratkeho boje.
„Okovana hul. Jednoducha, ale ucinna zbran.“
„A ty vis, jak se s ni zachazi? Rikals mi, ze o lidech z nizin nic nevis.“ Tvaril se bezvyrazne, ale v ocich se mu bliskalo. Jason si uvedomil, ze by mel radeji vse vysvetlit, nechce-li skoncit mezi mrtvolami.
„Ja opravdu nic o lidech z nizin nevim. Ale naucil jsem se zachazet s touto holi jako dite. Kazdy z meho… kmene ji pouziva.“ Neobtezoval se dodat, ze kmen, o nemz mluvi, nejsou Pyrrane, ale zemedelska komunita v Porgorstorsaandu, daleko v galaxii, kde vyrostl. Podle prisnych spolecenskych rozdilu mohli opravdove zbrane nosit jen vojaci a prislusnici aristokracie. Ale cloveku z lesa nelze klacek zakazat a proto se okovane hole bezne uzivaly — Jason tuto prostou, ale ucinnou zbran dobre ovladal.
Temuchin se odvratil a prozatim se s vysvetlenim spokojil. Jason zkusmo otocil holi. Byla dobre vyvazena.
Staveni, zrejme jakasi farma, padla nomadum za obe?. Dobytek byl pod jednou strechou, vojaci tam vtrhli a zvirata pozabijeli. Kdyz Temuchin rekl zabit, znamenalo to zabit. Jason se na ten masakr dival, tvaril se stale stejne, i kdyz jeden z muzu, pidici se po koristi, prevratil drevenou skrin a objevil za ni dite, ktere tam zrejme ukryla nejaka zena a ktere ted vojak bezcitne probodl mecem.
„Tamtoho svazte a privedte,“ naridil Temuchin, setrel spinu z kousku vareneho masa, ktere pri utoku spadlo na zem, a ukousl si z neho.
Se zapestimi spoutanymi za zady prouzky kuze opreli zajatce o stenu. Pote, co ho neprivedla k vedomi ani tri
