mnou prestat chodit!“
„Nikdy, muj pane.“ Jeji hlas byl velice tichy.
Vzhledl, aby se presvedcil, jestli si z nej dela legraci. Bohuzel. Zdalo se, ze Tom mel ohledne venkovskych devcat prece jen pravdu.
„Co to mas?“ zeptal se a kyvl hlavou ke kouli lisciho ohne na jeji dlani.
„Tohle?“ Podivala se na dlan. „Jen takove male kouzlo, ktere me naucila maminka. Svetlo je v bludisti uzitecne, muj pane.“
„To je,“ prikyvl Rod. „A smim se zeptat, jak jsi zhasila pochodne ve velke sini?“
Zacala odpovidat, ale pak se zamracila. „To se jen tak rychle rict neda, pane. Mame dost casu?“
Rod naspulil rty a pozorne si prohledl jeji tvar. „Ale bylas to ty, ze?“
„Ano, pane.“
„Jen dalsi male kouzlo, ktere…“
„…me naucila maminka. Ano.“ Vesele prikyvla.
„No dobre!“ Rod pokrcil rameny. „Proc ne?“ Tak pujdeme, dite.“
Zacal klopytat uzkou chodbou, sykaje bolesti pokazde, kdyz se zranenym ramenem dotkl kamenne zdi.
„Muj pane!“ vyjekla Gwendylon a ruka se ji vymrstila, aby se dotkla jeho ramene. „Ty jsi zranen!“
Rod se k ni napul pootocil a pritom se pokusil oprit o zed; ale plny a pevny vystupek, ktereho se jeho ruka dotkla, nebyl ze zuly.
Rychle rukou ucukl. Prekvapene se na nej podivala, pak privrela oci a line se usmala. Vzala jeho ruku do svych a pritahla si ji k sobe.
Pane, nemusis prece — “
„Musim!“ Vytrhl ji svou ruku a oprel se o zed. Vrhla se k nemu s usty pootevrenymi.
„Ma draha damo…!“
„Nemam na ten titul pravo,“ zamumlala a jeji hlas znel mekce, teple a chraptive. Jeji telo se k nemu mekce pritisklo.
„Zenska, prosim te!“ Rod se pokusil odstrcit ji od sebe. „Nedokazu si predstavit mene vzrusivou situaci.“
„Ani cas ani misto mne nezajima, kdyz jsi na blizku ty, pane,“ vdechla mu do ucha a jemne ho kousla.
A to jsem si myslel, ze znam svoje meze, pomyslel si Rod. „Podivej se,“ rekl nahlas, „ted nemame ani cas, ani prostor…“ Zalapal po dechu a cukl sebou, jak se ji podarilo objevit to prave misto. „Podivej, devce, ted nas odsud dostan a pak ti budu k sluzbam!“
Zadrzela dech a ucouvla prave jen natolik, aby si ho mohla prohlednout: „Skutecne, pane?“
„No, hm…“ Rod rychle zaradil zpatecku. „Na ctyriadvacet hodin, rekneme.“
„To bude stacit,“ zaseptala smyslne a stejne smyslne se usmala.
Chvili si ji meril pohledem a pak rekl: „Vytahni si to kanarci peri z ust a odved nas odsud!“
„Ano, pane!“ Obratila se, az ji sukne zasvistela vzduchem, a lehce se rozbehla po mechem obrostlych schodech.
Chvili se za ni dival, jak bezi, a v ocich se mu zalesklo. Pak ji dohonil, chytil ji za rameno a obratil ji oblicejem k sobe.
Prekvapene se na nej podivala a pohled se ji opet zakalil. „Muj pane, nesmime se zdrzovat…“
„Nebude to trvat dlouho,“ odpovedel a energicky si ji k sobe pritahl. Rty mela horke a vlhke a pod jeho usty se ochotne otevrely…
Radostne vyjekla a odstrcila ho. „Ach! Za co bylo tohle?“
„Zaloha,“ zasklebil se Rod.
Zahihnala se, pak se obratila a tahla ho chodbou do tmy. „Musime spechat!“
Vyprostil svou ruku z jeji a dival se, jak utika.
Za jeho zady se ozvalo tiche zachechtani.
Rod se po Loguirovi znechucene ohledl. „Smiraku,“ zavrcel a rozbehl se za Gwen.
Slizke kamenne steny chodby byly na obe strany sotva tri palce od jejich ramen. Beh po uzkych schodech, zatacka a dalsi beh; schody byly vlhke a kluzke od kapajici vody, jez prosakovala z jezera nad nimi. Zdi byly posety ostruvky bledeho mechu jako bolaky. Stare pavuciny visely z nizkeho stropu.
Kdyz vybehli po dvanactem schodisti, Rod uslysel nekde nad hlavou bublani vody.
„Zakrut reky u jezera,“ oznamila mu Gwendylon. „Vyjdeme na povrch u jeho brehu.“ Rychle se podivala pres rameno. „Tve rameno, pane Rode?“
„Ach, to pocka,“ zavrcel Rod.
„Jeste krvaci?“
„Ne; zda se, ze kabatec ranu utesnil. Ten ucet za cistirnu ale nechci videt.“
„Hm.“ Spesne se obratila. „Pak to tedy vydrzi, az se dostaneme k rece. Spechejmez, pani, musime se tam dostat, nez je napadne prohledat staje.“
Rod se zamracil. „Proc? Vylezeme snad ve staji?“
„Ne, u reky, ale pokud budou hledat ve staji, zjisti, ze vevoduv a tvuj cerny or zmizeli.“
„Tos mi nerekla!“ Rod si odkaslal a rekl trochu hlasiteji, nez bylo nutne: „A kde je muj kun ted?“
„Na brehu reky, Rode,“ zamumlal Fessuv hlas za jeho uchem, „s Velkym Tomem a dvema skutecnymi zviraty.“
Gwendylon uz uz chtela odpovedet, ale Rod ji predbehl. „Ano, ano, budou na brehu reky, ja vim.“
Gwen se zatvarila ponekud prekvapene.
„Ale jak Velky Tom vedel,“ pokracoval Rod, „ze budeme potrebovat kone?“
Divka se na nej zamracila a pak se odvratila. „To ja mu to rekla, pane. Nebyl to nez napad, ale uskodit nemohl. Zdalo se mi, ze by se mohli hodit.“
„Zdalo,“ zopakoval Rod. Byla snad take jasnovidka?
„Ano pane, zdalo.“ Nahle zpomalila. „Naslapujte bedlive, pani.“ Opatrne prekrocila neco, co lezelo v chodbe.
Rod zastavil a prohledl si to.
Byla to miniaturni lidska kostra, mozna osmnact palcu dlouha; ale proporce mela jako dospely clovek, ne jako dite. Plisen ji zbarvila do zelena.
Podival se na Gwendylon. „Tohle tu neni moc dlouho,“ rekl. „Co je to?“
„Jeden z Malickeho lidu, pane.“ Usta ji nahle ztvrdla. „Bylo tu zle kouzlo, ktere prehledl.“
Rod vzhledl prekvapeny tonem jejiho hlasu, ignoruje Loguiruv uzasly vykrik.
Tvar mela jakoby vytesanou z kamene. „Ubohy malicky chlapik,“ zamumlala. „Nemame ani cas ho pohrbit.“ Otocila se a spechala dal.
Rod opatrne prekrocil malou kostru a rozbehl se za ni.
„Co to bylo za kouzlo?“ zeptal se, kdyz ji dostihl.
„Bylo to neco… jako zpivani… ve vzduchu, pane, ale ne pro usi, nybrz pro mysl. Kdyby ses ty nebo ja pokusil bezet proti tomu, zastavilo by nas to jako zed. Ale pro Malicky lid to bylo smrtelne.“
Rod se zamracil. „Zpivani, rikas?“
„Ano, pane. Ale ne pro usi, jak jsem rekla.“
Silove pole! Ale to bylo nemozne. Zeptej se kterehokoliv fyzika a on ti to rekne…
„Kdy se to stalo?“
„Udalo se to pred peti lety, pane. Netrvalo to dele nez mesic, a jeho pan budto nezjistil, ze jsem ho zastavila, nebo ho nikdy znovu nespustil.“
Rod se zastavil a pockal, az ho Loguire dohoni. Dival se za jemnou, velice zenskou postavou, ktera spechala chodbou pred nimi. Pak zavrel usta, polkl a rozbehl se za ni.
Silove pole! A prave pred peti lety se objevil Durer…
Rod si znovu vzpomnel na stupnici na predpokladanem stroji casu. Pak pohledl na Gweniny dlouhe rude vlasy, ktere za ni pri behu vlaly.
A ona ho zastavila? Zarizeni z budoucnosti a ona ho zastavila?
Podival se na vesnicke devce s novym respektem.
„Hm, Gwen, drahousku…“
„Ano, muj pane?“ Obratila se na nej s vyrazem prijemneho prekvapeni v lehce zrudlem obliceji.
