Kruhovy nebo spise kulovy tanec byl v plnem proudu; byla to nejaka trirozmerna obdoba hory. Pres kotouce dymu z pochodni videl pary tancici na zdech, na strope, ve vzduchu a prilezitostne i na podlaze. Tu a tam byly hloucky klabosicich, smejicich se lidi. Jejich saty byly pestre v extremnim smyslu tohoto slova — vlastne by se dalo rict, ze byly velice kriklave. Vetsina z nich drzela v rukou dzbanky, obcas doplnovane z velkeho sudu, leziciho u schodiste.
Vsichni byli mladi, vyrostci. Nevidel tam jedinou tvar, jejiz majitel by byl dost stary na to, aby mohl k volbam.
Zastavil se na prahu, zasazen neodbytnym pocitem, ze tam nepatri. Citil se jako gardedama na maturitnim vecirku — tedy trapne. Jeden z mladiku, ktery se staral o piti, ho uvidel a zasklebil se. „Zdrav bud!“ zahalekal. „Zpozdil ses,“ rekl a vrazil mu do ruky dzbanek.
„Netusil jsem, ze jsem byl pozvan,“ zamumlal Rod.
„Tot preci nad slunce jasnejsi.“ Mladik se znovu zasklebil. „Molly tvuj prichod predpovedela; lec rikala, ze pribudes o pul hodiny drive.“
„Je mi lito,“ Roduv pohled byl ponekud skelny. „Prislo mi do toho par veci…“
„Ech, tim se nermut. To jeji chyba byla, ne tva; jak porekadlo rika: vinno tim je vino. Cekame te uz od te chvile, kdy jsi pribyl na hrad. Vcerejsi noci nas elfi zpravili, zes carodej.“
Rodova mysl byla nahle cista jako sklo. „Blbost! Nejsem o nic vic carodej nez ty… chci rict…“
„Ach, pravda zes carodej!“ Hoch vazne pokyval hlavou. „Carodej a mocny k tomu. Copak ses k nam nesnesl v padajici hvezde?“
„To je veda a ne magie! Nejsem zadny carodej!“
Mladik se shovivave usmal. „At je ti to povedomo nebo ne, tys zkratka carodej.“ Zasalutoval Rodovi dzbankem. „A tudiz jeden z nas.“
„Uh… dekuji mockrat,“ podekoval Rod a napil se ze dzbanku. Bylo to svarene vino, horke a korenene.
Rozhledl se po mistnosti, snaze se privyknout na konstatni hluk a hrube porusovani Newtonovych zakonu.
Jeho oci zachytily par sedici pod jednim z oken zabrany hluboce do konverzace, coz znamenalo, ze ona mluvila a on poslouchal. Ona byla pohledna divka s zivutkem nacpanym k praskuti a on byl stihly mladik, hltajici ji ocima.
Rod se cynicky zasmal, premysleje o tom, co chlapce vede k takove zjevne oddanosti.
Divka zalapala po dechu a slehla po Rodovi rozhnevanym pohledem.
Rodovi poklesla celist. Pak zacal drmolit omluvy, ale nez mohly prejit pres jeho rty, divka se usmala, zjihla a graciezne se mu uklonila a pak se otocila zpatky ke svemu jednoclennemu auditoriu.
Rod uzasem zapomnel zavrit usta. Pak popadl vedle stojiciho hocha za ruku, oci stale uprene na devce.
Chlapec ho objal kolem ramen a zeptal se starostlivym hlasem: „Neco te trapi, priteli?“
„To — to devce,“ vykoktal ze sebe Rod. „Ona umi cist myslenky?“
„Jisteze! My vsichni to umeni ovladame, trebaze ona vynika nad vetsinu z nas.“
Rod si sevrel hlavu do dlani, aby ji zabranil v toceni. Telepati. Cela mistnost plna telepatu. Podle vseobecne uznavaneho odhadu melo byt v cele zname galaxii nanejvys deset overenych telepatu.
Pokusil se vzchopit. Musela to byt nejaka mutace, geneticke zatizeni nebo neco takoveho. Odkaslal si. „Poslys, chlapce… hm, jak se vlastne jmenujes?“
„Ay de mi!“ Hoch si placl dlani na celo. „Odpust mi mou nevychovanost. Zovu se Tobias, mistre Gallowglassi; a mou povinnosti jest predstavit ti i ostatni.“
Nez se Rod nadal, tahl ho hoch k nejblizsi skupince.
„Ale — ale ja jsem se jen chtel zeptat — “
„Toto jest Nell a toto Andrejev, to Brian, toto Dorothy…“
O pul hodiny a triapadesat predstaveni pozdeji se Rod zhroutil na drevenou lavici. Pozvedl dzbanek a nalil si jeho obsah do hrdla. „Tak,“ rekl a nechal si dzbanek spadnout do klina, „ted jsme prazdni oba.“
„Hned ho zase naplnim!“ Toby si od nej vzal dzbanek a odletel.
Doslova.
Rod se za nim dival, jak pluje mistnosti deset stop nad podlahou a zatrasl hlavou. Uz se nicemu nedivil.
Vypadalo to, ze ma tady primo pred sebou mladou esperskou kolonii — levitatory, vestce a telepaty.
Ale pokud se vsichni dokazou teleportovat, proc devcata letaji na kostatech?
Toby se s lehkym puf! vytlaceneho vzduchu objevil Rodovi po boku. Rod na nej chvili ziral a pak si od nej vzal dzbanek vina.
„Hm, diky. Poslys, vy vsichni dokazete, hm, levitovat a teleportovat se?“
„Prosim?“ Toby se nechapave zamracil.
„Umite vsichni, hm, letat? A, hm, premistovat se z jednoho mista na druhe silou myslenek?“
„Ach, ano!“ Toby se zasklebil. „Vsichni to dokazeme.“
„Co? Letat?“
„Nikoliv; vsichni se dokazeme premistovat na kterekoliv zname misto. Vsichni jinosi umeji letat, devy nemohou.“
Geny sprazene s pohlavim, pomyslel si Rod. Nahlas rekl: „Proto letaji na kostatech?“
„Tak jest. Ony zase maji schopnost ovladat mrtve predmety. To my muzi nedovedeme.“
Aha! Dalsi vazba. Telekineze se poji s chromozomy Y, levitace zase s X.
Ale vsichni se dokazou teleportovat. A cist myslenky.
Kolonie esperu nevycislitelne hodnoty. A kdyby jich bylo mozno vyuzit jako telepatu, kteri ziji mimo tuto planetu…
„A obycejni lide vas pro to nenavidi?“
Tobyho mlada tvar posmutnela. „Ano, a urozeni rovnez. Rikaji, ze mame spolky s dablem. Nez na vladarsky stolec zasedla nase dobra kralovna Katerina, hrozila nam neustale zkouska vodou nebo nanejvys neprijemne smazeni v ohni.“ Mladik se odvratil a zvolal: „Hola, Bridgett!“
Mladicka, nanejvys trinactileta divenka zmizela od sveho partnera a zhmotnila se po Tobyho boku.
„Pritel Gallowglass by rad vedel, jak moc nas maji lidi v lasce,“ rekl ji Toby.
Vsechna radost z divci tvare razem zmizela, oci se ji zvetsily a rozsirily; zkousla si spodni ret.
Pak si rozepnula bluzu od krku az po snerovacku a obratila se. Jeji zada byla poseta nescislnymi sramy a jizvami — stopami po devitiocase kocce.
Otocila se zpet k Rodovi, v ocich stale zal, zatimco ji Toby zapinal bluzu. „Tohle,“ zaseptala, „mi udelali pro pouhe podezreni. Byla jsem tehdy decko stezi deset let stare.“
Roduv zaludek se pokusil obratit naruby a vysplhat se jicnem nahoru. Se vsi duraznosti mu to zakazal, a tak se zaludek pomalu usadil na sve misto v zazivacim traktu. U korene jazyku ho zastipala zluc.
Bridgett se otocila a zmizela, o nanosekundu pozdeji byla zpatky u sveho partnera, zase vesela a rozesmata.
Rod se za ni zadumane zamracil.
„Tak ted uz vite,“ rekl Toby, „proc jsme nanejvys vdecni nasi dobre kralovne.“
„Skoncovala s ohnivymi a/nebo vodnimi zkouskami?“
„Zrusila ten zakon, avsak upalovani carodejnic pokracovalo dal, skryte. Byla jen jedina cesta, jak nas spasit — poskytnout azyl tem z nas, kteri sem prijdou a pozadaji o nej.“
Rod zamyslene prikyvl. „Takze neni tak docela nemoudra.“
Znovu se podival po Bridgett, ktera tancovala na strope.
„O cem premitas, priteli Gallowglassi?“
„Neciti vuci nim nenavist,“ zabrucel Rod. „Ma tolik duvodu, co jich jen na svete je, aby obycejne lidi nenavidela, ale ona to nedela.“
Toby zavrtel hlavou a usmal se. „Ani ona, ani nikdo z nas. Vsichni, kdoz se uchylili pod ochranu kralovnina covenu, prisahali, ze budou zit podle krestanskych zakonu.“
Rod se pomalu otocil. „Ach tak,“ rekl po chvili. „Coven bilych carodejnic.“
Toby prikyvl.
„Jsou vsichni carodejnici a carodejnice na Gramarye bili?“
„Zel Bohu, musim priznat, ze nikoliv. Jsou tu i takovi, kteri zahorkli utrpenim horsim, nez bylo nase — ztratou ucha, oka, milovane osoby nebo toho vseho — skryli se v horach Divociny a tam se msti na celem lidstvu.“
