Velky Tom se chrcive zasmal. „Ani nemusi, pane. Neshodli jsme se pouze na prostredcich, ne na spolecnem cili. Ale neshodli jsme se, a proto mne drive nebo pozdeji zabiji.“
„Rode,“ rekl tichy hlas, ktery nikdo jiny nemohl slyset.
Rod zvedl ruku. „Moment! Nejcerstvejsi zpravy z burzy!“
„Rode, knize elfu prichazi. Vede k tve cele eskadru elfu.“ V robotove hlase zaznelo neco jako smich.
„No dobre, a co je na tom smesneho?“ zeptal se Rod.
„Ceka te prekvapeni, Rode.“
Oknem dovnitr nakoukly dve sukovite, shrbene a belovouse postavicky. Rod se zamracil. „Fessi, tohle jsou gnomove, ne elfi.“
„Gnomove? Ach ano, elfi pracujici s kovem. Ciste semanticky, Rode. I tak si nedokazou poradit se zelezem.“
Gnomove vytahli kladivo a bronzove se lesknouci sekac, pak poodstoupili a prenechali nastroje vetsi, temnejsi postave, ktera zastinovala slunce.
Loguirove prikovani pod oknem natahli krky co nejvic, aby take neco videli. Zadunela prvni rana.
Velky Tom se zamracil. „Ten v okne je mi nejak povedomy. Chtelo by to svetlo, abych si mohl prohlednout jeho tvar.“
Rod se zamracil rovnez. „Co je na jeho tvari tak zajimaveho? Pravdepodobne bude hezky odporna.“
Tom se zasklebil. „Bude z toho bajecna pohadka pro vnoucata, pokud budu zit dost dlouho na to, abych si nejake poridil. Zadny smrtelnik jeste nepohledl do tvare elfi slechty, ackoliv se o nich rika, ze jsou nepredstavitelne stari. Jsou… uh… ach… mmmmm!“
Tomova hlava padla na stranu a obr zacal chrapat. Oba Loguirove se k nemu pridali. Rod vytrestil oci.
Kovovy prut mrize vypadl z okna a zazvonil o zem. Jeho konce byly ciste pretate.
Rod hvizdl. Ten knize elfu byl mozna stary, ale urcite nebyl zchatraly — nemohl byt, kdyz porad jeste dokazal prerazit palec silnou zeleznou tyc jen s pouzitim sekace a palice.
Treti tyc dopadla na zem. Ozval se skrabavy zvuk a pak se nizka podsadita postava provlekla oknem a skocila dolu.
Rod vytrestil oci, zavrel je, znovu je otevrel, protrel si je a zatrasl hlavou. Pak pochopil, proc Tom a oba Loguirove tak nahle usnuli.
Polkl, s vypetim vsech sil se uklidnil a trochu nucene se usmal. „Rad te vidim, Brome O'Berine.“
„K tvym sluzbam.“ Muzicek se uklonil a skodolibe se zasklebil. „Dluzim ti ranu do hlavy, pane Gallovglassi, za to, jak jsi mluvil s kralovnou; ranu do hlavy nebo svuj nejhlubsi dik — jenze jsem se jeste nerozhodl, co z toho.“
Obratil se k oknu a zavolal neco cizim, nesrozumitelnym jazykem. Bronzovy sekac proletel vzduchem a dopadl k jeho noham. Vedle nej pristalo kladivo.
„Ted tohle.“ Poklekl na zem a pritiskl Rodovo predlokti k podlaze. „Nehybej se, at te neseknu do zapesti.“ Prilozil sekac k prvnimu clanku retezu a lehce do nej uhodil kladivem. Retez se rozletl s clankem prerazenym napul. Brom zabrucel a presel k Rodove druhe ruce.
„Az s tim skoncim, zustanou ti zelezne naramky,“ poznamenal, „ale bez retezu. Okovy musi pockat, az se dostanes k hradnimu kovari.“
„Hm… pekne tvrdy bronz, rekl bych,“ zamumlal Rod, pozoruje, jak sekac roztina zelezne clanky.
„Velice tvrdy,“ prisvedcil Brom a zautocil na pouta na Rodove kotniku. „Stary recept predavany v nasi rodine.“
„Hm… ve tve rodine?“
„Ano.“ Brom vzhledl. „Ve starem Recku byli taky elfove, Rode Gallowglassi. To jsi nevedel?“
Rod to nevedel; ale rekl si, ze ted neni vhodna doba, aby se o tom zminoval.
Postavil se, ted uz bez retezu, a dival se, jak Brom vysvobozuje ostatni. To, ze je knizetem elfu, mnohe vysvetlovalo: napriklad jeho velikost a podsaditost.
„Netusil jsem, ze jsi slechtickeho rodu, Brome.“
„Hm?“ Brom se po nem podival pres rameno. „Myslel jsem, zes to uhodl. Proc bych se jinak jmenoval tak, jak se jmenuju?“
Vratil se ke sve praci. Rod se zamracil. Jmeno? Co to s tim ma co delat? Brom? O'Berin? Nevidel v tom zadne spojeni.
„Tak, jeste ten posledni,“ rekl Brom a presekl pouta Velkemu Tomovi. „Ted bude treba tve pomoci, mistre Gallowglassi.“
Vskocil oknem zpatky ven. Rod zaklesl rameno do Tomova podpazi a nejak se mu podarilo dotahnout ho k oknu, ze ktereho se mezitim spustil provaz. Rod ho uvazal Velkemu Tomovi kolem prsou, zatahal za volny konec a zavolal: „Tahej!“
Uslysel Bromovo zachropteni a znovu pocitil uzas nad silou muzickovych svalu, kdyz Velky Tom zacal pomalu stoupat do vzduchu, stastne pri tom pochrupuje.
Vzhledem k Tomove svalnate postave a mohutnemu brichu, jakozto i nedostatecne velikosti okna, nastaly jiste potize. „Proc ho neprobudis a nenechas ho, at si poradi sam?“ zafunel Rod, opiraje se do jeho rozloziteho pozadi.
„Nepreji si, aby se o mne vedelo mezi smrtelniky,“ ozvala se Bromova tlumena odpoved.
Okno ted tesne ramovalo Tomovu statnou postavu a jeho sosne berce. Rod uvazil pravdepodobny ucinek poctiveho a dobre mireneho kopance, ale nakonec ho zavrhl.
„Tak proc jsi mne nechal vzhuru?“ zeptal se misto toho.
„Jeden vzhuru zustat musel, aby mi pomohl s ostatnimi,“ odpovedel Brom, ale Rod mel pocit, ze to nebyla cela pravda.
Presto si nechal dalsi otazky pro sebe, dokud nebyli vsichni jeho spoluvezni v bezpeci venku. Tuanova ramena zpusobila jeste vic potizi nez Tomovo bricho; nakonec ho museli obratit a protahnout okynkem nohama napred.
Pak Brom vytahl Roda, mumlaje neco o tom, ze jsou dneska vsechny ryby nadmerecne. Rod zabrucel a vratil mu kompliment. Jakmile byl venku, sehnul se, az mel hlavu na urovni Bromovy.
„Co to vyvadis,“ zavrcel Brom.
„Cekam na vyprask,“ odpovedel Rod. „Dluzis mi ranu do hlavy, vzpominas si?“
Trpaslik se zachechtal a poplacal ho po rameni. „Nikoliv, priteli; udelal jsi jen to, co jsem mel sam udelat uz pred lety, ale nikdy jsem na to nemel srdce. Ted sebou hod, musime zmizet.“
Brom vzal Tuana v podpazi. Gnomove ho vzali za nohy a pomohli mu ho odvlect k rozborene kasne uprostred dvorku. Z jejich rozvalin se vynorili dalsi gnomove a chopili se Velkeho Toma. Rod udivene zakroutil hlavou.
Brom zacloumal kamenem u zakladny kasny, odtahl ho a odhalil temne usti chodby sotva tri stopy siroke. Rod ho poplacal po rameni. „Nebylo by snadnejsi, kdybys je nejprve probudil?“
Brom vzhledl a jeho oblicej potemnel. „Jdeme do elfi zeme, mistre Gallowglassi! Nikdo se tam nemuze dostat a pamatovat si, jak!“
„Ja ano.“
„Jiste, to je pravda,“ pripustil Brom, „ale ty nejsi obycejny smrtelnik, jako oni. Ty jsi carodej.“ Pak zmizel i s Tuanem v otvoru.
Rod mu uz uz chtel odpovedet, ale pak si to rozmyslel. Misto toho se spokojil s nekolika tichymi poznamkami na tema diskriminace a porusovani listiny zakladnich lidskych prav, popadl Loguira a nasledoval Broma do hlubin zeme.
Dva gnomove se zacali lopotit s kamenem, aby ho vratili na misto, ale Rod je pokynem ruky zadrzel. „Fessi,“ zamumlal smerem ke staji, „jsme na ceste odsud. Dostan se ven a pockej mne na hrade.“
Na okamzik bylo ticho, pak se ze staje ozvalo zaduneni a zvuk praskajiciho dreva. Vrata se otevrela a do mesicniho svetla vybehl velky cerny kun s hlavou vysoko vztycenou a hrivou vlajici ve vetru.
Z oken hospody vykoukly strapate hlavy, zatimco ze staje vybehl ospaly pacholek a pokrikoval na Fesse, aby zastavil.
„Rychle, utec!“ zavrcel Rod, ale Fess misto toho zastavil a ohledl se pres rameno na pacholka. Mladik k nemu s krikem pribehl, natahl ruku a chytil ho za uzdu.
