a vtahnout vevodu do chodby, nez si kdo uvedomi, co se deje…
Ale dokaze je zase zavrit, nez vniknou dovnitr? Pravdepodobne ne; nepratele byli prilis blizko. Alespon od Durera se dalo cekat, ze bude jednat velice rychle.
Kdyby jen panty a pruziny byly ve slusnem stavu! Bohuzel, nedalo se cekat, ze by je za poslednich par stoleti nekdo prilis udrzoval.
Sini se rozeznel sbor vahavych „Ano.“
Durer se obratil k Loguirovi a dvorne se pred nim uklonil. „Rozsudek zni smrt, muj pane.“
Vytahl dyku a vykrocil vpred.
A svetlo zhaslo.
Rod stal na okamzik zmateny v uplne tme. Jak…?
Pak se celou vahou oprel do paky. Zatimco se dvere se skripenim otviraly, vytahl svou dyku. Ted konej, myslet muzes potom.
Zastenani tezkych kamennych dveri roztalo prekvapene ticho. Nahle zacali vsichni v sini kricet — nekteri zlosti, jini uzkosti, dalsi volali na sluhy, aby prinesli pochodne.
Hluk byl dobrou rouskou. Rod vyskocil z chodby a zacal slepe tapat, dokud nenarazil do neciho hrudniho kose. Ten nekdo vykrikl a pokusil se ho uhodit. Rod na posledni chvili uhnul hlavou a citil, jak mu rana sklouzla po vlasech. Stiskl knoflik na jilci sve dyky a v kratkem zablesku svetla identifikoval utocnika jako vevodu Loguira.
S hnevivym zavytim se na nej vrhl dalsi utocnik. Rod vykrikl a zavravoral, kdyz mu ocelovy brit projel ramenem. Durer si zablesku zjevne vsiml take.
Dyka pronikla hloubeji do Rodova ramene; ucitil, jak mu po pazi steka potucek teple krve a odkutalel se stranou.
Ale stary strasak se ho jen tak nepustil. Rod se ohnal a podarilo se mu uchopit muze za zapesti ruky, ve ktere drzel nuz.
Muzik byl ale neuveritelne silny. Zacal mu ruku tlacit niz a niz, az Rod ucitil, ze se dyka dotyka spickou jeho hrdla. Pokusil se prinutit druhou ruku, aby mu pomohla tlacit. Jeho rameno kricelo bolesti, ale ruka byla bezvladna.
Dyka klesla o dalsi palec. Rod ucitil, jak se mu stahuje hrdlo, a utroby se mu sevrely strachem.
Uplnym, ochromujicim a omamujicim strachem — a vtom Rod uslysel dunive stenani.
Durer zalapal po dechu; dyka dopadla na zem a vaha tizici Rodovo telo zmizela.
Cela sin dunela trojnasobnym, velice hlubokym stenanim, soupericim s jecenim hruzy.
V temnote se vznasely tri velke bile postavy. Mely obliceje lebek s usty tvoricimi velka 'O'; Horacio a dva jini predci lorda Loguira se tady setkali v posmrtne spolupraci.
Rod se ve sve hruze prinutil zajecet: „Fessi! Sedesat hertzu!“
V hlave se mu rozeznelo rusici bzuceni a strach zmizel. Znovu blikl svetlem a vyhledal Loguira. Skocil k nemu a stary vevoda se mu se zaupenim slozil pres rameno — nastesti pres to zdrave.
Rod se otocil a klopytave se rozbehl, doufaje, ze spravnym smerem. Za jeho zady zajecel Dureruv hlas: „Zacpete si usi rukama, idioti! Idioti! Idioti!“
Rod se potacel tmou a bezvladny vevoda na rameni mu pripadal cim dal tezsi. Nemohl najit dvere! A ted zaslechl rychle kroky uhanejicich nohou — Durer se pokousel Roda poslepu dostihnout. Ted, kdyz mel v usich zatky, byl Durer znovu hrozivym nepritelem. Navic Rod mohl jen tezko bojovat, kdyz mel jedno rameno zranene a na druhem nesl vevodu Loguira.
Nahle ucitil chladny zavan a kolem nej se prosmykla bleda postava. „Nasleduj mne!“ zaburacel Horacio Loguire.
A Rod ho nasledoval.
Bezel za Horaciem se zdravou rukou naprazenou, jako prekazkovy bezec. Nepomohlo to; jeho poranene rameno uderilo do kamenneho dverniho ramu a bolest ho takrka srazila k zemi. Zalapal po dechu, div ze neupustil vevodu, a konecne se mu podarilo protahnout se do nitra uzke chodby.
Horecnate oddychuje se oprel o zed.
„Pospes si, smrtelnice!“ zaburacel Horacio. „Dvere! Musis je zavrit!“
Rod prikyvl, zatal zuby a natahl se po pace, doufaje, ze se vevoda na jeho rameni udrzi. Rukou nahmatal zrezively kov. Skubl pakou nahoru a dvere se se zaskripenim zavrely.
Stal opreny o zed a tezce oddechoval.
Po kratkem okamziku, ktery trval celou vecnost, sebou Loguire zacal vrtet. Rod vynalozil vsechnu zbyvajici energii k tomu, aby ho polozil na podlahu. Pak vzhledl, a stale tezce oddychuje, podival se na Horacia.
„Dekuji mnohokrat,“ zasupel, „za vcasnou zachranu.“
Horacio mavl velkoryse rukou a na tvari se mu objevil vyraz nebezpecne pripominajici usmev. „Neni zac, smrtelnice. Jak bys mohl naplnit svou prisahu, kdybys byl zabit?“
„Ja hlupak.“ Rod se oprel o zed. „Udelal jsi to skvele. Zajimalo by mne, jak se ti podarilo zhasit najednou vsechny pochodne.“
„Zhasit… pochodne?“ Horacio se zamracil.
„Vsak vis, ten trik se svetlem.“
Duch se zamracil jeste vic. „To jsi neudelal ty?“
Rod vytrestil oci. Pak zvedl ruku. „Tak moment. Moment. Chces rict, zes myslel, ze jsem to udelal… a ja myslel, ze jsi to byl ty.“
„Ano.“
„Ale tys to nebyl?“
„Nikoliv.“
„A ja to taky nebyl.“
„Vypada to, ze ne.“
„Pak tedy,“ — Rod tezce polkl — „kdo…?“
„Kdo je to?“ Loguire zatahal Roda za loket.
Kukatkem dovnitr vnikl paprsek svetla.
Horacio zajecel a zmizel.
Rod prilozil oko ke kukatku. Pochodne byly zase zapaleny. Durer stal na stupatku, bodal dykou do vzduchu kolem sebe a jecel: „Kde je? Kde je?“
Rod zvedl hlavu od kukatka, podival se na vevodu Loguira a usmal se: „Nemyslim, ze bychom tu meli cekat, az na to prijde. Pujdeme, muj pane?“
Obratil se, aby vykrocil, ale Loguirovy prsty se mu zataly do ramene. Rod zalapal po dechu. „Prosim, mylorde — pokud by ti to nevadilo — pouzij me druhe rameno.“
„Co to bylo za cloveka?“ zavrcel Loguire.
„Clovek?“ Rod se ohledl. „Ktery clovek?“
„Ten, co stal pred nami v bilem.“
„Ach.“ Rod si prohledl muzovu tvar. Vevoda byl zjevne stale jeste v soku, neschopen celit realite takove, jaka ve skutecnosti byla. „To byl jen pribuzny, mylorde.“
„Tvuj pribuzny? Tady?“
„Ne, mylorde. Tvuj.“ Odvratil se a vykrocil chodbou pryc.
Loguire ho po chvili nasledoval.
Po nekolika yardech se svetlo z kukatka ztratilo. Rod s klenim tapal dal; ted by mel prijit roh a za nim uzke schody dolu.
Zahnul za roh a sahl po dyce — a uvidel pred sebou kouli lisciho ohne. Zdesene na ni hledel, zatimco se mu vlasy na zatylku jezily; pak se jeho oci prizpusobily slabemu svetlu a on rozeznal tvar a telo (bylo nemozne vnimat je jako jednotku, nebot byly od sebe vyrazne oddeleny tmou) s jednou rukou naprazenou a kouli lisciho svetla na dlani. Oblicej se tvaril ustarane.
„Gwendylon,“ vydechl Rod.
Ve tvari se ji objevila uleva a radost, ale jen na okamzik; pak se ji v ocich zaleskla nezbednost.
Vysekla mu to nejdvornejsi pukrle: „Muj pane.“
„Teto Nano!“ zaupel Rod. „Co ty tu k certu delas?“
Oci se ji rozsirily urazenou nevinnosti. „Sla jsem za tebou, muj pane.“
„Ne, ne, ne!“ Rod krecovite zavrel oci. „Tak to ve scenari nebylo. Mela bys me ted nenavidet! Mela bys za
