putovaly po Gweninych krivkach, pomyslel si, ze to byl rusny den.
Nahnul se k ni a pritiskl sve rty na jeji v dlouhem a hlubokem polibku. Citil, jak se pred nim probouzi.
Odtahl se; jeji oci se napul otevrely. Jeji rty se pomalu prohnuly do smyslneho usmevu.
Protahla se, pomalu a rozkosnicky. Roda prekvapilo, jak rychle mu pri tom stoupl pulz. Jeho mineni o sobe samem utrpelo dalsi vroubek.
Zato jeho mineni o ni uz bylo tak dost vysoke. Se slabym znepokojenim zjistil, ze zacina litovat, ze je tulakem bez domova. Take zaznamenal, ze ho hryze neco na bazi svedomi. Podivala se mu do oci a razem vystrizlivela. „Proc jsi smutny, pane?“
„Tobe nevadi, ze jsi vyuzivana, Gwen?“
Line se usmala. „A tobe, pane?“
„Hm, ne…“ Rod se zamracil na sve dlane. „Ale to je neco jineho. Chci rict, ja jsem prece muz.“
„O tom vubec nepochybuji,“ zavrnela a pritom ho kousla do usniho lalucku.
Zasklebil se a ucukl, pak seji to pokusil oplatit stejne; ale ona s jeho uchem jeste neskoncila.
„Muzi jsou hloupi,“ zamumlala mezi dvojim kousnutim. „Porad mluvite o tom, co neni, misto abyste mluvili o tom, co je. Skonci s noci a zij vecerem, kdyz uz nastal.“ S majetnickym potesenim si ho prohlizela zpod ztezklych vicek od hlavy az k pate.
No dobre, pomyslel si Rod, tolik k memu pokusu zachovat se cestne… „Kamere“ Koneckoncu, existoval jen jediny zpusob, jak ji ten potmesily usmev setrit z tvare.
Velky Tom si vybral prave tento okamzik, aby zavolal: „Pane! Slunce uz zapada a my musime vyrazit!“
„Musime, muj pane?“ zeptala se zarmoucene.
„Musime,“ odpovedel. „Povinnost vola — nebo alespon Velky Tom. Vzhuru za vetsi slavu Francie! nebo neco na ten zpusob…“
Dalsi dva dny pochodu, pri kterem stridali cval a klus, je privedly zpatky do hlavniho mesta.
Kdyz o sedme hodine nocni prejizdeli most pres reku, ktera se tocila kolem mesta, uvidel ke svemu prekvapeni Rod dva pesi vojaky s pikami a pochodnemi, planoucimi do tmy.
„Uvolnim cestu,“ zamumlal Velky Tom a pobidl sveho kone pred Roda a Longuira. „Ustupte,“ krikl na strazne, „mi pani si preji projet!“
Piky se se zarincenim zkrizily a zatarasily vjezd. „Kdo jsou tvi pani?“ zeptal se jeden z nich. „Vzbourenci? Nebo kralovnini muzi?“
„Vzbourenci?“ zamracil se Tom. „Cozpak se dostali do kralovnina mesta, zatimco jsme byli na jihu?“
„Na jihu?“ Oci strazneho se zuzily. „To pani na jihu jsou temi vzbourenci.“
„Ano, ano!“ mavl Velky Tom netrpelive rukou. „Byli jsme tam v kralovnine zalezitosti — jako spehove, abych rekl pravdu. Prinasime zpravu o tom, ze lordi na jihu chystaji povstani a zname den, kdy vyrazi na pochod; ale jak se sem ta novina dostala pred nami?“
„Co je to za tlachani?“ vystekl Loguire a vjel do svetla pochodni. „Ustupte stranou, rabi, aby muz urozene krve mohl projet!“
Hlavy obou straznych se bleskurychle otocily k vevodovi a hroty jejich pik se zastavily sotva palec od jeho prsou. „Sesedni a vzdej se, mylorde vevodo z Loguire!“ Hlas prvniho strazneho byl pevny, ale uctivy. „Z prikazu jejiho velicenstva kralovny te musime vsadit do vezeni.“
A druhy strazny zavolal: „Kapitane! Kapitane strazi!“
Loguire nevericne vytrestil oci. Rod predjel pred vevodu a stekl na straze: „Jmenujte zlocin, pro ktery chce kralovna vsadit mylorda Loguira do vezeni!“
Oci zbrojnose tekaly z Loguira na Roda a zpatky; pak rozpacite odpovedel: „Nanejvys hanebna velezrada osoby a majestatu jejiho velicenstva kralovny.“
Loguirovi poklesla celist. Pak sevrel rty a jeho oboci se nakrabatilo, az docela skrylo jeho oci. Jeho tvar se zdala ve svetle pochodni krvave ruda.
„Jsem vic nez kdo jiny verny jejimu velicenstvu kralovne!“ vybuchl. „Prestante s temi urazkami a ustupte stranou!“
Zbrojnosi na sucho polkli, ale z mista se nehnuli. „Bylo nam receno, ze Loguire vede povstalce, mylorde.“
„Vojaci,“ rekl Rod klidnym tonem uzivanym starymi c. a k. polnimi marsalky.
Oci obou straznych se k nemu obratily, ale jejich piky zustaly namireny.
„Znate me,“ Roduv hlas prekypoval vyhruznou autoritou.
Zapusobilo to vic nez Loguirovy povysene protesty. Jeden ze straznych stiskl rty a vahave prikyvl. „Ano, pane.“
„Kdo jsem?“
„Jsi pan Gallowglass, byvaly kralovnin gardista.“
„Porad jsem kralovninym gardistou,“ opravil ho Rod, stale timz tichym hlasem. „Byl jsem poslan na jih, abych chranil vevodu z Loguire.“
Loguire sebou trhl; jeho oci se uprely na Roda.
„Vedeli jsme, zes odjel,“ zamumlal vojak.
„A ted take vite proc.“ Rod drzel svuj hlas pod peclivou kontrolou, snaze se pusobit dojmem, ze v pripade neuposlechnuti dopadne na hlavy straznych hnev kralovny osobne. „Mylord Loguire chce pozadat svou pribuznou,a panovnici, jeho velicenstvo kralovnu, o azyl. Bude zurit, kdyz se dozvi, ze jste ho zdrzovali. Nechte nas projit!“
Zbrojnos sevrel piku pevneji, polkl a tvrdohlave vysunul celist. „Ohledne lorda Loguira mame rozkaz zadrzet ho a uvrhnout do kralovninych podzemnich kobek, muj pane. Nic vic o tom nevim.“
„Podzemnich kobek!“ zahrmel Loguire, ve tvari cely rudy. „Jsem snad nejaky mizerny lapka, abych byl vhozen do podzemni, kobky? Takhle kralovna zachazi se svym vazalem? Ne, ne! Krev Plantagenetu se tak zkazit nemohla! Rabe! Vyrvu ti ten tvuj lzivy jazyk z hlavy!“
Jeho ruka sklouzla k dyce a vojak ucouvl; ale Rod besniciho slechtice zadrzel. „Upokoj se, mylorde,“ zamumlal. „To Durer sem poslal zpravy pred nami. Kralovna nemuze vedet o tve loajalite.“
Loguire s vypetim sil potlacil svou zlost a misto toho upadl do tiche rozmrzelosti. Rod se nahnul k Tomovi a zaseptal mu: „Tome, dokazal bys najit nejake bezpecne misto, kde bychom mohli stareho pana na nejaky cas uklidit?“
„Ano, pane,“ zamracil se na nej Tom. „U jeho syna. Ale proc…?“
„V Clovisove dome?“
„Ano, pane. Bylo by k tomu treba vsech kralovninych muzu a tezkych mozdiru, aby rozborili Dum.“
„Ja bych spis rekl, ze by k tomu stacilo silnejsi zafoukani vetru,“ zabrucel Rod, „ale myslim, ze je to to nejlepsi, co mame k dispozici. Takze…“
„Mluv tak, abychom mohli slyset vsichni!“ ozval se novy hlas.
„To mi zni povedome,“ zabrucel Rod a ohledl se.
Uvidel sira Marise, prichazejiciho v doprovodu dalsich dvou zbrojnosu. „Dobra prace, Rode Gallowglassi! Privedl jsi nejzhoubnejsiho z povstalcu do bezpecneho zajeti nasi pevnosti!“
Loguirovy oci si Roda nenavistne zmerily.
„Nemluvte mezi sebou,“ pokracoval sir Maris, „zakazuji vam to. A naslouchejte dobre mym rozkazum, nebot dvanact muzu s kusemi je pripraveno prohnat vam sipy srdci.“
Loguire se naprimil v sedle, vysoky a hrdy, tvar jako vytesanou z zuly.
„Dvanact?“ Rod se na sira Marise posmesne zasklebil. „Jen dvanact kusi, aby zabilo lorda Loguira? Muj dobry sire Marisi, rekl bych, ze na stara kolena ztracis soudnost.“
Zulova maska se zlomila; Loguire se zmatene podival na Roda.
Rod sesedl z kone a vykrocil k mostu. Udivene zakroutil hlavu. „Sire Marisi, sire Marisi! Muj dobry sire Marisi, myslim, ze — “
Nahle se bleskurychle otocil, zajecel a pleskl kone po hrbete. „Otocte se a bezte!“ zvolal. „Jedte!“
Sir Maris a jeho muzi ztuhli prekvapenim, kdyz se kone postavili na zadni, otocili se a vyrazili pryc. O zlomek okamziku pozdeji dopadlo dvanact sipek na misto, kde predtim stali.
Jeden strelec byl trochu rychlejsi nez jeho druzi; jeho sipka zasahla Fessuv kovovy bok a s cinknutim odletela do reky.
Na okamzik zavladlo ohromene ticho a pak se mezi muzi zacal sirit poplaseny sepot: „Carodejny kun!
