zakony jsou si vsichni rovni, lumpe!“ Bojovne vysunula bradu a setrela si slzy z oci.
„Ano,“ prisvedcil Rod, „ale to znamena, ze mas zachazet s prostymi lidmi jako s urozenymi, a ne se slechtici jako se zlodeji!“
Naklonil se nad ni, drze oblicej jen palec od jejiho. „Rekni mi, kralovno: proc musi Katerina vsemi pohrdat?“
Byla to lez; nepohrdala vsemi, jen slechtici, ale stejne se ji v ocich nahle objevila uzkost a nejistota.
Presto vysunula bradu jeste o dobry palec vys a prohlasila: „Jsem kralovna a vsichni se musi sklonit pred mou moci!“
„Ach jiste, skloni se, samozrejme, ze se skloni! Dokud je neuderis do tvare; pak ti policek vrati!“
Odvratil se od ni a zadival se do krbu. „Nemohu rict, ze bych jim to zazlival, protoze jsi je pripravila o vsechnu svobodu.“
Katerina vytrestila oci. „Svobodu? Co je to za rec, rabe? Vzdyt usiluji o to dat svym poddanym vic svobody!“
„Jiste, usilujes,“ usmal se Rod horce. „Ale jakymi prostredky toho dosahujes? Beres jim ji dnes, abys jim ji mohla dat vice pozdeji, co?“
Pesti uderil do operadla kresla. „Jenze pozdeji nebude nikdy, copak to nevidis? V teto zemi je prilis mnoho zla, vzdycky tu bude nejake dalsi zlo, proti kteremu je treba bojovat, a kralovnino slovo bude muset byt zakonem, nediskutovatelnym rozkazem jejim vojskum v boji proti zlu.“
Pomalu stahl ruku zpatky a oci mu pri tom plaly. „A tak se stane, ze den, kdy jim chces dat svobodu, neprijde nikdy; ve tve zemi uz nebude svobodny nikdo, s vyjimkou kralovny.“ Zalozil si ruce za zady a zacal se prochazet po mistnosti. „Vis, svobody je kolem porad stejne — jestli ji nekdo dostane vic, jiny musi dostat min. Kdyz jeden prikazuje, druhy musi poslouchat.“
Naprahl ruce pred sebe a pomaluje sviral v pesti. „A tak, trosku po trosce, ji pro sebe zaberes vsechnu, az bude muset byt splnen kazdy tvuj sebemensi vrtoch. Budes mit absolutni svobodu, budes si delat, co si budes prat, ale budes svobodna jen ty sama. Pro tvuj lid uz zadna svoboda nezbude. Vsechna, vsechna bude nalezet Katerine.“
Jeho ruce se uvolnily a pomalu sevrely jeji hrdlo. Podivala se na nej, polkla a vtiskla se hloubeji do kresla.
„Ale muz nemuze zit alespon bez trochy svobody,“ rekl mekce. „Musi ji mit, jinak zemre.“ Jeho ruce lehce pritlacily. „Znovu proti tobe povstanou, sjednoceni svym spolecnym nepritelem — tebou. A pak z tebe tu svobodu zase vyzdimaji — pomalu, kousek po kousku.“
Katerina zatala nehty do jeho rukou a zalapala po dechu. Brom vyskocil, aby ji pomohl, ale Rod ji pustil driv.
„Povesi te na hradni branu,“ pokracoval, „a vlady se ujmou tvi lordi; tva prace bude zmarena. Tim si muzes byt jista, protoze tak to s tyrany dopada vzdycky.“
Trhla sebou a v ocich se ji objevil zraneny vyraz. Zalapala po dechu a divoce zavrtela hlavou. „Ne, to ne,“ zachraptela konecne. „Ne, to nikdy! Nikdy nebudu tyranem!“
„Vzdycky jsi jim byla,“ opravil ji Rod jemne, „uz od sveho narozeni. Vzdycky jsi tyranizovala vsechny kolem sebe, i kdyz sis to az do dneska neuvedomila.“
Otocil se, ruce zalozene za zady. „Ale ted to vis a vis take, ze ze vzpoury nemuzes obvinovat nikoho jineho nez sebe samu. To tys tlacila svou slechtu dal a dal — pro dobro sveho lidu, jak jsi rikala.“
Ohledl se na ni pres rameno. „Ale copak jsi nevidela, kteri z nich se odvazili rict ti do oci ne? Nevidela jsi, kteri z nich se chovali jako muzi?“
Oblicej ji zkrivil vyraz opovrzeni. „Muzi!“ vyslovila to slovo jako nadavku. „Na Gramarye uz zadni muzi nejsou; jen chlapci, hracky v rukou zen!“
Rod se krive usmal. „Ale ano, stale jsou tu muzi. Muzi na jihu a muzi v Clovisove dome — nebo tam je alespon jeden. Muzi, ma kralovno, ale jemni muzi, milujici svou kralovnu a hnusici si predstavu vzpoury proti ni.“
Jeji vicka poklesla; na rtech se ji objevil opovrzlivy usmev. „Je to, jak jsem rekla: na Gramarye uz zadni muzi nejsou.“
„Jsou tu muzi,“ odpovedel Rod velice klidne, „a tahnou na sever, aby to dokazali.“
Vytrestila oci.
Pak se pomalu oprela. „No dobre, tak tedy tahnou na sever a ja se s nimi stretnu na Bredenske plani. Presto mezi nimi neni jediny, ktereho bych nazvala muzem. Do jednoho to jsou zvirata.“
„Ach ano, stretnes se s nimi.“ Rod ji venoval sirupovy usmev. „A jake vojsko k tomu pouzijes? A kdo mu bude velet?“
„Ja budu velet,“ odpovedela povysene, „ja a Brom. A do boje se mnou vytahne pet set mych gardistu, sedm set vojaku kralovniny armady a pet tuctu rytiru z mych panstvi.“
„Sedesat rytiru!“ Rod ohrnul rty. „To nebude vsem rytirum z jihu stacit ani pro pobaveni! Sedesat rytiru proti kolika stovkam tveho kralovstvi? A vsichni ostatni se spojili proti tobe! Dvanact stovek pesaku proti nekolika tisicum vzbourencu!“
Jeji ruce se krecovite sevrely na operkach kresla, aby zakryla jejich chveni; strach zbavil jeji tvar veskere barvy.
„Vyhrajeme pro vetsi slavu Plantagenetu a Gramarye, nebo vznesene zemreme.“
„Uz jsem videl hodne lidi umrit v boji,“ rekl Rod upjate. „Nic vzneseneho na tom nikdy nebylo.“
„Bud zticha!“ vystekla, pak zavrela oci a sklonila hlavu, zatinajic prsty do operek kresla.
Po chvili se zvedla, znovu klidna a hrda, a Rod se nemohl ubranit obdivu k jeji prizpusobivosti. Posadila se ke stolu, vytahla pergamen a brk, chvili psala, pak pergamen slozila a podala Rodovi. „Odnes to memu stryci Loguirovi,“ rekla. „Je to rozkaz, aby se prede mne dostavil, a soucasne zaruka jeho bezpecnosti, protoze myslim, ze budu potrebovat vsechny verne, kteri mi jeste zustali.“
Rod od ni vzal pergamen a pomalu ho zmackal v pesti. Aniz spustil oci z Kateriny, hodil ho do ohne. „Napises dopis vevodovi a ja mu ho dorucim,“ rekl arkticky mrazivym hlasem, „ale pozadas ho v nem, aby te laskave navstivil.“
Kralovna strnula a vysunula bradu. Rod se usmal a rekl uz trochu teplejsim hlasem: „Ale no tak, kralovno! Uz mas vsechnu svobodu, copak si nemuzes dovolit trochu zdvorilosti?“
Pak jeho oci potemnely a usmev se vytratil. „Nebo radeji setrvas ve hrichu pychy a dovolis sve svobode, aby se stala vysadnim pravem?“
Pristoupil trochu bliz a vztycil se nad ni. „Ma tvuj lid zaplatit cenu za tvou pychu, kralovno? Nebo ji zaplatis sama?“
Na okamzik si ho merila pohledem, ale neco v jejim nitru se dozadovalo pozornosti. Sklopila oci a chvili sedela mlcky, pak se obratila ke stolu a znovu se dala do psani.
Slozila dopis, zapecetila ho a podala ho Rodovi. Ten ho vzal, uklonil se az prehnane hluboko, srazil paty a obratil se ke dverim.
Koutkem oka zahledl rychly pohyb na podlaze. Otocil se a uvidel mys mizejici pod tapiserii, kde tise vyckavala.
Rod sevrel rty. Dvema kroky presel mistnost a nadzvedl tapiserii.
Mys se na nej podivala a oci mela velke, velice zelene a velice inteligentni.
„Slidily moc rad nemam,“ rekl Rod chladne.
Mys se osila, ale neprestavala mu vzdorne hledet do oci.
Rod se zamracil. Pak jeho prisny pohled roztal. Zvedl mys a jemne si ji pridrzel na urovni oci. Divala se na nej nezne a s jistou graciezni dustojnosti u hlodavcu zcela neobvyklou.
Pomalu zavrtel hlavou. „Nemyslela sis doufam, ze bych tu potreboval pomoc, ze ne?“
Mys sklopila oci a zahybala fousky.
„Certes,“ zamumlala Katerina tise, „myslim, ze ten muz je posedly.“
„Vase velicenstvo,“ rekl Brom zadumanym hlasem a v ocich se mu zalesklo, „ma mozna pravdu vic, nez si vubec mysli.“
Rodovy dlouhe kroky se na padacim moste dute rozlehaly. Rychle sebehl ze svahu od hradu a vklouzl do nizkeho smrkoveho porostu.
