Rodovi prebehl mraz obvyklou cestou mezi lopatkami.
Roztreseny nosovy hlas odpovedel hlidce: „Jenom hledam zachody!“
Tri muzi si tise unisono oddechli.
„Pane, kdyz mluvis s vojakem.“
„Pane,“ zopakoval chvejici se hlas poslusne.
„Jakys mel duvod vyjit po zakazu vychazeni?“ zeptal se strazny zlovestnym hlasem.
„Jenom jsem hledal zachody, pane,“ zaknucel nosovy hlas.
Strazny se zachechtal. „A zachody jsou vedle zenske mistnosti? Ne, ja myslim, ze ne! Vrat se na svou prycnu, cerve! Dnes v noci se budes muset obejit bez sve devky!“
„Ale ja — “
„Ticho!“ odsekl strazny. „Znas pravidla, chlape. Musis se dovolit Sklebila.“ Hlas ted znel skoro duveryhodne. „To musi vsichni. At se ti to libi, nebo ne, musis si od nej nejdriv vyzadat papirek, na kterem stoji, co muzes delat. Na tohle on je pes.“
Nosovy hlas neco zamumlal.
„Tak jdi uz,“ naridil mu strazny, „a bez povoleni se nevracej.“
„Jiste,“ zapitvoril se nosovy hlas, „a to mam zadat o povoleni kazdou noc, kdy ji chci videt? K certu, zacina mi to tu lezt krkem!“
Hlidacuv hlas znovu ztvrdl. „Sklebilovo slovo je v tomhle dome zakonem a muj obusek ti to ochotne pripomene, pokud ti moje slovo nestaci!“
Na okamzik bylo ticho, pak se ozvalo bolestne zajeceni a zvuk nohou pelasicich pryc.
Znovu nastalo ticho; po chvili zacal hlidac opet chrapat.
Rod se podival na Tuana. Chlapcova tvar byla smrtelne bleda a rty mel stisknute tak pevne, ze se mu z nich vytratila vsechna barva.
„Predpokladam, ze jsi o tomhle vubec nic nevedel?“ zaseptal Rod.
„Ne,“ zaseptal Tuan v odpoved. „Je videt, ze co mne odstavili, neztraceli cas. Hlidka na kazde chodbe, pisemne povoleni, aby spolu dva mohli spat — to je horsi nez lordi na jihu!“
Tom sebou skubl. „Ne!“ zasycel. „Je to jen nezvyk. To, co tim ziskame, stoji za cenu, kterou je nutno zaplatit.“
Rod souhlasil spis s Tuanem. Policejni stat, kontrolujici vsechny oblasti zivota lidi — ano, Sklebiluv vztah k marxismu byl zjevny.
„Co muze stat za takovou cenu?“ odsekl Tuan, zvedaje ponekud hlas.
„To je prece jasne,“ odpovedel Velky Tom bycim septem, „napriklad vic jidla pro vsechny, vic a lepsi osaceni, zadni chudaci a zadni hladovejici.“
„A to vsechno diky planovanemu rodicovstvi,“ zamumlal Rod a opatrne se podival za roh.
„Odkud se to vsechno vezme?“ zeptal se Tuan, ktery zesilil hlas jeste o stupen, ignoruje pri tom Rodovo divoke syceni. „Z pisemnych povoleni k milovani? To nechapu!“
Tomovy rty se zkrivily do usklebku a byk v nem zabucel jeste hlasiteji. „Ne, ty to nechapes. Ale Sklebil ano!“
Tuan vypoulil oci; pak bojovne vysunul celist a polozil ruku na jilec dyky: „Stavis sebe a sobe rovne nad slechtice, rabe?“
„No tak, panove,“ zasycel Rod.
Velky Tom se napnul, zasklebil se a v ocich se mu objevil zlovolny lesk, „Promluvi krev,“ rekl plnym hlasem.
Tuan vytahl dyku a skocil.
Tom tasil svuj kratky mec.
Rod rozhodil ruce a zasahl oba muze do klicnich kosti. „Panove, panove! Vidim, ze oba pevne stojite za svym presvedcenim, ale je mou povinnosti upozornit vas, ze straz, ktera je plne schopna povolat na nas vsechny sily tohoto domu, drima — a ne prilis hluboce — tady za rohem!“
„Ten rab mne urazil, Rode Gallowglassi!“
„No jiste,“ zachechtal se Velky Tom, „pro pravdu se kazdy cili.“
Tuan zafunel a pokusil se bodnout Toma pres Rodovu hlavu. Rod se rychle sehnul a znovu ho uderil do klicni kosti.
Tom se tise zasmal. „Tak tohle ma byt slechtic! I blazen by si dokazal spocitat, ze na mne nedosahne. Jen skutecny hlupak utoci, kdyz musi minout.“
Rod slehl po Tomovi pohledem. „Ted jsi uklouzl, Velky Tome. Tohle byl spis kompliment.“
„Ne!“ zasycel Tom a oci mu zaplaly. „Pokouset se o nemozne je cire blaznovstvi! Slechtici jsou blazni a cesty k jejich utopiim jsou vroubeny kostmi prostych lidi!“
Tuan ohrnul ret. „A cim jinym jsou vroubeny — “
„Budte zticha!“ okrikl je oba Rod. „Nedokazali byste alespon na chvili zapomenout na sve ocividne rozdilne nazory ve prospech spolecneho dobra?“
Tom se naprimil do sve plne vysky a shledl dolu na Tuana. „Mrnousi,“ zakrakal.
Rod Tuana pustil, obratil se k Tomovi a chytil ho obema rukama za limec. Tom se na nej zasklebil a zvedl svou obrovskou pest. „Ano, pane?“
„Kdo se to tu prave ted pokousi vybudovat utopii, velky Tome?“ vydechl Rod.
Tomuv usmev zvadl. „Jakou utopii, lid Gramarye muze vladnout sve zemi sam!“
„Spravne!“ Rod pustil Tomuv limec a popleskal obra po tvari. „Chytrej kluk! Aspirujes na odznacek. A co jako maji udelat nejdriv?“
„Pozabijet vsechny radce a slechtice!“ zasklebil se Tom.
„Velice spravne! Odznacek je tvuj! Ty to jeste nekam dotahnes, Velky Tome! Ale jestli opravdu chces byt vzorny chlapecek, rekni panu uciteli, co pred tim musis udelat!“
Tom vystrizlivel. „Zavrit Sklebila.“
„Jednicka s hvezdickou! A co prijde jeste pred tim?“
Velky Tom zmatene nakrabatil celo. „Co?“
„Byt potichu!“ zarval mu Rod do tvare divadelnim septem. Pak se obratil k Tuanovi. „Tak! Co udelame s hlidacem?“ A sam pro sebe si zamumlal: „No vida, mozna bych byl schopen nastolit tady politicky konsenzus.“
Tuan tvrdohlave vysunul bradu. „Mame-li spolecne pokracovat, bude mne tenhle chlap titulovat mylorde!“
Tom se nadechl k prihodne odpovedi.
„Uklidni se, chlapce!“ rekl Rod rychle. „Vysoky krevni tlak ti skodi! Je Tuan Loguire urozeny slechtic, Tome?“
„Ano,“ zabrucel Tom, „ale to neznamena — “
„Je Loguiruv rod jednim z nejstarsich vubec?“
„To je, ale — “
„A byli oba tvi rodice obycejni vesnicane?“
„Ano, ale to jeste neznamena, ze — “
„A ty by sis ani nepral narodit se jako slechtic!“
„Nikdy!“ zasycel Tom a oci mu zaplaly. „At mne hned povesi na nejvyssi sibenici v Gramarye, jestli si to nekdy budu prat!“
„Takze bys nechtel byt slechticem, kdybys mohl?“
„Pane!“ zaupel Velky Tom ukrivdene. „Opravdu o mne mas tak nizke mineni, ze by sis neco takoveho mohl myslet?“
„Ne, verim ti, Velky Tome,“ rekl Rod a poplacal ho po rameni, „ale Tuanovi je treba to dokazat.“ Obratil se na mladeho slechtice. „Jsi spokojen? Vi, kde je jeho misto, nemyslis?“
„Ano.“ Tuan se usmal jako dobrotivy otec. „Byl jsem blazen, kdyz jsem o tom pochyboval.“
V Tomovych ocich najednou blesklo pochopeni a brada mu odpadla. Jeho ruce se sevrely kolem Rodova krku: „Ty zatraceny…!“
Rod natahl ruku a stiskl Tomuv loket kousek nad kloubem, v miste nervovych zakonceni. Tom ho okamzite pustil, vypoulil oci a bezhlesne zarval bolesti.
„Tak,“ rekl Rod rychle, „co tedy udelame s hlidkou?“
