Rod zamrkal; skoro zapomnel, ze ma publikum. Do obeda se jeho reputace roznese po celem hrade. „Tak dobre,“ rekl a povesil si harfu pres rameno. „Ved me.“
Duch se znovu uklonil a pak zamiril s rukama predpazenyma ke zdi.
„Zadrz,“ krikl na nej Rod. Dal by prednost tomu, kdyby tajne chodby zustaly i nadale tajnymi. „Jdi k lordu Loguirovi a rekni mu, ze prijdu hned. Zapomnel jsi, ze nedokazu prochazet zdmi jako ty.“
Duch se zatvaril zmatene. „Ale pane — “
„Jdi uz!“ stekl Rod.
Duch se cely scvrkl. „Jak si prejes, muj pane,“ zamumlal chvatne a zmizel.
V nahle nastale tme ze sebe sluzebna vydala dlouhy, plactivy povzdech a Velky Tom se klidne zeptal: „Ted uz se komplotujes i s duchy, muj pane?“ V jeho hlase zaznela sotva stopa udivu.
„Ano,“ odpovedel Rod a otevrel dvere dokoran, premysleje, kde Velky Tom prisel k slovum jako 'komplotujes . Ve dverich se jeste obratil a prisne si dvojici zmeril ve svetle, proudicim z chodby: „Pokud se jen sluvko o tom, co se tady stalo, donese na verejnost, muzete si byt oba jisti, ze se az do smrti klidne nevyspite a radeji si zvykejte na pulnocni hosty.“
Tomovy oci se zuzily, ale divciny se naopak poplasene rozsirily.
Fajn, pomyslel si Rod, na ni moje vyhruzka zabrala. Ted si muzu byt jist, ze bude zticha.
Obratil se na podpadku a zabouchl za sebou dvere. Velky Tom ji urcite utesi a to, ze jeho pan porouci duchum, mu rozhodne v jejich ocich neuskodi.
Ale hlavni je, ze bude drzet jazyk za zuby. Nebot na cloveka, ktery neveri v magii, uz Rod pro svou povest carodeje udelal dost.
Chodil tak dlouho chodbami, dokud nenasel prazdnou komnatu s pristupem do tajnych pruchodu. Zulovy blok na jedne zdi byl pritesan do basreliefu oranzove fletny palene na hranici; Loguirove brali ocividne sve adoptovane irske jmeno vazne. Rod nasel jeden uhlik v hranici, ktery byl vytesan hloubeji nez ostatni, a s vynalozenim cele sve vahy ho zatlacil doprava. Prastary mechanismus zakvilel a v kamenne dlazbe na podlaze se otevrely padaci dvere.
Rod nohou nahmatal schody, sahl nad sebe pro ocelovy kruh, visici na spodni strane poklopu, a tahl ho za sebou, zatimco opatrne schazel dolu.
Vysel ve velke sini s temnym oltarem. Jeho prizracny pruvodce tam uz byl a cekal na nej.
Duch se uklonil. „Bude-li panovi libo mne nasledovat…“ Pak se odvratil a pomalu plul smerem k lomeni chodby. Rod se vydal za nim, tise si mumlaje: „Vsadil bych se, ze to mysli ironicky.“
Vesli do jine chodby a tam, po sve pravici, Rod uvidel lisci ohnicky shromazdenych duchu. Viseli nehybne ve vzduchu, hlavy sklonene, a divali se na neco, co lezelo na zemi uprostred jejich kruhu. Rod uslysel velice lidske a velice vystrasene knourani.
Kdyz si Horacio vsiml jeho prichodu, vzhledl. Pak se oddelil od svych druhu, oblicej zkriveny hnevem.
„Lorde Loguire!“ Rod se dvorne uklonil a zase se narovnal. „Proc jsi mne sem zavolal?“
Duchovy rysy ponekud povolily a jako by roztaly. „Smrtelnice Gallowglassi,“ zahrimal, „proc jsi mi nerekl, ze jsi do nasich chodeb prisel s doprovodem?“
„S doprovodem?“ Rod pozvedl oboci. „Ja jsem mel nejaky doprovod?“
Loguire se opet zamracil, tentokrat trochu zmatene. „Pravdu povedic, je tady osoba, ktera sla za tebou, jak jsem zjistil, kdyz jsem opustil sin s tim podivnym zarizenim.“
„Nebesa,“ zamumlal Rod.
„Gesundheit,“ rekl Loguire. „Pokud bychom si prali, aby nam tady courali lidi, postaral bych se, aby chodby byly vytapene. Ale vratme se k veci: nasel jsem tvou sluzebnou, jak jsem uz rekl, hned u vchodu do velke sine.“
„Sluzebnou?“ Rod se zamracil. „Jak vis, ze to byla sluzebna?“
„Poslouchala za dvermi. A ze patri k tobe, vime podle toho, ze kdyz jsme ji zajali, kricela tvoje jmeno.“
„Hm.“ Rod se poskrabal na temeni lebky a zamracil se jeste vic. „To ze delala?“
„Ano; jinak bychom ji neusetrili. Proto jsem poslal pro tebe, aby sis ji odvedl.“
Loguire ustoupil stranou, kruh duchu se rozevrel a Rod pristoupil bliz. V prizracnem svetle duchu uvidel ztelesneni zoufalstvi pokousejici se vtisknout do kamenne zdi. Dlouhe cerne vlasy ji zakryvaly ramena. Na sobe mela bilou bluzu, dlouhou sukni a cerny zivutek. Posledne jmenovany byl velice stedre vyplneny.
„Muj pane Loguire,“ zacal Rod, ale hlas mu preskocil, a tak zacal znova: „Lorde Loguire, ta zena je mi skutecne povedoma.“ Pak, nejneznejsim hlasem, jakeho byl schopen, rekl: „Podivej se na mne, devce.“
Cernovlasa hlava se k nemu otocila a divka vzhledla. Jeji usta se pootevrela a oblicej se ji rozzaril radosti a ulevou. „Muj pane!“
Pak mel najednou jeji ruce kolem krku, tak tesne, ze byl nucen zapasit o dech, jeji telo se k nemu tisklo, jeji hlava se mu pokousela zavrtat do ramene a cela se pri tom otrasala potlacovanym placem. „Muj pane, ach muj pane!“
„Pane muj!“ opakoval Rod, pokouseje se odstranit jeji paze a uvolnit si tak trochu krk. Samozrejme, ze ji poznal. Byla to ta sluzticka, ktera se mu vecer nabizela.
„No tak, no tak, devce, uz je to v poradku,“ mumlal a hladil ji po zadech. Mistnost se kolem nej roztocila; nasel si ocima svetly bod a uprel se k nemu. Ukazalo se, ze je to oblicej Horacia Loguira a tvari se znacne znechucene. „Odved ji z nasich chodeb, clovece. Jsou uz tak dost vlhke.“
Rod zrovna uvazoval nad tim, jak pekne se mu divka drzi v naruci. Zavrel oci a vdechl jeji vuni a teplo. Prikyvl. „Ano, mylorde, udelam to. No tak, no tak, devce, nesmis plakat.“ Vytahl z rukavu kapesnik a otrel ji s nim tvare. „Uz zadne slzy, drahousku, zvysujes vlhkost ovzdusi a Horacio by mohl dostat artritidu — kdyby si vzpomnel, kam odlozil sve kosti — no tak, bud statecna holcicka.“
Hlavou se mu opirala o prsa a popotahovala. Oci mela zavrene, oblicej uvolneny; skoro se zdalo, ze usnula. Rod byl zachvacen nahlym privalem nehy, ktery se spojil s prirozenym ochranarskym pudem vyvolanym klasickou situaci 'dama v nesnazich'.
Zjistil, ze se diva do zamyslenych, prazdnych oci Horacia Loguira. „Uvizl jsi v osidlech, clovece.“
„Kdo, ja?“ Rod se zamracil a zabusil si pesti na solar plexus. „Tohle uz sedmkrat proslo ohnem.“
„A pokazde utrpelo porazku,“ prisvedcil Loguire. „Odved ji odsud, smrtelnice.“
Rod se na nej znechucene zamracil a znovu se podival na divku ve svem naruci. „Pojd, devce,“ zamumlal, „musime odejit z techto mist.“
Vyzvedl ji a nesl ji na loktech. Divka se spokojene schoulila, pritiskla si hlavu na jeho prsa a rukama ho objala kolem krku.
Deti a zeny, pomyslel si Rod podrazdene; jsou horsi nez zradny mocal.
„Muj pane,“ rekl Loguirovi, „povedes mne? Jiste pochopis, ze jsem ponekud rozrusen…“
„Jiste,“ rekl duch, otocil se a vydal se chodbou, ale ne driv, nez si Rod vsiml lehkeho prizracneho usmevu na jeho tvari.
Dosli do pochodnemi osvetlene chodby, kde se pred nekolika hodinami stretl s Durerem. Muzik byl pryc; zjevne se smiril s nejhorsim a radostne odesel po svych.
Rod postavil divku na podlahu. Zamumlala nejaky tichy a nesrozumitelny protest a znovu se k nemu pritiskla. Rod ji objal pazemi a hladil ji tvari po vlasech, prodluzuje tu chvili, jak to jen slo.
Pak se smutne usmal a zvedl ruku, aby ji prsty prejel po brade a nadzvedl ji oblicej. Dlouhymi rasami vybavene oci byly stale zavrene, zatimco plne rude rty se pomalu pootevrely…
Rod se ovladl a tise rekl: „Musis mi neco vysvetlit, devce. Proc jsi sla za mnou?“
Poplasene otevrela oci. Pak se kousla do rtu, sklonila hlavu a ucouvla od nej, drzic se prsty latky jeho kabatce.
„Vysvetli mi,“ pokracoval, „kdo te poslal, abys mne spehovala.“
Podivala se na nej a oci se ji ukrivdene zaleskly. Zavrtela hlavou. „Nikdo, muj pane. Nikdo, jen ja sama.“
„Ano?“ Rod se smutne usmal. „O sve vlastni vuli jsi mne nasledovala do strasidelnych chodeb?“
Znovu sklopila oci. „Nebojim se duchu, pane.“
Rod prekvapene naspulil rty. Pokud mluvila pravdu, byla na sluzebnou divku nezvykle odvazna. Nervy ji nepovolily, dokud doopravdy neuvidela duchy — a jelikoz Rod mel s jejich stenanim osobni zkusenost, vubec se jejimu zhrouceni nedivil.
„Porad jsi mi ale nevysvetlila, proc jsi mne sledovala?“
