podporili, ale maji sve radce.“
„Ano.“ Rod se kousl do spodniho rtu. „Mam pravdu, kdyz se domyslim, ze lordi delaji to, co jim jejich radci reknou?“
„Nebo co jim reknou, aby nedelali, coz vychazi nastejno. A radci hovori jedinym hlasem — Durerovym.“
„Durer?“ zamracil se Rod. „Kdo je to?“
„Radce lorda Loguira.“ Tuanovi se na tvari objevil kysely usklebek. „Ma na Loguira velky vliv, coz je zazrak, protoze stary Loguire je ten nejtvrdohlavejsi muz na svete. Dokud Loguire zije, Katerina se snad udrzi. Ale az zemre, padne, nebot Loguirovi potomci kralovnu nenavidi.“
„Potomci?“ Rod pozvedl oboci. „Loguire ma syna?“
„Dva,“ rekl Tuan s neveselym usmevem. „Ten mladsi je hlupak, ktery miluje sveho nejvetsiho nepritele; starsi ma horkou hlavu a slabost pro Durerovy lichotky. Takze co Durer rekne, Anselm Loguire udela.“
Rod pozvedl dzbanek. „Tak tedy poprejme staremu Loguirovi dlouhy zivot.“
„Ano,“ prisvedcil Rod, „protoze Anselm chova vuci kralovne zast ohledne nejake stare krivdy.“
Rod se zamracil. „Jake krivdy?“
„Nevim.“ Tuanovy tvare poklesly, takze vypadal jako stary policejni pes se zanicenymi dutinami. „Ja nevim.“
Rod se oprel a polozil jednu ruku na jilec mece. „Takze on a Durer touzi po kralovnine padu. A ostatni slechtici se k nim pridaji — az stary Loguire zemre. Tolik k prvni noze trunu. A co ta druha?“
„Secundus“ rekl Tuan se zasalutovanim Mladeho skauta, „lid; venkovane, kupci a remeslnici. Miluji ji, protoze jim usnadnuje jejich brime, ale zaroven se ji boji kvuli jejim carodejnicim.“
„Ach. Ano. Jejim… carodejnicim.“ Rod se zamracil a pokusil se vyhlizet bystre a zasvecene, zatimco mu v hlave zurila boure. Carodejnice jako politicka sila?!
„Po cele veky,“ pokracoval Tuan, „byly carodejnice muceny, dokud nepriznaly spolcovani s dablem, nebo byly podrobovany zkouskam vodou, nebo, kdyz vsechno ostatni selhalo, byly upalovany na hranici.“
Rod na okamzik pocitil prival soucitu s generacemi esperu.
„Ale kralovna ted s nimi jedna jinak; a proslycha se, ze i ona sama je carodejnice.“
Rod se prinutil setrast mentalni mlhu alespon natolik, aby dokazal zaskrehotat: „Rekl bych, ze to lid prilis neinspiruje k podpore sve vladkyne a jejich snah.“
Tuan se kousl do rtu. „Rekneme, ze vahaji…“
„Maji zatraceny strach,“ prelozil Rod. „Ale vsiml jsem si, ze jsi zebraky nezahrnul jako soucast lidu.“
Tuan zavrtel hlavou. „Ne, ti jsou mimo, rozhnevani a nenavidici vsechny a vsechno. A pritom doufam, ze prave z toho prohnileho tramu vytesam treti nohu ke kralovnine trunu.“
Rod se zadival na mladika a pri tom travil jeho slova. Pak se oprel a pozvedl dzbanek. „Pak tu mas vse, co kralovna potrebuje.“ Napil se. Odkladaje dzbanek, zeptal se: „Predpokladam, ze radci delaji, co mohou, aby strach v lidech jeste prohloubili?“
Tuan zavrtel hlavou a prekvapene zamrkal. „Ne, nic takoveho nedelaji. Clovek by skoro rekl, ze ani netusi, ze nejaky lid existuje.“ Zamracil se do sveho dzbanku a zamyslene zamichal jeho obsahem. „Jenze lidem nikdo nemusi rikat, ze se maji bat.“
„Takze uz to sami dobre vedi?“
„Ano, nebot videli, ze ani vsechny kralovniny carodejnice nedokazou zahnat Banshee od jejiho krovu.“
Rod se zmatene zamracil. „Tak at ji nechaji vysedet na cimburi dulek, kdyz ji to bavi. Nikomu prece neublizi, ne?“
Tuan prekvapene vzhledl: „Copak nevis, co znamena Banshee, Rode Gallowglassi?“
Rod citil, jak se mu scvrkava zaludek; neni nic horsiho, nez neznat mistni povesti, kdyz se pokousis byt nenapadny.
„Kdyz se Banshee objevi na tvem krovu,“ rekl Tuan, „nekdo v dome zemre. A pokazde, kdyz se Banshee objevila na cimburi, unikla Katerina smrti jen o vlas.“
„Ano?“ Rod pozvedl oboci. „Dyka? Padajici cihla? Jed?“
„Jed.“
Rod se oprel a zamnul si bradu. „Jed, zbran aristokratu, chudi si ho nemohou dovolit. Kdo z lordu nenavidi Katerinu tak strasne?“
„Samozrejme, zadny!“ Tuan zbledl. „Nikdo z nich by nikdy nepouzil jed, Rode Gallowglassi, protoze by se tim naveky zbavil cti!“
„Takze cest porad jeste neco znamena?“ Kdyz uvidel poboureny vyraz v Tuanove tvari, rychle pokracoval: „Slechtice tedy nechme stranou. Ale co takhle nekdo z jejich blizkosti? Treba radcove?“
V Tuanove ocich se zablesklo hnevem a pochopenim. Zaklonil se a prikyvl.
„Ale co by ziskal jeji smrti pouhy radce?“ zamracil se Rod. „Pokud nechce, aby jeho pan ziskal korunu a on urad kralovskeho radce…“
Tuan prikyvl. „To si zrejme preji vsichni, priteli Gallowglassi.“
Rod nahle v mysli uvidel Gramayre rozdelenou na dvanact malych kralovstvi, nepretrzite valcicich proti sobe, kazde s kralem, ktereho ridi jeho radce. Japonska uzurpace, muzi za trunem, anarchie.
Anarchie.
Na Gramarye pracovala sila z venci, agenti civilizace s rozvinutou technologii a promyslenou politickou filozofii. Nejvyssi slechta byla pomalu rozdelovana, lid stvan proti slechte podle vzoru Clovisova domu. Dvanact malych kralovstvi se brzy rozdrobi na valcici hrabstvi, hrabstvi na farnosti a tak porad dal, az k vitezstvi anarchie.
Radcove byli tou hybnou silou, peclive smerovani k nastoleni anarchie. Ale kym?
Proc mohlo pockat. Na cem ted zalezelo nejvic, byla hlavni postava hry a ta se nachazela u lorda Loguira: jmenovala se Durer.
A jeho hlavnim cilem byla Katerinina smrt.
Hrad se cernal proti nebi, kdyz se Rod vracel, ale padaci most a brana byly osvetleny pochodnemi. Fessovy podkovy dute zabubnovaly na prknech mostu. Od velkeho stinu brany se oddelil mensi stin, stin, ktery naprahl ruku a tvrde ji polozil na Rodovu holen.
„Stuj, Rode Gallowglassi!“
Rod shledl dolu, usmal se a kyvl. „Rad te vidim, Brome O'Berine.“
„Mozna,“ odtusil trpaslik. „Dnes v noci te ceka sluzba u kralovny, Rode Gallowglassi.“
Kdyz vchazeli do kralovniny audiencni komnaty, Rod porad jeste uvazoval, jak Brom mohl vedet, kde v noci byl. Samozrejme predpokladal, ze Brom ma v Clovisove dome spiony, ale jak se mohli k Bromovi dostat tak brzy?
Dvere byly masivni, dubove, zelezem pobite a calounene zelenym a zlatym sametem kralovnina domu. Rod si zkusenym okem zmeril dva strazne a presvedcil se, ze veskera kuze na nich byla vylestena a vsechen kov se blyskal. Pochvalne na ne kyvl; jejich tvare vsak byly jako ze dreva. Byl snad podezrely z velezrady?
Na Bromovo kyvnuti jeden ze zbrojnosu na dvere trikrat silne zaklepal a pak je otevrel dokoran. Rod nasledoval Broma dovnitr. Dvere se za nimi se zadunenim zavrely.
Mistnost byla mala, ale s vysokym stropem, oblozena tmavym drevem, osvetlena jen ctyrmi velkymi svicny, ktere staly na sametem pokrytem stole v jejim stredu, a malym ohnem v kachlovem krbu. Kamennou podlahu pokryval tlusty koberec a na stenach visely tapiserie. Pres celou protejsi zed se tahla obrovska knihovna.
Po stranach krbu stala dve velka vyrezavana kresla; dalsi dve byla odtazena ke stolu. Katerina sedela v jednom z nich, sklonena nad velkou v kuzi vazanou knihou. Pet nebo sest podobnych lezelo na stole kolem ni. Svetle vlasy ji splyvaly rozpustene po ramenou, ostre kontrastujice s jejimi tmavymi, sivorudymi saty.
Zvedla hlavu a jeji oci se setkaly s Rodovymi. „Vitej.“ Hlas mela jemny, lehce chraplavy kontraalt, tak odlisny od ostreho sopranu, ktery nechala zaznivat ve snemovni sini, az Rod na okamzik zapochyboval, jestli je to skutecne stejna zena.
Ale oci mela ostrazite a arogantni. Ano, byla to Katerina.
Jeji tezka koruna vsak lezela na stole vedle ni a ona se zdala byt nejak mensi a krehci.
„Byl jsi v Clovisove dome?“ otazala se. Jeji oci mely prisnost uredni obsilky.
Rod odhalil zuby v usklebku a prinutil svou hlavu, aby prikyvla.
„Dnes vecer, jak jsi rekla, ma kralovno.“ V Bromove hlase zaznel trpky podton. „Ackoliv jak vis — “
