Rodova usta se zkrivila do tenke, trpke linie.
„Je jich dohromady stezi vic nez tucet,“ pokracoval Toby. „Jen tri z nich jsou mladi; ostatni jsou vadnouci jezibaby a seschli dedci.“
„Jako carodejnice z pohadek,“ zabrucel Rod.
„Pravdu povedic, take jimi jsou; a to, co cini, docista staci k ocerneni povesti nas vsech.“
„Takze na Gramayre jsou dva druhy carodejnic: ty stare a zle, ktere ziji v horach, a mlade a bile na kralovnine hrade.“
Toby zavrtel hlavou a usmal se. Oci se mu opet vesele zaleskly. „Nikoliv, krome nas je jeste nekolik tuctu bilych carodejnic, ktere se nemohou tesit z bezpeci kralovnina azylu. Je jim tricet az ctyricet let, jsou dobre, ale v tom veku uz jim nemozno prilis duverovat.“
Pochopeni Roda zasahlo jako blesk z cisteho nebe. Jeho usta se vytvarovala do uzasleho 'O', pak rychle prikyvl a rekl: „Tak proto jste vsichni tak mladi. Jen carodejnicim a carodejnikum, kteri jsou jeste mladi a bezelstni, se muze dostat kralovnina pozvani! Takze ona sazi na teenagery!“
Toby se zasklebil od ucha k uchu a vzrusene prikyvl.
„Pokud tomu dobre rozumim, znamena to,“ pokracoval Rod, „ze dospele carodejnice jsou dobre, ale take velice opatrne!“
Toby prikyvl. Jeho oblicej trochu posmutnel. „Jsou mezi nimi jedna nebo dve, ktere by si sem troufly prijit. Byla tady i nejmoudrejsi carodejnice ze vsech, Gwendylon z Jihu. Ale je uz moc stara. Myslim, ze uz ji musi byt bezmala tricet jar!“
Roda to prohlaseni zastihlo pri piti. Zakuckal se, polkl, vyprskl, odkaslal si, kychl a utrel si oci.
„Stalo se neco, priteli Gallowglassi?“ zeptal se Toby s ucasti obvykle vyhrazenou osmdesatiletym starikum.
„Ale nic,“ zalapal po dechu Rod. „Jen mensi kolize mezi jicnem a hltanem. S nami starymi uz to tak chodi, vis. Proc tu ta moudra carodejnice nezustala?“
Toby se usmal, zare porozumenim a laskavosti. „Ale, rikala, ze si mezi nami mnohem vic uvedomuje, kolik ji je, a vratila se do hor na Jihu. Kdyby ses v tech koncinach nekdy dostal do potizi, jen zavolej jeji jmeno, a spolehni se, ze se ti v mziku dostane vic pomoci, nez bys potreboval.“
„Zapamatuji si to,“ slibil Rod a pak, kdyz si predstavil sam sebe, jak vola na pomoc zenu, zase hned zapomnel. Uz uz se skoro zase zakuckal, ale pak potlacil smich; vzpomnel si, jak byl ve svych patnacti citlivy.
Napil se vina, aby smich splachl, a pak ukazal dzbankem na Tobyho. „Uz jenom jedna otazka: proc vas kralovna vlastne chrani?“
Tom vytrestil oci. „Vy to nevite?“
„To tedy nevim.“ Rod se sladce usmal.
„No prece proto, ze jest sama carodejnici, muj dobry priteli Gallowglassi!“
Roduv usmev vymizel. „Hm.“ Poskrabal se na spicce nosu. „Slysel jsem, ze se to povida. Tak je to tedy pravda?“
„Svata pravda. Carodejnici sice neskolenou, lec carodejnici preci.“
Rod pozvedl oboci. „Neskolenou?“
„Ano. Nase nadani je treba podporovat a pestovat, procvicovat a skolit, aby se rozvinulo v plne siri. Katerina se narodila jako carodejnice, ale neskolila se. Dokaze zachytit myslenky, ale ne kdykoliv a nejasne.“
„Hm. Co jineho jeste dokaze?“
„Nic, pokud vime. Dokaze jen cist myslenky.“
„Takze je necim jako carodejnici v minimalnim provedeni.“ Rod se poskrabal za uchem. „Docela uzitecne nadani — pro kralovnu. Vi tedy vsechno, co se sustne na jejim hrade.“
Toby zavrtel hlavou. „Dokazes snad poslouchat pet rozhovoru najednou, priteli Gallowglassi? A poslouchat je po cely den? A porad byt schopen rict, o cem mluvi?“
Rod se zamracil a zamnul si bradu.
„Dokazes zopakovat alespon jediny rozhovor?“ Toby se shovivave usmal a zavrtel hlavou. „Samozrejme, ze to nedokazes — a kralovna taky ne.“
„Nemohla by je zapsat…“
„Ano, lec nezapominej, je neskolena, a vyjadrit myslenky slovy, to vyzaduje tezky vycvik nebo zcela vyjimecne nadani.“
„Pockej,“ Rod zvedl ruku. „Chces rict, ze neslysite myslenky jako slova?“
„Ne, nikoliv. Obsah jedine myslenky by vystacil na celou knihu slov, priteli Gallowglassi. A je snad treba pri mysleni menit myslenky na slova?“
Rod kyvl. „Aha. Vetsina myslenek je zpracovavana mechanicky.“
„Zvlastni…“ zamumlal hlas. Kdyz Rod vzhledl, zjistil, ze se nachazi uprostred slusne velke skupinky mladych carodejnic a carodejniku, kteri se zjevne shromazdili, aby se pripojili k zajimavemu rozhovoru.
Podival se na toho, ktery promluvil, rozloziteho carodejnika, a trochu ironicky se usmal: „Co je divne?“ Pomyslel si, ze by ho zajimalo, jak se chlapec jmenuje.
Hoch se zasklebil. „Jmenuji se Martin.“ Na okamzik se odmlcel a potutelne se zasmal Rodovu prekvapenemu pohledu; porad si jeste nezvykl na cteni myslenek. „A zvlastni je, ze jako carodej nevite nic o cteni myslenek.“
„Ano,“ prikyvl Toby. „Jste jediny carodej, ktereho zname, priteli Gallowglassi, ktery nedokaze cist myslenky.“
„Hm, ano.“ Rod si prejel dlani po skrani. „No, rikal jsem vam prece, ze nejsem zadny carodej. Vite…“
Byl prerusen veselym vybuchem smichu. Povzdechl si a rezignoval.
Vratil se k predchozi linii otazek. „Pochopil jsem, ze nekteri z vas dovedou cist myslenky jako slova.“
„Ach, ano,“ rekl Toby a utrel si slzy smichu z oci. „Jednu takovou tu mame.“ Rozhledl se. „Je Aldis pritomna?“
Hezka, asi tak sestnactileta divenka plnejsich tvaru se prodrala do prvni rady. „Koho mam pro vas vyslechnout, pane?“
Pres mezeru v Rodove mysli proslehla jiskra. V ocich se mu objevil zlovestny lesk. „Durera, radce mylorda Loguira.“
Aldis si slozila ruce do klina a posadila se do strnule pozice. Zadivala se na Roda a pohled jejich oci se rozostril. Pak zacala mluvit vysokym, trochu nosovym monotonnim hlasem.
„Jak si prejes, mylorde. Nemohu se vsak ubranit pochybam, zdali jsi opravdu loajalni?“
Hlas ji klesl o dve oktavy niz, ale zachoval si svou monotonnost. „Rabe! Ty se odvazujes vmest mi urazku do oci?“
„Nikoliv, mylorde!“ odpovedel vysoky hlas spesne. „Neurazim te; jen pochybuji o moudrosti tveho konani.“
Durer, pomyslel si Rod. Ten vysoky hlas byl Durer, ktery se prave venoval tomu, cemu rozumel nejvic — ovlivnovani a manipulaci s lordem Loguirem.
„Nezapomen, mylorde, ze ona je pouhe dite. Je pro dite dobre nechat ho, kdyz vyvadi? Nebo je lepe mu naplacat, kdyz to potrebuje?“
Na okamzik bylo ticho, pak hlubsi hlas lorda Loguira odpovedel: „V tom co rikas, je jisty dil pravdy. A v jejim zpusobu prevzeti moci pres jmenovane kneze je skutecne neco detinskeho.“
„Je to cin proti tradici, mylorde,“ zamumlal vysoky hlas, „a proti moudrosti muzu mnohem starsich, nez je ona. To je ta horka stranka konani vzpurneho ditete.“
„Mozna, ze ano,“ odpovedel Loguire. „Ale porad jeste je kralovna a zakonu kralovny musi byt uposlechnuto.“
„I kdyz ta kralovna dela spatne zakony, pane?“
„Jeji konani neni zle, Durere.“ Hluboky hlas dostal zlovestny pridech. „Snad lehkomyslne a bezohledne a dozajista spatne promyslene — nebot dobro, ktere snad mohou prinest dnes, sesle zitra zkazu na nase hlavy. Nerozumne zakony, ale ne zle.“
Vysoky hlas si povzdechl. „Mozna, mylorde. Ale ona ohrozuje cest slechty. To neni zlo?“
„Kdoz vi,“ zabrucel Loguire“ jak to vlastne je? Chova se nadute, to ano, osobuje si vyssi moc, nez prislusi kralovne, mozna, ale nikdy neucinila nic, co by bylo mozno povazovat za urazku.“
„Ano, mylorde, jeste ne.“
„Co tim chces rict?“
