jestli jsi opravdu lepsi. A ted mne odved ke svemu panovi.“
Tim panem, jak se ukazalo, byl lord Loguire. Rod byl zaveden do stredne velke mistnosti s vysokym stropem a stenami pokrytymi tapiseriemi. Tremi vysokymi a uzkymi okny prosvitalo ranni slunce, zamlzene clonou vodopadu. Mistnosti se rozlehalo buraceni valici se vody. Bylo necim tlumeno; kdyz se Rod podival lepe, zjistil, ze okna jsou zasklena, dvojita a tri stopy hluboka. Nekdo si zrejme pamatoval stare technologie.
Steny byly pokryty tapiseriemi, na zemi lezel tezky koberec. Uprostred mistnosti stal velky ovalny stul. V jeho cele sedel vevoda Loguire, po jeho pravici jeho starsi syn. Durer sedel po jeho levici. Ostatni mista byla obsazena osmi muzi, kteri Rodovi pripadali povedomi. Vzapeti je poznal: byli to vevoda Medicejsky, hrabe Romanovec, vevoda Bourbonsky a knize Habsburgsky se svymi radci.
Po Loguirovi byli ctyrmi nejmocnejsimi z nejvyssich lordu. A pokud se tech pet spoji, muze ostatnich sedm zustat stranou?
Vsichni snidali, ale zdalo se, ze si nikdo z nich doopravdy neuvedomuje, ze ji. Napriklad Anselm, Loguiruv syn — jedl mechanicky jako stroj, oci upiral do talire a ve tvari mel vyraz sochy ztelesnujici chladny hnev. Jeho otec sedel s hlavou sklonenou, ruce pevne sevrene na stole pred sebou.
Rod usoudil, ze se mezi otcem a synem zrejme strhla hadka a vevoda Loguire vyhral — ale jen tim, ze synovi naridil, aby byl zticha.
A Roda zavolali, aby to vyzehlil. Oj!
Dureruv oblicej zaril zlomyslnou radosti; ostatni radcove meli ve tvarich mirnejsi obdobu stejneho vyrazu. At uz se tu stalo cokoliv, dopadlo to ocividne podle Durerova planu; vlastne se dalo soudit, ze hadku sam vyvolal.
Loguire se podival na sveho syna a v jeho starych, krvi podlitych ocich, se objevila nema vyzva. Ale Anselm mu nevenoval jediny pohled, a tak Loguirova tvar opet ztvrdla.
Stary muz si vsiml Roda. „Pevce!“ stekl. „Proc tam stojis necinne? Rozvesel nas!“
Durerova hlava se bleskurychle otocila a jeho oci se uprely na Roda. V obliceji se mu objevil vyraz zdeseni, rychle vystridany cirou vrazednou nenavisti.
Rod se dobracky usmal, uklonil se a zasalutoval. Pritom rychle premyslel, ktera pisen by nejlepe uvolnila napeti. Bylo mu jasne, ze podobne napeti se obvykle uvolnovalo tak, ze se vybilo na pevci. Zacal hrat 'Smutecni haj', jedinou vec, kterou znal, ktera byla jeste pochmurnejsi nez nalada v sini.
Zatimco hral, studoval tvare ctyr pritomnych lordu. Jejich pohledy se pohybovaly v rozmezi od zadumaneho prezvykovani az po prime (i kdyz zahalene) vyjadreni pohrdani, namirene zjevne na stareho vevodu. Mohlo by se zdat, ze tu Loguire nemel zadne aktivni zastance; verejne mineni jako by stalo plne na strane jeho syna.
„Pevce!“
Rod vzhledl; byl to Anselm, kdo ho oslovil.
Tvar mladeho muze byla tak zkrivena, az pusobila dojmem, ze se srazila. „Mas nejakou pisen pro mladence, ze ktereho zena udelala blazna, a on, dvojnasobny blazen, ji presto porad miluje?“
„Ha!“ vystekl Loguire, ale nez mohl Anselm neco rict, Rod odpovedel: „Mnoho jich je, muj pane, o muzich, jez milovali zeny, ktere jimi opovrhovaly; a ve vsech se k nim ty zeny nakonec zase vratily.“
„Vratily se zpatky!“ vyprskl Anselm. „Ano, ona ho prijme zpatky — aby ho potupne povesila na hlavni hradni branu!“
Stary vevoda vyskocil na nohy a zarval: „Dost uz tech pomluv!“
„Pomluv!“ Anselmova zidle se s ramusem prevrhla, jak mladik vyskocil, aby se postavil svemu otci. „A je urazka i to, kdyz reknu, ze plivla na ctne jmeno Loguire, ano, a ne jednou, ale dvakrat, a kdykoliv to udela znovu?“
Loguirova tvar zbrunatnela, hrdlo se mu napjalo vytkou, ale driv, nez ji mohl vyslovit, Rod zamumlal: „Ne, muj pane, ne tak prikre. Nikoliv porazka, ale poradek.“
V pristim momentu se ocitl v ohnisku laserovych pohledu Anselma i Durera, ale to uz Loguire zaburacel: „Ano!“ a v jeho hlase byla radost i uleva. „Promluvil bez vyzvani, ale promluvil spravne! Nase mlada kralovna je tvrdohlava, ale toho je treba vyuzit a ne ji zavrhnout. Musi se naucit, ze jeji moc neni absolutni a ze i ona se musi zodpovidat; ale je svrchovana panovnice a nesmi byt svrzena!“
Anselm neco zamumlal, oblicej se mu zbarvil do ruda a oci mu vylezly z dulku; na okamzik to vypadalo, ze se vzteky zalkne, ale pak ze sebe konecne vyrazil: „Ne, stokrat ne! Ne, rikam ja! Zena jako svrchovana panovnice? To je smesne! A ta rozmazlena arogantni cubka-“
„Mlc!“ zahrmel Loguire, a dokonce i ctyri nejvyssi lordi se pri divoke sile jeho hlasu prikrcili.
Co se Anselma tyce, ten jen zbledl a mlcky ziral na belobradeho obra pred sebou, ktery jako by jeste vyrostl a tycil se ted nad nim jako vez.
Pak, pomalu a s vetsi dustojnosti, nez jakou Rod kdy u cloveka videl, s opravdovou dustojnosti vladare se Loguire posadil, aniz pri tom spustil oci ze sveho syna. „Odeber se do svych komnat,“ rekl chladnym, monotonnim hlasem. „Nebudeme o tom mluvit do vecerniho sezeni.“
Anselmovi se nejak podarilo sebrat sily a znovu vysunul bradu — gesto, ktere by nekomu mohlo pripadat zbytecne pompezni a smesne — a otocil se na podpatku. Jak kracel ke dverim, zachytil pohledem Roda. Vztek a ponizeni se v nem vzduly a on se rozprahl, aby pevce obdaril ranou pesti.
„Ne!“ stekl Loguire a Anselm ztuhl.
„Tento muz,“ rekl vevoda, mluve v centimetrech, „rekl pravdu. Nedovolim, aby s nim bylo zle zachazeno.“
Anselm znovu zkrizil pohled se svym otcem; pak se zachvel a sklopil oci. Odvratil se a dvere se za nim zabouchly.
„Pevce,“ zaburacel Loguire, „hraj!“
Rod sahl do strun, a zatimco hral 'Stareho Tora Tappana', premyslel.
Takze vecer ma byt valecna porada, co? A hlavnim bodem bude ocividne konstitucni monarchie verzus vojenska diktatura, ackoliv to ze zucastnenych mohl vedet jen on a Durer. Dobra, vsak vedel, na ktere strane stoji.
Znovu se podival na vzprimenou postavu stareho vevody, ktery pomalu jedl bily chleb, rty sevrene a oboci nakrabatele v posupnem mraceni. V jeho hlubokych, kalnych oci se odrazel pouhy stin smutku.
Ano, Rod vedel, na ktere strane stoji.
Setkali se ve velke sini, dost velke na to, aby mohla slouzit jako hangar pro slusnou kosmickou lod, kdyby Gramariani vedeli, co to kosmicke lode jsou.
Kamenna podlaha byla zdobena Loguirovymi erby. Zhruba kazdy yard byly na stenach stribrne kruhy, nesouci pochodne. Strop byl klenuty a pozlaceny a z jeho stredu visel obrovsky stribrny lustr. Ve zdech nebyla zadna okna, ale na tom stejne malo zalezelo, nebot venku uz vladla noc.
Loguire sedel ve velkem vyrezavanem kresle na jednom konci sine, zady ke stene zdobene praporci jeho rodovych barev. Jeho kreslo stalo na ctyrnohem podiu, takze k nemu museli stojici lordi vzhlizet.
Byla jich tam pekna radka, nejen dvanact nejvyssich, ale s nimi i hrabata, baroni, rytiri a jejich vazalove.
A u kazdeho z nich stal, nebo se spis hrbil, vyzably scvrkly muzik s peclive ucesanym ridkym porostem na hlave.
Rod obhledl sin a jeho rty se naspulily do bezhlesneho hvizdnuti. Nenapadlo ho, ze by radcu mohlo byt tolik. Jen v sale jich bylo nejmene padesat, mozna i sedmdesat.
A mohlo jich tam byt jeste vic, mimo jeho zorne pole. V tu chvili ho mel totiz znacne omezene a k tomu se dival jen jednim okem.
Pochodne, ktere osvetlovaly sin, byly upevneny v stribrnych kruzich, pripevnenych na zed tremi srouby. Ale u kruhu za Loguirovym trunem jeden sroub chybel a kamen za nim byl do hloubky zhruba jednoho palce provrtan a pak vydlaban v dutinu, ktera bez obtizi pojala muzskou hlavu. Ta hlava patrila Rodovi, ktery stal v temne chodbe za zdi.
Jeho pruzor mu umoznoval skvely vyhled na temeno Loguirovy hlavy stejne jako pohled pres jeho rameno na lidi, kteri s nim mluvili.
Pravou rukou se drzel paky; kdyby ji stlacil dolu — pokud nebyla uplne zarezivela — kamen pred nim by se odsunul a vytvoril by prihodne dvere. Soude dle pohledu do obliceju muzu, jez stali proti Loguirovi, se to mohlo hodit.
