„- to neni tvoje vec, Brome O'Berine.“ Kralovna zprazila trpaslika pohledem; Brom se usmal a pokorne sklonil hlavu.
„Coze?“ Rod si odfrkl. „Ach tak, spion, samozrejme. Skvele pracujici spion, kdyz dokazal podat sve hlaseni tak rychle.“
„Nikoliv.“ Brom se zmatene zamracil. „Mame jen malo spionu, nebot vernost je v techto temnych dobach vzacna, a v Clovisove dome si zadneho nedrzime.“
„Zadny spion,“ prisvedcila kralovna, „a presto vim, ze jsi dnes mluvil s Tuanem od zebraku.“
Jeji hlas zmekl; v ocich mela skoro laskavy vyraz, kdyz se podivala na trpaslika. „Brome…?“
Trpaslik se usmal, sklonil hlavu a otocil se ke dverim. Hranou dlane uderil do dreva. Dvere se otevrely, Brom se na jejich prahu otocil a obdaril Roda zlovestnym pohledem zpod sveho husteho oboci; pak se za nim dvere zavrely.
Katerina vstala a pristoupila ke krbu. Tam zustala stat hledic do plamenu, ruce zalozene v bok. Ramena ji poklesla, na okamzik vypadala tak mala a opustena — a tak puvabna, kdyz ji zar krbu halila ramena a tvar jako zavoj — az se Rodovi starym znamym zpusobem stahlo hrdlo.
Pak se naprimila a prudce se otocila k nemu: „Nejsi, cim se zdas byt, Rode Gallowglassi.“
Rod vytrestil oci.
Katerinina ruka si pohravala s praminkem vlasu na svem hrdle.
Rod si malicko nervozne odkaslal. „Ale ano, jsem obycejny vojak, ktery plni rozkazy, aby si zaslouzil svuj zold — a presto jsem byl uz trikrat v poslednich triceti hodinach obvinen, ze jsem necim tajemnym.“
„Pak si musim myslet, ze je to pravda.“ Na Katerinine obliceji se objevil zlomyslny usklebek.
Posadila se do jednoho z velkych dubovych kresel, rukama pevne sevrela operky a nekolik okamziku Roda bedlive pozorovala.
„Kdo jsi, Rode Gallowglassi?“
Rod rozprahl ruce, snaze se vypadat jako ztelesneni urazene nevinnosti. „Pouhy zoldner, ma kralovno! Vojak stesteny, nic vic!“
„Nic vic,“ opakovala kralovna rozzlobene. „Jake je tvoje povolani, Rode Gallowglassi?“
Rod se zamracil; zacal se ho zmocnovat neodbytny pocit, ze byl zatazen do hry na kocku a mys. „Jsem vojak, ma kralovno.“
„To je jen tve vedlejsi zamestnani,“ rekla. „Tvoje zabava a hra, kterou hrajes. Povez mi, jake je tve skutecne povolani.“
Ta zena byla a) zahadna a b) potvora, pomyslel si Rod. Potiz byla v tom, ze byla prekrasna potvora a Rod mel svoje slaba mista.
Jeho mozek se horecne rozbehl; zavrhl nekolik lzi a pak si vybral tu nejprostsi a pritom prijatelnou.
„Moje povolani je chranit zivot jejiho velicenstva.“
„No jiste!“ Katerina ho zmrazila pohledem. „A kdo te v tom povolani vyucil? Kdo je mi tak oddan, ze te sem poslal?“
Nahle Rod prohledl pres vsechen ten jeji vysmech a utocnost. Byla to vsechno maska, stit — za nim byla velice vystrasena a velice osamela mala divenka, ktera jen chtela nekoho, komu by mohla duverovat, touzila po nekom, komu by mohla duverovat. Ale vsude kolem bylo tolik zrady; duveru uz si nemohla dovolit.
Podival se ji do oci co nejlaskaveji a nejduveryhodneji a rekl mirnym hlasem: „Nemam zadneho pana, ma kralovno; ja sam jsem se poslal z lasky ke kralovne Katerine a oddanosti k narodu Gramayre.“
V ocich se ji objevil zablesk zoufalstvi a jeji ruka se krecovite, sevrela na operce kresla. „Z lasky,“ zamumlala.
Pak se ji v ocich znovu objevil posmech. „Ano, laska — ke kralovne Katerine.“ Odvratila se a zadivala se do ohne. „Budiz tedy tak, jak rikas. Pripada mi, ze jsi doopravdy muj pritel — ackoliv nedokazu rict, proc si to myslim.“
„Ach, tim si muzes byt jista!“ usmal se Rod. „Vedela jsi, ze jsem byl v Clovisove dome, ackoliv jsi mi nerekla, jak to vis — a byla to pravda!“
„Bud zticha!“ okrikla ho. Pak se jeji oci pomalu zvedly k jeho. „Jaka zalezitost te zavedla dnes vecer do Clovisova domu?“
Byla snad ctenarkou myslenek?
Rod se poskrabal na brade, cimz aktivoval mikrofon zabudovany do celisti…
„Odpust mi zvedavost, ktera neni v me proFessi obvykla,“ rekl. „Ale jak ses dozvedela, ze jsem byl v Clovisove dome?“
„Tady, Rode?“ ozval se mu v uchu tichy hlas.
Z Katerinina vyrazu bylo mozno vycist, ze ponekud vypadla z konceptu. „Vedela jsem, ze jsi hovoril s Tuanem Loguirem. Kde jinde k tomu mohlo dojit, nez v Clovisove dome?“
Velice hezke — ale jak mohla vedet, ze byl s Tuanem… Loguirem?
Loguire!
Rod vytrestil oci. „Odpust, ale — hm, rekla jsi — Tuanem Loguirem?“
Katerina se zamracila.
„Myslel jsem, ze se jmenuje, hm — McReady.“
Katerina div ze se nerozesmala. „O ne! Je druhym synem mylorda Loguira! To jsi nevedel?“
Druhy syn! Takze Tuan byl sam onim muzem, ktereho odsuzoval pro jeho hloupost!
Stejne jako jeho bratr byl tim muzem, ktery chova 'prastarou zast vuci kralovne, a byl hlavni hrozbou trunu.
„Ne,“ rekl Rod, „nevedel jsem to.“
Ozval se Fessuv hlas: „Udaje naznacuji existenci skveleho informacniho systemu.“
Rod mentalne zastenal. Roboti byli skutecne k nezaplaceni!
Naspulil rty a uprene se podival na Katerinu. „Rikala jsi, ze v Clovisove dome nemas zadne spiony,“ rekl, „a predpokladam, ze mluvis pravdu, coz tedy znamena — “
Nechal vetu nedopovezenou; Fess mel doplnit zbytek.
Na okamzik bylo ticho a pak se Rodovi ozvalo v uchu hlasite bzuceni, ukoncene ostrym cvaknutim.
Rod v duchu zaklel. Pokud Katerina nemela spiony, logicky nemohla vedet, co vi. Postavil Fesse pred dalsi paradox a jeho obvody se pretizily. S epileptiky jsou same problemy.
Katerina po nem slehla pohledem: „Samozrejme, ze jsem mluvila pravdu!“
„Ach, nikdy jsem o tom nepochyboval!“ spechal ji ujistit Rod. „Ale jsi panovnice a byla jsi tak vychovana; hned v prvni lekci te museli naucit lhat bez mrknuti oka.“
Katerinina tvar ztuhla, pak pomalu sklonila hlavu a podivala se na ruce ve svem kline. Kdyz znovu vzhledla, jeji maska byla pryc a jeji pohled byl velice zoufaly. „Znovu jsem mela pravdu,“ zamumlala. „Vis vic, nez obycejny vojak, Rode Gallowglassi.“
Rod rozpacite prikyvl. Znovu klopytl — namezdny vojak se nevyzna v politice.
„Ted mi povez,“ zaseptala, „co te dnes v noci privedlo do Clovisova domu.“
„Ma kralovno,“ rekl Rod vaznym hlasem, „v postranni ulicce byl jeden muz napaden tremi jinymi. Pomohl jsem mu a on mne vzal do Clovisova domu, aby mi podekoval dzbankem vina. Tak jsem se setkal s Tuanem Loguirem.“
Jeji oboci poklesla v znepokojenem zamraceni. „Kdybych jen mohla verit, ze mluvis pravdu,“ zamumlala.
Vstala a pristoupila ke krbu. Najednou se naprimila a pozvedla hlavu. „V tuto chvili potrebuji vsechny pratele, ktere mam,“ zaseptala chraplavym hlasem, „a ackoliv nedokazu rict proc, myslim, ze ty jsi ten nejuprimnejsi z nich.“
Uprela na nej sve oci a on ke svemu prekvapeni uvidel, ze je ma vlhke slzami. „Porad je jeste nekdo, kdo mne chce chranit,“ rekla hlasem tak tichym, ze ho sotva slysel, ale oci ji pres slzy zarily a kolem Rodovy hrudi se stahl neviditelny pas. Hrdlo se mu take stahlo a zacaly ho svedit oci.
Katerina se odvratila a kousla se do hrbetu ruky. Kdyz po chvili znovu promluvila, hlas se ji chvel. „Velice brzy muze prijit cas, kdy nejvyssi lordi povstanou proti mne; myslim, ze nebude mnoho tech, kdoz ponesou mou zastavu.“
Znovu se k nemu obratila; oci mela leskle a nesmele, rty se ji chvely. Rod zachytil jeji pohled — sam zmateny, fascinovany a se srdcem busicim jako zvon.
