vedra vody v obliceji, Temuchin nahral v horici svicce spicku sve dyky a pritiskl ji do mekkeho masa na muzove pazi. Ten zastenal a pokusil se uhnout, pak otevrel oci, ktere po nasledcich zraneni tupe hledely.
„Mluvis dorozumivacim jazykem?“ zeptal se Temuchin. Kdyz muz pronesl neco nesrozumitelneho, nacelnik ho uderil do podlitiny utrzene jiz driv. Sedlak zajecel a pokusil se utect, ale opet odpovedel neznamym jazykem.
„Ten blazen neumi mluvit,“ prohlasil Temuchin.
„Dovol,“ rekl jeden z dustojniku a predstoupil. „Mluvi podobnym jazykem jako klan Horskych hadu na dalekem vychode u more.“
Kontakt byl navazan. Pracnymi formulacemi a castym opakovanim sedlakovi sdelili, ze ho zabiji, jestli jim nepomuze. Nic mu neslibili za to, kdyz jim pomuze, ale muz z niziny nebyl v situaci, aby mohl smlouvat. Rychle souhlasil.
„Rekni mu, ze chceme odejit do mist, kde jsou vojaci,“ rekl Temuchin a zajatec rychle prikyvl na souhlas. Samozrejme. Venkovan v primitivnim hospodarstvi nema prilis v lasce vojaky, kteri ho utiskuji a vybiraji dane. Zakoktal se, jak chtel rychle poskytnout informace. Tlumocnik prekladal.
„Rika, ze je tam mnoho vojaku, dve ruce, mozna pet rukou. Jsou ozbrojeni a to misto je opevnene. Maji jeste neco, nejake jine zbrane, ale nemuzu pochopit, o cem ten chlap mluvi.“
„Je jich pet rukou,“ rekl Temuchin a prohnane se usmal. „Jsem strachy cely bez sebe.“
Kolemstojici nomadi rvali smichy a placali se navzajem do zad, pak to spechali povedet ostatnim. Jason to nepokladal za prilis vtipne, ale odpovidajici jejich urovni.
Nahle vsichni zmlkli, kdyz se pomalu priblizili dva vojaci, podpirajici a napul vlekouci jednoho ze svych druhu. Ten poskakoval na jedne noze a snazil se drzet druhou nohu nad zemi, a kdyz pozvedl bolesti zkriveny oblicej k Temuchinovi, Jason v nem poznal toho, koho venkovan zranil okovanou holi.
„Co se stalo?“ zeptal se Temuchin a z jeho hlasu se uplne vytratil smich.
„Moje noha…“ zachroptel muz, jeden z nizsich velitelu.
„Ukaz,“ naridil nacelnik a vojakovi rychle rozrizli botu. Postizeny mel rozdrcene koleno, cesku zlomenou a kuzi pronikaly kusy bile kosti. Z rany pomalu stekaly kapky krve. Vojak urcite silne trpel, ale nevydal ani hlasku. Jason vedel, ze by byl nutny chirurgicky zakrok a restituce kosti, aby ten muz mohl zase chodit, a byl zvedav, jaky ho v tomto barbarskem svete potka osud. Rychle se to dozvedel.
„Nemuzes jit, nemuzes jet, nemuzes byt vojakem,“ usoudil Temuchin.
„Ja to vim,“ rekl muz a odstrcil ruce tech, kdo mu pomahali. „Ale jestli mam zemrit, rad bych zemrel v boji a byl pohrben se svymi palci. Kdybych je nemel, nemohl bych drzet mec a bojovat s demony v podsveti.“
„Budiz,“ rekl Temuchin a vytasil mec. „Byl jsi dobry vojak a pritel a ja ti preji uspech v pristich bojich. Budu s tebou bojovat sam, protoze je to cest byt sprovozen ze sveta nacelnikem.“
Z boje se obrad nestal, a na to, jak mel zranenou nohu, si vojak vedl dobre. Temuchin vedl boj tak, ze jeho souper se musel otacet pres zraneny bok, ale to nedokazal — a zemrel, kdyz mu cepel vnikla pod zebra.
„Jeste jeden byl zranen,“ rekl Temuchin s mecem od krve v ruce. Predstoupil vojak se zranenou pazi na pasce.
„Ruka bude dobra,“ sliboval, „Kuze nepraskla. Muzu bojovat a jezdit na moropovi, jen nemuzu strilet z luku.“
Temuchin chvili vahal, nez odpovedel: „Potrebujeme tady kazdou ruku. Cin, co muzes, a vratis se s nami do tabora. Vyjedeme, jakmile bude tenhle muz pohrben.“ Otocil se k Jasonovi.
„Jed prede mnou,“ naridil, „a nedelej kraval.“ Zrejme nemel o Jasonovych vojenskych schopnostech valne mineni a Jason mu jeho mineni nechtel vymlouvat. „Hledame to misto s vojaky. V minulosti sem vnikl klan Lasicek, ale jen se dvema tremi muzi, protoze spustit vic moropu je nebezpecne. Vyhybali se vojakum a utocili na farmy. Ale bojovali i s vojaky, jednoho z nich zabili a vzali si jeho strelny prach. Kdyz jsem pak prach zapalil, jenom shorel. Ale Lasicky prisahaji, ze vybuchuje, i dalsi to rikaji a ja jim verim. Zmocnime se strelneho prachu a ty ho privedes k vybuchu.“
„Zaved me k nemu,“ rekl Jason, „a ja ti to predvedu.“ Prodirali se lesem hodne pres pulnoc, az jejich zajatec se slzami v ocich pripustil, ze ve tme zabloudil. Temuchin ho zmlatil, a pak neochotne vydal povel ke spanku. Zacalo znovu prset a vojaci hledali, kde by se pod promocenymi stromy ulozili co nejpohodlneji.
Jasonovi se udelalo nevolno. Tentokrat nikoli z jidla pripraveneho na trusu, ani necisteho
Pro stromy nevidel les. Zapomnel, ze tito lide povrazdili prvni dulni vypravu a ze by se s chuti zachovali stejne ke kazdemu z jine planety, koho by potkali. Pronikl mezi ne jako zved a usiloval o jejich pad.
A nejen to. Mohl zit takto pro sebe, dokud bude jasne, ze pouze hraje roli, ktera ho sice netesi, ale ktera ma svuj smysl rozbit spolecenskou strukturu techto nomadu a zajistit, aby Pyrrane otevreli sve doly v bezpeci.
Ted, osamelemu, sklicenemu a prokrehlemu v mokre noci, jevilo se mu vse velice neurcite. K certu s tim! Zkroutil se a pokusil se udelat si pohodli a usnout, ale vyjevy masakru se stale vracely.
Svym zpusobem, Temuchine, jsi velky muz, rekl si v duchu, a ja se te chystam znicit. Des? nemilosrdne padal.
Za rozbresku, znovu vyrazili, ticha kolona postupujici lesem v rubasi mlhy. Zajaty venkovan drkotal strachem zuby, dokud nenarazili na mytinu a stezku, ktere poznal. Pak uz se usmival a byl s?astny, cestu jim ukazal spravne. Do ust mu nacpali car odev, aby nemohl spustit poplach.
Pred nimi se ozval praskot zlamanych vetvicek a hlasy.
Kolona se okamzite zastavila a zajatci na krk pritiskli mec. Nic se nepohnulo. Hlasy pred nimi zesilily a z ohbi stezky vysli dva muzi. Az po dvou trech krocich si uvedomili, ze se pred nimi v mlze tyci kontury postav. Nezli se mohli vzchopit k cinu, pul tuctu sipu je zbavilo zivota.
„Co to maji za klacky?“ zeptal se Temuchin Jasona.
Jason sklouzl na zem a obratil nejblizsi mrtvolu botou. Muz mel na sobe naprsni krunyr z lehke oceli a ocelovou prilbu, ale jinak nebyl ozbrojen, jeho oblek byl z hrube latky a kuze. Za opaskem mel kratky mec a v ruce dosud sviral to, co mohlo byt jedine primitivni musketou.
„Tomu se rika puska,“ rekl Jason a zvedl ji. „Strelny prach z ni vyhodi kousek kovu, ktery dokaze zabit. Strelny prach a kov se vlozi tady do te trubice. Kdyz se zatahne za tuhle packu dole, z tohoto kamene preskoci jiskra do strelneho prachu, ktery se vzniti a kov vymrsti.“
Kdyz vzhledl, zjistil, ze vsichni, co ho slysi, mu miri lukem na hrdlo. Opatrne odlozil zbran, vytahl dva kozene vacky z opasku mrtveho a nahledl do nich. „Presne to jsem si myslel. Kulky a hadriky — a tohle je strelny prach.“ Podal druhy vacek Temuchinovi, ktery se do neho podival a pricichl k nemu.
„Moc ho tu neni,“ upozornil.
„Pro tyhle pusky ho neni moc zapotrebi. Ale urcite musi byt vetsi zasoba tam, odkud muzi prisli.“
„Prave to jsem si myslel,“ rekl Temuchin a pokynul, aby vytahli sipy z mrtvol, urezali obema mrtvym palce a tela odkulili. Sam si vzal obe muskety.
Za necelych deset minut jizdy po stezce dorazili k okraji mytiny, velke louky, lemovane klidne tekouci rekou. U vody se krcila pevna kamenna budova s vysokou vezi uprostred. Na vrcholu veze bylo videt dve postavy.
„Zajatec rika, ze tohle je misto, kde jsou vojaci,“ oznamil dustojnik, ktery prekladal.
„Zeptej se ho, jestli vi, kolik je tam vchodu,“ naridil Temuchin.
„Rika, ze nevi.“
„Zabij ho.“
Rychly uder mece zlikvidoval zajatce a jeho mrtvola byla shozena do housti.
„Jsou tam jenom jedny male dvere na tehle strane a uzke diry, kterymi se da strilet z luku a z pusek,“ zjistil Temuchin. „Tohle se mi nelibi. A? dva muzi prohlednou budov z dalsich stran. Co je to za kulatou vec nad zdi?“ zeptal se Jasona.
„Nevim — ale rekl bych, ze puska, stejna jako tyhle, jenze mnohem vetsi, ktera meta velke kusy kov.“
„Taky jsem si to myslel.“ Temuchin primhouril zamyslene oci. Vydal rozkazy dvema muzum, ti se otocili a jeli zpet stezkou. Pruzkumnici sesedli z moropu a zmizeli v houstinach. Tito muzi se naucili skryvat na hole planine a v krytu lesa zmizeli beze stopy… S trpelivosti dravcu cekali zbyvajici bojovnici na moropech, az se pruzkumnici
