Muz, ktery stal primo pred vevodou, byl Anselm. Bourbon a Di Medici stali po mladikovych stranach. Durer stal prirozene po Loguirove levici.
Loguire se ztezka zvedl. „Sesli jsme se,“ zahrmel jeho hlas. „V teto sini se shromazdila veskera urozena krev Gramarye, skutecna sila zeme.“ Pomalu si prohledl tvare pred sebou, divaje se kazdemu z bratru nejvyssich lordu primo do oci.
„Sesli jsme se,“ pokracoval, „abychom rozhodli o primerenem napomenuti pro kralovnu Katerinu.“
Vevoda Bourbonsky ztuhl, svesil ruce a mirne se rozkrocil. Byl to opravdovy obr s hunatym obocim a plnovousem spadajicim na hrud. Sevrel ruce v pesti a stiskl rty. V jeho postoji bylo cosi kradmeho, rozpaciteho.
Vzhledl k Loguirovi. „Nikoliv, dobry stryce, pochopils to spatne.
Sesli jsme se proto, abychom se dohodli, jak svrhneme tu, ktera poslapala cest a moc nasich slechtickych domu.“
Loguire ztuhl a jeho oci se hnevive rozsirily. „Ne!“ vystekl, „neni duvod — “
„Duvod!“ Bourbon bojovne vysunul svou cernou bradu. „Zatizila nase zeme vyssimi danemi nez kdokoliv v historii nasi tradice a marni je na spinave zebraky a raby; kazdy mesic posila sve soudce, aby vyslechli stiznosti poddanych z nasich panstvi; a ted chce na nase farnosti dosadit sve kneze — a my ze nemame duvod? Oloupila nas o vladu nad nasimi vlastnimi panstvimi a pak nam vmete do tvare urazku, kdyz dopreje sluchu petici vsivych zebraku driv, nez vyslechne nasi!“
Di Medici se naklonil, aby lepe slysel, co rika vyzably muzik po jeho pravici, slabe se usmal a zamumlal: „Copak je zvykem, aby vladce prijimal petice nevolniku ve Velke sini?“
„Nikdy!“ zahrmel Bourbon, „Ale ted nase utlocitna vladarka stavi luzu pred nas! A to, muj ctihodny vevodo, je jen nejvetsi z jejich vystrednosti a zverstev, kterymi rozmetala posvatnou tradici a zvyklosti nasi zeme. A to je jeste dite! Co bude delat, lorde, az dospeje?“
Odmlcel se, aby nabral dech, pak potrasl hlavou a zavrcel. „Ne, muj dobry bratrance! Musime ji sesadit!“
„Ano,“ zamumlal Di Medici.
„Ano,“ prohlasili ostatni lordi.
„Ano,“ dunelo sini znova a znova, az se jednotliva slova slila v jedine rozezlene huceni. „Ano!“ a „Ano!“ a „Ano!“
„Ne, ja rikam ne!“ zarval Loguire pres vsechny ty hlasy.
Sin ztichla. Loguire se vypjal do plne vysky, az vypadal mnohem vic jako kral nez jako vevoda. Jeho hlas byl klidny, ale ostry jako brit valecne sekery. „Je svrchovana kralovna. Vrtosiva, to ano, a svevolna, horkokrevna a tvrdohlava. Ale to jsou chyby mladi, ditete, ktere se musi naucit, ze jeho moc je omezena. My ji ted ta omezeni musime ukazat. To smime udelat a nic vic. Nase vec nepripousti dalsi akci.“
„Zena nemuze moudre vladnout,“ zabrucel radce Di Mediciho a Di Medici se toho ihned chytil: „Muj dobry a ctihodny bratrance, Buh nedal zene moudrost, aby vladla.“
Bourbon se narazky chytil. „Ano, dobry stryce. Proc nam neda krale? Necht se vda, je-li jejim pranim, aby byla zeme dobre spravovana.“
Rod si pomyslel, jestli Bourbon nahodou neni odmitnutym napadnikem. Bylo v nem cosi chlipneho a vubec nic romantickeho.
„Vlada je po pravu jeji!“ zadunel Loguire. „Ona je z krve Plantagenetu a ji patri koruna teto zeme od narozeni. To jste, mi dobri synovci, tak snadno zapomneli na prisahu, kterou jste se zavazali vernosti tomu jmenu?“
„Dynastie se hrouti,“ zamumlal Bourbonuv radce a v ocich se mu zalesklo.
„Ano!“ zahrmel vevoda bourbonsky. „Krev Plantagenetu zridla a zkazila se, muj dobry pane!“
Ach tak, pomyslel si Rod. Uz ne strycek…
„Zridla a zeslabla, muj pane!“ pokracoval Bourbon. „Zeslabla tak, ze uz nedokaze dat zivot muzi, ale pouze zene, slabe divce s zenskymi rozmary a vrtochy, ktera nam ma vladnout! Linie Plantagenetu uz dospela ke svemu konci; nas novy kral potrebuje novou krev!“
„Krev Bourbonu?“ Loguire pozvedl oboci a opovrzlive se usmal.
Bourbonova tvar zrudla a oci mu vylezly z dulku. Zacal neco koktat, kdyz tu ho prerusil vevoda Medicejsky.
„Ne, muj dobry bratrance, ne krev Bourbonu. Jakou krev bychom si mohli prat pro krale, kdyz ne krev nejurozenejsiho slechtice jihu?“
Loguire vytrestil oci a prekvapenim a zdesenim cely zbledl. „K tomu se nepropujcim!“ zasycel.
„Ne, muj pane, a my to dobre vime,“ pokracoval Di Medici skoro konejsive. „Co hledame, je dobra krev odvazneho a rozhodneho muze, mladika, ktery vi, co je treba udelat, a nebude vahat to udelat.“
Jeho hlas zaznel silneji. „Jakeho krale bychom si mohli prat, kdyz ne Anselma, Loguirova syna?“
Loguire sebou skubl, jako by dostal policek. Tvar mel nahle bledou a voskovou s sedym nadechem. Tresouci se rukou zatapal za sebou, az sevrel operadlo sveho trunu. Stari na nej dolehlo tihou let.
Pomalu se posadil na okraj kresla. Jeho prazdne oci vyhledaly syna a pak se odvratily a rozhledly se po shromazdenych.
„Lumpove!“ zasycel. „Zatraceni spinavi lumpove! Tak vy mi chcete ukrast syna…“
Anselm vzdorne vysunul bradu, ale v ocich se mu zracila hanba a strach. „Ne, muj pane. Byl jsem s nimi od sameho zacatku.“
Loguirovy prazdne oci se na nej znovu uprely. „Dokonce i ty…“
Jeho hlas zesilil. „Jsi lump jako vsichni ostatni. Jsi vetsi lump nez oni!“
Nahle Durer odstoupil ze sveho mista po Loguirove boku a postavil se vedle Anselma. Jeho usmev se rozsiril v triumfalni skleb.
Loguirovy oci se na nej pomalu zaostrily. Jejich pohledy se setkaly.
Sini se ozvalo tiche zasumeni, jak vsichni radcove natahli krky, aby lepe videli.
„Ne,“ zaseptal Loguire, „tys to byl…“
Namahave se zvedl. Pak, pomalu a uvazlive, se podival kazdemu z nejvyssich lordu do oci. Nakonec se podival na Durera.
„Vsichni jste jedne mysli.“ Jeho hlas ziskaval na sile; ale byla to sila horkosti a zklamani. „Radili jste se uz predem, nemam pravdu? Uz jste se rozhodli; kazdy z vas svedl svuj boj s vlastnim svedomim a zvitezil.“ Jeho hlas jeste ztvrdl. „Jaky kapelnik vas ovlada svou taktovkou, ze vsechny vase duse zni v jedinem akordu?“
V Durerovych ocich se zablesklo. Jeho usta se uz uz otviraly, ale Loguire ho umlcel. „Ty! Ty z hvezd! Prisel jsi ke mne pred peti lety a ja, stary blazen, jsem si myslel: 'Dobre'. A kdyz se tvi parchanti, podlezavi sluzebnici, vkradali jeden po druhem do me domacnosti, stale jsem se radoval — ja stary, posetily blazen!“
Zvedl oci a vyhledal Anselma. „Anselme, ktereho jsem kdysi nazyval svym synem, probud se a slys! Strez se muze, ktery ochutnava tve maso, protoze ten ho muze nejsnadneji otravit!“
Rod nahle vedel, jak snem musi skoncit. Radcove si nemohou dovolit riskovat, ze Loguire odejde ziv; stary muz byl stale silny a plny zivota, stale nepokoritelny. Mohl byt schopen znovu zavolat sve lordy k poradku. Ta moznost sice nebyla velka, ale byla tu, a Durer si nemohl dovolit ji riskovat.
Anselm vypjal hrud a ve tvari se mu objevil vzdorovity vyraz. Polozil Durerovi ruku na rameno, nevsimaje si, ze muzikovi cvakly zuby a div ze si neprekousl jazyk.
„Tomuto muzi verim,“ prohlasil necim, co by se dalo oznacit jako zvonivy hlas. „Byl se mnou od sameho pocatku a ja vitam jeho moudrost — jako bych privital tvou, kdyby ses k nam pripojil.“
Loguirovy oci se zuzily. „Nikdy,“ odsekl. „Vari, falesny synu se zradnym jazykem! Driv zemru, nez bych se k vam pripojil!“
„Vybral sis,“ vystekl Durer. „Jmenuj zpusob, kterym chces zemrit.“
Loguire vytrestil oci a pak se v jedinem okamziku vymrstil do plne vysky.
Anselm, ocividne zaskoceny, zakoktal: „Bud — bud zticha, Durere! On je — je blazen, jiste, a zradce zeme. Ale je mym otcem a nikdo se ho nesmi dotknout!“
Durerovo oboci vyskocilo nahoru. „Chces hrat hada na svych prsou, my lorde? Nicmene, je-li to prani vsech slechticu a nejen tvoje, musi byt vyplneno.“
Pozvedl hlas a zvolal: „Co rikate vy, panove? Ma tento muz zemrit?“
Na okamzik zavladlo ticho. Rod sevrel ruku na pace dveri; musi odtamtud Loguira dostat. Mohl otevrit dvere
