Znovu se kousla do rtu a odvratila tvar. Rod mlcky cekal.
Nutic ze sebe kazde slovo, divka nakonec rekla: „Ja — bala jsem se o tebe, muj pane.“
Rod vytrestil oci; pak se jeho usta zkrivila do ironickeho usmevu. Zavrtel hlavou odrikaje pomalu: „Ty ses bala o mne!“
„Ano!“ Divcina hlava se vymrstila a oci ji zaplaly. „Nevedela jsem, ze jsi carodej a… clovek sam v techto chodbach…“
Hlas se ji zadrhl; znovu sklopila oci.
Rod si povzdechl a pritahl si ji k sobe. Chvili mu vzdorovala a pak se poddala jeho sile.
„Devce, devce!“ zamumlal. „Jak jsi mi chtela pomoci?“
„Ja — trochu to s duchy umim, pane.“ Jeji hlas byl tlumeny latkou jeho kabatce. „Myslela jsem…“
Rod se zamracil. Byla snad komunikace s duchovnim svetem na tehle ztrestene planete normalni?
Jemne ji pohladil po zadech a vtiskl si oblicej do jejich vlasu. Jiste, mohla lhat, ale to by znamenalo, ze je skvela herecka, a na to mu pripadala prilis malo dumyslna.
Povzdechl si a pevneji ji sevrel v naruci. Spokojene zapredla a pritiskla se k nemu rty. Rod zavrel oci a zapudil ze sve mysli vse krome doteku jejiho tela. Byl to hezky pocit, velice hezky. Skoro takovy, jako s tou vesnicankou Gwendylon…
Rychle otevrel oci. Zadival se do pochodnemi prozareneho sera chodby a predstavil si obe divci tvare vedle sebe. Nabarvi vlasy nacerno, trochu protahni oci, narovnej nos…
Vsimla si jeho napeti a vzhledla. „Co se stalo, muj pane?“
Hlas mela trochu vyssi, ano, ale mel stejnou barvu.
Podival se na ni. Plet mela bez vady a nemela jedinou pihu, ale to mohl vyresit make-up.
Namiril ukazovacek primo mezi jeji oci. „Ty ses mne pokusila oklamat,“ rekl. Prstem se dotkl spicky jejiho nosu.
V ocich se ji mihlo zklamani a najednou byla nevinnost sama. „Oklamat te, muj pane? Ja — ja nevim — “
Rod cvrnkl prstem a spicka divcina nosu odpadla. Zasklebil se a prikyvl. „Kukuricny skrob a voda. Ale udelalas chybu, ze sis ho naprimila, mnohem vic se mi libil malinko pozvedly.“
Prsty pretrel koutky jejich oci a oci najednou nebyly protazene, a Rod mel na prstech tmavou smouhu. „Kukuricny skrob a voda a cerna barva do ocnich koutku. Mouka smichana s trochou palene umbry na tvare a hena do vlasu.“
Koutky jejich ust se sevrely. Pod licidlem ji tvar zrudla hnevem.
Rod potrasl hlavou. „Ale proc, devce? Tvoje prava tvar je prece mnohem krasnejsi.“
S uspokojenim pozoroval, jak jeji hnev taje v nehu a vasen. Divka; sklopila oci. „Nedokazala jsem se s tebou rozloucit, pane.“
Zavrel oci, stiskl zuby a jen s nejvetsim usilim potlacil touhu ji sevrit v naruci. „Ale…“ zarazil se a zhluboka nabral dech, „Ale jak jsi mne sledovala, devce?“
Vzhledla a prohledla si ho nevinnyma ocima. „Prece v podobe ricniho orla, pane.“
Vicka se mu se skoro slysitelnym cvaknutim zase otevrela. Vytrestil oci. „Carodejnice? Ty? Ale…“
„Nebudes mnou pro to opovrhovat, pane?“ zeptala se s obavami. „Ty, ktery jsi sam carodej?“
Pohled se mu rozostril. „Co? Hm — carodej?“ Potrasl hlavou, snaze se udelat si v ni jasno. „Hm, chtel jsem rict… Ne, samozrejme, ze nechci… no dobre, nekteri z mych znamych jsou… hm…“
„Muj pane?“ Zkoumave si ho prohledla. „Jsi v poradku?“
„Kdo, ja? Samozrejme, ze ne! Ne, pockej moment…“ Zarazil se a velice, velice zhluboka se nadechl. „Tak poslys. Takze ty jsi carodejnice. Tak. To je vec. Daleko vic nez tvoje nadani mne vsak zajima tva krasa.“
V ocich mela zhave uhliky, ktere slibovaly vzplat, kdyby na ne jen dychl.
Znovu se zhluboka nadechl a zavolal sve hormony k poradku.
„Tak. Tohle si spolu musime vyjasnit.“
Pritiskla se k nemu a vydechla. „Ano, muj pane.“
„Ne, ne! Takhle jsem to nemyslel.“ O krok ucouvl, drze si ji na vzdalenost pazi od sebe. „Podivej se. Jediny duvod, ktery jsi mela k tomu, abys mne sledovala, byl, ze ses bala, abych tu neupadl do potizi, se kterymi bych si nedokazal poradit. Je to tak?“
Plaminky v jejich ocich pomalu pohasly, nahrazeny chladem zklamani. Sklopila oci. „Ano, muj pane.“
Zpusob, jakym to rekla, jasne prozrazoval, ze mela spoustu jinych umyslu. Nicmene Rod pokracoval. „Ale ted uz vis, ze jsem carodej. Spravne?“
„Ano, muj pane,“ zaseptala sotva slysitelne.
„Takze vis, ze se nebojim niceho. Spravne? Takze uz neni zadny duvod k tomu, abys mne dal sledovala, spravne?“
„Ne, muj pane!“ Jeji tvar se k nemu odhodlane obratila, pak vysunula bradu, hrde, povysene a tvrdohlave. „Porad te budu sledovat, Rode Gallowglassi. V tomto svete existuji kouzla, se kterymi si neporadis.“
Co mu na ni slo nejvic na nervy, pomyslel si Rod, bylo, ze mela skoro vzdycky pravdu. V tomhle blaznivem, na hlavu postavenem svete zrejme skutecne byla 'kouzla', jaka si ani nedokazal predstavit.
Jenze na druhe strane, existovala kouzla, se kterymi si nedokazala poradit ani ona. Pravdepodobne amaterska carodejnice, prilis stara, nez aby se mohla pripojit ke covenu — musela byt temer tak stara, jako Rod. Vlastne se jeji carodejnictvi patrne skladalo z umeni pouzivat kosmetiku, schopnosti promenit se v ptaka (jak, to zatim nevedel) a stupnem odvahy u zeny zcela necekaneho.
Asi mela pravdu, kdyz rikala, ze mu stale hrozi nebezpeci — ale ji take. Ne, nebylo by to k nicemu, kdyby ji rekl, ze ho nesmi sledovat — udelala by to stejne. A on by z toho jako vzdycky vyvazl se zdravou kuzi, zatimco ona by skoncila zavrazdena nekde ve skarpe. Nebo by ho svou pritomnosti handicapovala natolik, ze by to odskakali oba.
Pomalu zavrtel hlavou. Nemuze ji nechat zabit. Musi ji nejak privest k rozumu — a prave ho napadlo jak.
Usta se mu zkrivila do ironickeho usmesku. „Je to pravda, co se rika o vesnickych holkach: bud k nim jen trosku laskavy a uz nikdy se jich nezbavis. Ma draha, ty dokazes byt opravdu poradne vlezla.“
Divka zalapala po dechu, ucouvla, tvar se ji zkrivila do grimasy bolesti a ruka se ji vymrstila k ustum. Oci se ji naplnily slzami; kousla se do ruky, otocila se a rozbehla se pryc.
S ocima uprenyma na podlahu poslouchal, jak jeji vzlykani slabne, a citil, jak jeho nitro zaplnuje prazdnota.
Na tezke dubove dvere zabusila pest. Rod, vytrzeny z hlubin spanku, se posadil na slame. Velky Tom a jeho divka lezeli nehnute, oci uprene na dvere.
Rod zastenal a vyskrabal se na nohy. „Nebojte se,“ zavrcel. „Duchove neklepaji.“
„Hej, pevce!“ zahulakal hruby pivni hlas. „Pospes k memu panovi!“
Rod se nasoukal do kabatce a zvedl svou harfu. Pak otevrel dubove dvere a potrasl hlavou, aby se zbavil poslednich stop sveho kratkeho spanku. „Aspon by ses moh' pokusit chovat se v tuhle zatracenou ranni hodinu trochu slusneji,“ zavrcel. „A kdo k certu vlastne je tvuj pan?“
Tezka pest ho zasahla pod ucho a mrstila jim o zed. Rod jen tak tak potlacil impulz zlomit muzi vaz. Skrz zvoneni a rudy zavoj uslysel chraptivy, sadisticky smich: „Radeji si davej pozor na hubu, komediante. Nebo te naucim, jak se mas chovat k lepsim lidem.“
Rod se pomalu zvedl, oprel se o zed a zmeril si sveho protivnika. Byl to obycejny pesak v kuzi a krouzkove kosili, ktera by potrebovala vycistit, jako ostatne vojak cely. Zrejme byl prostym vojinem, ale mel neobvykly telesny oder a pachlo mu z ust, pravdepodobne kvuli zkazenym zubum, ktere ted cenil v samolibem usmevu.
Rod si povzdechl a narovnal se. Rozhodl se, ze radeji bude dal hrat svou hru; vlastne si tu ranu zaslouzil za to, ze tak hloupe vypadl ze sve role. Sasek slouzil ve stredoveke spolecnosti k uvolnovani emoci; tedy nejen k obveselovani, ale i k vybijeni prebytecne agresivity tim, ze se stane jejim cilem.
„No dobre,“ rekl. „Uz jsem se poucil. Jdeme.“
Pest ho tentokrat zasahla do brady. Zatimco se ritil k zemi, slysel drsny chechot. „Ne, nepoucil. Lepsi lidi mas oslovovat pane!“
Rod ovladl svou zlost do chladneho, klidneho a vypocitaveho hnevu, nadechl se a jeho pest zasvistela v trojici kratkych uderu.
„Mam taky jednu radu pro tebe, vojaku,“ oznamil svijejicimu se telu u svych nohou. „Nejprve se presvedc,
